EKONOMIE - OTÁZKY

EKONOMIE-OTÁZKY - obsah:

2011-02-10T02:25:00.000-08:00

6. FINANČNÍ ANALÝZA

2010-07-15T00:57:00.000-07:00

6 FINANČNÍ ANALÝZA

= metoda (přístup) ke zkoumání toho, jak se chová podnik (instituce)

6.1 účel FA:

= posoudit fin. stav podniku pomocí speciálních diagnostických prostředků, metodologických prostředků, metod

fin. zdravý podnik
= ten podnik, který zvětšuje majetek, plní závazky, vytváří zisk,……
- existují příznaky, že zdraví podniku je špatné
finanční analýza:
a) nástroj poznání (umožňuje posoudit, poznat)
b) nástroj fin. řízení

6.2 Použití finanční analýzy

1. uvnitř podniku
2. vně podniku

ad 1.
- zjistit, jak jsme na tom, jak na tom budeme v budoucnosti uvnitř podniku
- dobrý management podniku se dívá vždy dopředu

uživatelé FA:
- manažeři (= podnik, u kterého jsme FA prováděli)
- investoři (= současní investoři – akcionáři, společníci, i potenciální investoři)
- dodavatelé (aby věděli, jak si na tom podnik stojí, zda mu bude platit)
- odběratelé (chtějí mí jistotu, že nezkrachujeme a že nebudou muset hledat nového dod.)
- banky (zda budeme schopni splatit dluh)
- stát (fin. úřady)
- analytici, poradci a makléři
- konkurenti

6.3 Zdroje dat

- je nejdůležitější, kde se dají získat informace
Finanční informace
- jsou v účetních výkazech a výročních zprávách ve vnitropodnik. výkazech, burzovní zpravodajství, předpovědi fin. analytiků v ekonom. informacích
= kvantifikovatelné údaje

nefinanční informace
- kvantifikovatelné informace - počet zaměstnanců, objem prodeje,…
2 hl. prameny:
1. interní podnikové statistiky
(FES má 20 000 studentů)
2. údaje ČSÚ (český statistický úřad)

nekvantifikovatené informace
= ostatní fin. i nefin.
- výrok odborníka, že se předpokládá růst HDP (informace)
- každý správný ekonom (manager)

hl. zdroje dat FA jsou:
1) rozvaha
2) výkaz zisků a ztrát
3) výkaz o CF

6.4 Metody a klasifikace ukazatelů fin. analýzy

Metody

1) elementární 2) vyšší
- hlavní - založených na mat. metodách
a) analýza stavových ukazatelů
b) analýza tokových ukazatelů
c) analýza poměrových ukazatelů
d) analýza soustav ukazatelů
jev - pojem - ukazatel
- to co existuje – je třeba pojmenovat

Druhy ukazatelů
1. kritérium
a) absolutní (počet studentů FES)
b) relativní (poměr, počet studentů FES na celkovém počtu studentů UP)

2. kritérium
a) stavové (k určitému datu)
b) tokové (za nějaké období)

3. kritérium
a) extenzivní
b) intenzivní

4. kritérium
a) kvantitativní
b) kvalitativní

Co s výsledky?
Trendová analýza

Problémy
- 3 body málo - 4 body jsou už lepší - čím více bodů, tím lépe
- všechny ČŘ nemohou jít pod rok 93, protože zde byly jiné daně
- na jak dlouho mohu usuzovat (prognóza do budoucnosti může být pouhá x-tina údajů, z kterých vycházíme)

Procentní analýza
- pokud nějaký ukazatel porovnáváme vůči celku
- podíl něčeho na nějakém celku

Komparace
= srovnání
- jedna ze základních metod fin. analýzy
- ukazatele naše podniku srovnávám s ukazateli nejlepších podniků v daném odvětví
- ukazatele 1 provozu s 2 ve stejném podniku
- naše ukazatele s ukazateli světovými (to co beru jako měřítko porovnání není absolutní)

na ukazatele fin. analýzy klademe určité požadavky:
1) musí být v souladu s jevy, které měřím
2) musí mít vypovídací schopnost (ukazatel a jméno musí být v příčinném vztahu)
3) musí být upřednostňovaní ukazatelé obecně kvantifikovatelné
4) přiměřený počet ukazatelů
5) musí být adekvátní možnostem a potřebám řízení a využívání
6) musí být stabilní pro určité období
7) data pro ukazatele, které jsme si vybrali musí být dostupná

Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

5. FINANCOVÁNÍ PODNIKU

2010-07-15T00:49:00.000-07:00

5. FINANCOVÁNÍ PODNIKU

= získávání fin. zdrojů – obecněji kapitálu – ve všech jeho formách a jeho použití k obstarání potřebných statků a k úhradě výdajů na činnost podniku
- v širším smyslu: zahrnujeme do tohoto pojmu i všechny finanční operace při založení podniku, při jeho rozšiřování, fúzi, sanaci a likvidaci (sanace = ozdravění podniku)

5.1 Finanční řízení = management

= řízení financování a má tyto hlavní úkoly:
1) získávat kapitál a rozhodovat o jeho struktuře
2) rozhodovat o jeho umístění = použití
3) rozhodovat o rozdělení zisku
4) řídit ekonom. (hospod.) stránku činnosti podniku

- jeho základem je finanční rozhodování (FR)
= výběr optimální varianty FŘ
- probíhá podle 2 faktorů:
a) faktor času
- hodnota peněz se s časem mění = současná hodnota peněz je vyšší než za určité čas. období
- způsobeno inflací ( znehodnocování peněz)
- pokud budeme peníze investovat dříve - přinesou více peněz než peníze investované později = kupní síla peněz v současnosti je vyšší než kupní síla peněz v bud.

b) faktor rizika
- každá hospod. činnost podniku s sebou nese urč. nejistotu, možnost vzniku ztrát na HV i na majetku (podnikat. riziko – věcné škody, vliv, živel. události = věcné riziko X finanční riziko
- riziko: požáry, povodně, havárie, krádež
§ podnikatelské riziko
tržní – podnikatel nemá jistotu, jestli své výrobky prodá
selhání zaměstnanců
– souvisí s provozem podniku (např. i uzavření S s neseriozním partnerem
§ týká se to D i O
§ finanční = nejistota, že peníze vložené do určité akce se vrátí v takové částce, v jakou jsme
doufali
a) úvěrové – mohou se změnit podmínky při poskyt. úvěru
b) úrokové – možná změna úrokových sazeb
c) kurzové – změna kursu měn
d) daňové – změna daň. sazeb
e) platební neschopnost – podnik nebude schopen v dané době splatit své závazky

Ochrana proti rizikům
- u podnik. rizik: pojištění
- u finančních: rozložení aktivit do více činnosti (při diversifikaci výrobního programu)

portfolio = sestava CP (převážně akcií) a jiných aktivit (např. pozemky, uměl. předměty, zlato), ve kterých má investor uložen svůj majetek
- rozmístěním majetku - minimalizace fin. rizika

Všeobecná pravidla pro FR
1. preferuje se větší výnos před menším
2. preferuje se menší riziko před větším
3. za větší riziko se považuje větší výnos
4. preferují se peníze získané dříve před stejnou částkou získanou později
5. motivací investování do urč. akce je očekávání většího výnosu než by přineslo investování do jiné akce – s přihlédnutím k míře rizika
6. motivací veškerého investování je zvětšení majetku (bohatství)
- měřítkem, kritériem FR je – zisk nebo CF

5.2 Druhy financování podniku

- různá hlediska:
A) podle pravidelnosti
1) běžné
- obstarání fin. prostředků a jejich použití k zajištěné běžného provozu podniku
= zajištění nákupu oběžného majetku (mat,…)
2) mimořádné
- při zvlášt. okolnostech - založení podniku, fúze, sanace (prodej nepotřebných zásob), rozšíření podniku, likvidace (vyrovnání dluhu)

B) podle původu fin. prostředků (od koho)
1) financování vlastním kapitálem
- vklady společníků (peněžité i hmotné), emise akcií, příchod dalšího společníka
2) financování cizím kapitálem
- bank. úvěry, dluhopisy, zálohy od O
3) samofinancování
= určitý typ financování VK
- ze zisku, z odpisů

C) podle toho, odkud fin. prostředky přicházejí
1) financování vnější
- vklad dodateč. společníka, úvěr,…
2) financování vnitřní
- ziskem, odpisy, z tržeb,…

D) podle doby, po kterou jsou fin. prostředky k dispozici
1) dlouhodobé
- fin. prostředky jsou k dispozici déle než 1 rok
= financování VK (vlastního kapitálu), dlouhodobé úvěry
2) krátkodobé
- < rok =" financování" ck =" závazky" style="font-weight: bold;">Rezervy = cizí zdroj financování - určeny ke krytí nepředvídaných událostí, okolností = finanční výdaje či ztráty (př. kurzové ztráty, opravy, nedobytné pohledávky,…) - jsou vyjádřeny na druh N, čímž se liší od rezerv. fondu, který je tvořen ze zisku - kryje se s nimi riziko podnikání - ještě existuje tzv. skryté (tiché, latentní) rezervy - vznikají nižším oceněním aktiv než je jejich skutečná hodnota nebo naopak vyšším oceněním dluhu - např. zrychlené odepisování Vlastní zdroje financování - členíme na: a) vlastní vnitřní - označují se jako samofinancování - tvořeny: odpisy, odprodej majetku,… b) vlastní vnější - tvořeny kapitál. vklady jednotl. společníků nebo akcionářů - podoba: peněžní nebo věcná (vyjádřitelná v penězích) - např. budovy, pozemky, patenty, know – how - dodatečné zdroje lze získat přijetím nového společníka, vkladem tichého společníka, emisí akcií náklady na VK = NVK /v Kč/ NVK = VK x kVK kVK = cena VK = míra nákladů na VK kVK = rf + (rm – rf) rf = bezrizikový výnos; rm = výnos s rizikem = tržní riziko rm – rf = prémie na riziko, odečtení 2 výnosů kVK = d + g d = dividendový výnos g = očekávaný růst dividendy - ocenění VK vychází z cen akcií – zohlednění cen akcií v současnosti a v budoucnosti Cizí zdroje financování CK – nepatří podniku, ale používá ho ke své hospod. činnosti a) krátkodobý CK - krátkodobé bank. úvěry – obvykle nižší úroková sazba - dodavatelské úvěry - odběratelské úvěry = zálohy přijaté od 0 - půjčky - závazky k zam. = nevyplacené mzdy - nezaplacené daně (závazek ke státu) - výdaje příštích období – souvisí s čas. rozlišením N = náklady, které budou zaplaceny v budoucnosti b) dlouhodobý CK - obvykle se používá na nákup IM (HIM, NIM), k dispozici > 1 rok
- dlouh. bank. úvěry – B je poskytují za cenu – úrok na delší dobu
- dlužní úpisy
- leasingové dluhy

Krátk. bankovní úvěry
- kontokorentní
- vzniká v souvislosti s pasivním saldem na speciálním BÚ = kontokorent – na něm se zaúčtují pohledávky a závazky podniku
= forma BÚ v B, na kterém se účtují vklady i na úvěr
- úvěr je poskytován pouze při vyčerpání vlastních prostředků = pokud jsou V > P
- je stanovena hranice pro čerpání úvěru
- při přečerpání - sankční poplatky
- lombardní
- žadatel musí prokázat, že disponuje určitým movitým majetkem, který musí být:
- stálý
- likvidní = převoditelný na peníze, aby se mohl prodat
- počítá se jako fixní Σ na urč. období, na konci období se jednorázově splácí
- B potřebuje určité záruky – např. CP, směnka, výrobní zásoby, zlato,…

Dlouhodobé bankovní úvěry
- emisní
- B odkupuje dluhopisy, které dlužník emituje s cílem získat vyšší finanč. obnos; především na finančně i časově méně náročné investice
- hypotekární
- dlužník se musí zaručit nemovitostí
- poskytují ho pouze některé B
- úvěrový úpis
= závazková listina - podmínky pro poskytnutí úvěru, pro jeho splácení, úrok. podmínky
- sanační
= úvěr na ozdravění podniku
- B podrobně zkoumá situaci podniku

Důvody používání CK
1) podnik nedisponuje dostatečně velkým VK
- např. při zakládání firmy
2) podnik přechodně nedisponuje K v době, kdy jej potřebuje
3) použitím CK nevznikají jeho poskytovateli zvláštní práva v řízení, zatímco přibíráním společníků ano
4) CK je všeobecně levnější než VK - jeho použití zvyšuje rentabilitu podniku
- souvisí to s úroky za CK, úroky se zahrnují do N - klesá daňové zatížení
„daňový efekt“ („daňový štít“)

Náklady na CK
NCK = kCK (1 – T)CK kCK = cena cizího kapitálu = úroková míra (sazba)
T = daňová sazba
1 – T = daňový štít
CK = hodnota (tržní) CK
Průměrné kapitálové náklady
= WACC = WEIGHTED AVERAGE COST OF CAPITAL

ÚVK = úhrnný vložený kapitál

slouží k rozhodování o struktuře kapitálu
- závisí zejména na výši úroku
- použitím CK - k zvýšení celk. rentability kapitálu (a tedy i VK)

5.3 Finanční trh a podnikové finance

- finanční rozhodování je ovlivněno:
a) daňovým prostředím
b) situací na finančním trhu
finanční trh
= soustava fin. instrumentů, institucí a vztahů mezi nimi, kt. mobilizuje a přerozděluje volné peněžní prostředky mezi ekonomickými subjekty na základě nabídka a poptávky po penězích a vytváří cenu peněz

- účast na fin. trzích přispívá k větší efektivitě podnikatelské činnosti tím, že podnikateli umožňuje:
1) efektivně využít volné pen. prostředky
2) získat peníze na investiční akce od těch, kteří nechtějí nebo nemají možnost v současné době investovat

fin trh se dělí na:
1) peněžní
2) kapitálový

ad 1) peněžní
- na něm se obchoduje s krátkodobými instrumenty (<>1 rok)
- větší investiční akce
- je rozhodující pro získávání peněžních prostředků prostřednictvím emise dlouhodobých CP, dlouh. bank. úvěry

- peněžní prostředky mohou subjekty nabízet nebo získávat na fin. trzích přímo nebo prostřednictvím finančních zprostředkovatelů – makléřů

5.3.1 Leasing

- jde o financování cizím kapitálem
- pořízení investice na splátky, na počátku kupující složí určitou částku a pravidelnými měsíčními splátkami se postupně může stát vlastníkem předmětu leasingu nebo jej využívat po sjednanou dobu
- z hlediska změn vlastnických vztahů na začátku a na konci dělíme leasing na:
a) finanční
b) operativní
c) zpětný

Finanční leasing
- uzavírá se S o pronájmu (3 – 5 roků, někdy až 8 let)
- cena se odvíjí od obvyklé doby životnosti předmětu leasingu a od odpisové doby, kterou určují daň. odpisy (zákony)
nájemce platí:
• pořizovací náklady
• úrok z vloženého kapitálu
• prémii za riziko
• ziskovou přirážku
- v leasingové smlouvě je předem upraven převod vlastnických práv k předmětu leasingu po ukončení smlouvy kupní smlouvou ve prospěch leas. nájemce
- akontace = platba před dodávkou

Operativní leasing
- pronájem na určitou dobu která je obvykle kratší než doba životnosti
- po uplynutí této doby předmět leasingu zůstává ve vlastnictví pronajímatele
- zrušení pronájmu se sankčně nepostihuje, po vrácení je možný další pronájem
např. osobní automobily, sváteční oděvy, sportovní výstroj a výzbroj, spotř. zboží pro domácnost, VYT/PC,…

Zpětný leasing
- leasingová společnost získává na základě k. smlouvy předmět leasingu od původního majitele a následně ho pův. majiteli opět pronajme
= specifická forma fin. leasingu

2001: fin. leasing se týká:
- osobních automobilů, autobusů, LKW, stroje, VYT, kan. tech., zdrav. tech., nemovitosti

výhody:
• netřeba ručitele, pouze doklad o příjmu
• vyřizování je rychlé
• l. splátky jdou podnikatelům do N (snižují daň. základ)
leasing X úvěr – výše úvěru, splátkový kalendář, doba životnosti, doba odpisování
anuita = pravidelná splátka dluhu, která se skládá z vlastní částky (úmor) + úroků

je-li ČVL > O je výhodnější leasing než úvěr, tzn. je-li současná hodnota výdajů s L nižší než PC zařízení

čistá výhoda leasingu
L…………leasingové splátky
T…………daňová sazba
On………odpisy
K…………kapitálové výdaje
i…………diskontní sazba – druh úrokové sazby, zákl. centrály
n…………jednotlivá léta životnosti

Formy leasingu
1) přímý leasing: výrobce = poskytovatel leasingu
2) nepřímý leasing: výrobce leas. spol. nájemce
3) dohoda o prodeji a zpětném pronájmu
majitel prodej l.s. pronajme pův. majiteli

5.3.2 Faktoring a forfaiting

= odkup pohledávky před její splatností buď bankou nebo faktoringem nebo forfaitingem
faktoring
= cese (odkoupení, postoupení) krátkodobých pohledávek
- týká se potravin, obuvi, subdodávek, dodávky služeb, ND
vztah:
dodavatel odběratel
dodavatel faktoring. spol.
dodavatel odběratel (zboží)
faktoring. s. (faktura)

faktor platí dodavateli
inkaso od odběratele

faktor (forfait) si při odkoupení pohledávky sráží:
1) rizikovou provizi
2) režijní N (evidence, inkaso, vymáhání pohledávek)
3) diskont

výhody pro dodavatele (věřitele):
- nemá vázaný kapitál v pohledávkách
- okamžité inkaso (v 80 %)
- odpadají N na evidenci pohledávek
- zrychluje se obrat kapitálu

- různé modifikace fakt. dohod – odkoupení jednotlivých poheldávek, veškerých pohledávek, pohl. do určité výše

faktoring
• skrytý
– dlužník neví, že se změnil věřitel, platí věřiteli, který soustředuje platby na zvláštním účtu – předává je faktorovi
• otevřený
– věřitel dlužníkovi oznamuje dlužníkovi a ta svoje závazky hradí přímo faktorovi

forfaiting – odkup střednědobých adlouhodobých pohledávek (3 měsíce – 7 let)
- vyšší riziko; za pohledávku ručí ještě další subjekt – např. jiná banka
- riziko kurzového vývoje, změny úrokových sazeb
- v ZO

5.4 Financování exportu
1) akreditiv
2) hladké platby
3) exportní úvěr

1) AKREDITIV
- vystupují je banky, které se podmíněně zavazují zaplatit dohodnutým způsobem po předložení dokumentu dokazujícího odeslání přesně popsaného zboží v určitý den nebo v určité době splatnosti do daného místa určení
- otevírají se na pokyn kupujícího a musí obsahovat všechny náležitosti
- jsou regulovány „Všeobecnými obchodními podmínkami pro dokumentární platby“
- dělí se na (podle stupně jistoty kupujícího):
a) odvolatelné a neodvolatelné
b) potvrzené a nepotvrzené
c) převoditelné (jednorázové s využitím prostředníka)
d) back–to-back akreditivy (2 najednou, vysoké riziko)

2) HLADKÉ PLATBY
- výhodné pro dovozce, veškeré riziko podstupuje vývozce, zboží je zasláno přímo dovozci

3) EXPORTNÍ ÚVĚR
- poskytnutý prodávajícímu - proti jeho vlastním směnkám
- poskytnutý kupujícímu – na transakce s investičními celky, platby provádí banka jménem kupujícího

5.5 Financování oběžného majetku

- běžné, krátkodobé financování

- doba, kt. je potřebná k uzavření jednoho koloběhu se nazývá doba obratu oběžného majetku
- čím je kratší, tím je obrat rychlejší a tím je menší potřeba OM v podniku
- zrychlení obratu OM umožňuje vyrobit při jeho stejné velikosti více výrobků

doba obratu OM
Q …….roční výnosy v Kč (v VZZ)

OM………% stav
OM v Kč

OM = 1/2 * (OM na poč. roku + OM na konci roku) ………průměrná výše OM za rok

OM = oběžný majetek (průměrný stav OM v Kč)
Q = roční výnosy v Kč (produkce za rok)

PO = počet obrátek = kolikrát za časové období (za rok) se nám majetek obrátí
- čím více, tím lépe

OM = stav OM pomocí rozvahy
Q = roční výnosy z výsledovky - VZZ

Zásoby hotových výrobků

Nt = roční vlastní náklady v Kč
tZHV = normativ zásob hotových výrobků ve dnech

- jde o to, aby obrat byl co nejvyšší

1. skp. = zásoby materiálu
- aktiva
- chceme je co nejmenší (čím nižší zásoba tím vyšší vázanost fin. prostředků v zásobách)

2. zásoby paliva
- vzniká problém, kdy palivo nakoupit (tehdy, když je jeho cena nejnižší)
- i u tekutých paliv

3. drobný IM
- je účelné pořizovat jen v účelné výši a v nezbytně nutné míře

4. nedokončená výroba
= rozpracovaná výroba
- musí být v takové výši, aby byl zabezpečen plynulý provoz

5. zásoby hotových výrobků
- chceme je co nejmenší, ale platí pro ně, že zásoba musí být tak vysoká, abychom mohli dodat, co jsme slíbili a dodat i náhlé (nečekané) zakázky

Pohledávky
= OM
Zásady splácení:
1. stanovit přiměřenou dobu splatnosti faktury
- přiměřenost má 2 stránky – potřeba výrobce X možnosti plátce
2. uplatňování skontra
- skontro = sleva při dřívějším placení
3. formulovat úvěrové standardy
- za jakých podmínek jsme ochotni s někým obchodovat
4. inkasní politika
- jakým způsobem hlídáme odběratele

Určení výše OM
- optimalizační procesy
- chceme takovou výši OM, která zabezpečí plynulý tok oběživa (průběh činností) s co nejnižšími
- pokud je OM méně - HIM nejsou vyžívány (stálá aktiva)
- bude-li OM více než je potřeba - jde o uložené peníze, které nám nic nepřináší
2 metody:
1) Globální způsob
- vychází z cyklu peněz a výše jednodenních N
= propočet souhrnný
2) Analytický způsob
= analyzují se jednotlivé složky OM a hledáme, kolik jich potřebujeme, abychom vyráběli efektivně
- podle jednotlivých položek OM

Globální
- obratový cyklus peněz (OCP)
= doba mezi platbou za mat. a HIM a přijetí inkasa z prodeje výrobků
OCP = DOZ + DI – DOP

Doba obratu zásob

DO = průměrná zásoba/(tržby/300)

Doba obratu inkasa pohledávek (od fakturace do dne přijetí inkasa)

DI = Pohledávky
tržby/366

Doba obratu našich plateb
(od doby nákupu po platbu)
DOP = dluhy dodavatelů
tržby/360

Obrázek: Obratový cyklus peněz

OCP = DOZ + DI – DOP
- u velkých pod. je financování OM hlavním problémem

obratový cyklus peněz
- čím kratší, tím méně peněz pro provoz budeme potřebovat
- lze zkrátit: zkrácením doby obratu závazků, inkas

Provozní kapitál

AKTIVA PASIVA
Stálá A Celkový vložený kapitál
- nehmotný IM - Vlastní kapitál (vlastní jmění
- hmotný IM - Dl. dluhy
(dlouh. cizí kapitál)
- FI
- Kr. dluhy
(Kr. dl. kapitál
Oběžná aktiva
- zásoby
- pohledávky
- fin. majetek

= výše, kterou potřebuje pro zabezpečení provozu

tags for english: best home equity loans, equity loans

4. CENY

2010-07-15T00:41:00.000-07:00

4 CENY

2 typy cen:
1. smluvní – převážně na trhu (např. zaplacení obědu)
2. regulované
- Zákon o cenách č. 524/90 Sb. ve znění pozdějších předpisů
- význam s postupem doby klesá = méně regul. cen, více vlastnictví soukromého

cena
- doplňkem je hodnota (užitná hodnota)
- cena = přibližné peněžní vyjádření hodnoty
- cena – vyjádřená v Kč

4.1 Zákon o cenách

- cena = peněžní částka:
a) sjednaná při nákupu a prodeji zboží
- v praxi – cena se vlastně nesjednává
b) zjištěná podle z
c) zvláštního předpisu (existuje Zákon o oceňování majetku, vyhláška tomuto zákonu)
- v případě dědictví, prodeje nemovitého majetku
- prodávající stejně jako kupující nesmějí zneužívat svého postavení, aby něco kupovali (nebo prodávali) za cenu, která zahrnuje neoprávněný zisk (náklady)

regulace cen
= stanovení nebo přímé usměrňování výše cen cenovými orgány a místními orgány
- cenový orgán = Ministerstvo financí ČR
- místní orgán = obecní úřad

způsoby regulace cen:
1) úředně stanovené ceny
a) maximální – nelze ji překročit
b) minimální – nelze snížit
c) pevná – nelze snížit

2) věcné usměrňování cen
- jde o stanovení podmínek:
- max. rozsah možného zvýšení ceny zboží ve vymezeném období
- max. podíl, v němž je možné promítnout do ceny zvýšení cen určených vstupů ve vymezeném období
- závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci

3) časově usměrňované ceny
- když pro zvýšení cenový orgán stanoví:
- min. časový předstih pro ohlášení
- min. lhůtu,po jejímž uplynutí lze cenu zvýšit
- časově omezený zákaz opětovného zvýšení ceny

4) časové moratorium = časově omezený zákaz zvyšování cen nad danou (dosud platnou) úroveň na trhu daného zboží
- max. 6 měsíců

! – seznam zboží s regulovanými cenami – viz cenový věstník (vydává ho MF)

Př. jízdné ČD (nikoliv ČSAD,a.s.), nájemné, vodné, stočné, ceny plynu, tepla, el. energie, léky

4.2 Tvorba cen

4.2.1 Základní přístupy

- magický cenové politiky

- cena je ovlivňována: N na výrobu, cenou konkurence a P po našem výrobku (službě)

3 přístupy k tvorbě cen:
a) nákladový typ (= nákladově orientovaná cena)
- nikdo by neměl prodávat levněji než je tržní cena
- N + zisk - náklad. orientovaná cena
Zákon klesající poptávky
A. Marshall – obrácené osy D.K.

b) poptávkově orientovaná cena
- její stanovení vychází z výzkumu trhu (= součást marketingu)
- porovnávají cenu, která by vycházela z nákladů a cenu, kterou jsou kupující ochotni zaplatit

c) konkurenčně orientovaná cena
- porovnávání naší ceny s cenou konkurence
§ naše cena je nižší nebo vyšší

4.2.2 Typy a druhy cen
- rozlišuje se řada cen:

1) psychologické
- mají podtext v marketingu
- působí na psychiku kupujícího
- např. Baťa – 899; 999,90

2) ve špičce – např. cena el. energie, tel. hovoru

3) světová
= cena za zboží, které se prodává na trhu vyspělých zemí
např. pšenice, káva, vlna,…

4) monopolní

5) oligopolní

6) konkurenční – spjaty s konkurenčním trhem

7) sezónní – u sezónního zboží – doplňkem je mimosezónní cena (= výprodejová)

8) nákupní, prodejní = cena, za kterou kupujeme, když jdeme do obchodu
= za kterou to nákupce nakoupí od někoho jiného

9) jednotková – např. za ks, l, m,…

Cenové strategie obchodního (maloobchodního) podniku
1) strategie nízkých cen
• selektivně nízké ceny – výběrově se orientují v rámci svého sortimentu na určité typy produktů
• nízká cenová hladina – naše ceny jsou nízké
• = levný sortiment – zaměření se na nízké ceny
• okasní akce (výprodeje) – zboží označené slevou „akce“
• cenové garance – garantují, že nikde nekoupím levněji

2) strategie vysokých cen
- založena na prezentaci kvality (často: značka = kvalita)
- cena se často neuvádí

Zaváděcí ceny
- při otevření nové prodejny
- při vstupu nového produktu na trh
2 strategie:
penetrační strategie
= cena je nejprve nízká, pak normální
skimming strategie (smetánková)
= cena je nejprve vysoká, pak normální
- cena obvyklá – v Zákoně o oceň. majetku je definovaná

4.2.3 Tvorba ceny nového výrobku
nový výrobek – doposud nebyl ani vyráběn ani prodáván
8 kroků:
1) určí se cenová strategie podniku (viz výše)
2) určí se N – zjištění, výpočet, odhad – THN
3) zjistí se P – přes metody market. výzkumu (asi 100 let)
4) zjistí se konkurenční ceny = cen substitutů
5) vybere se metoda tvorby ceny – celá řada – porovnávací, bodovací
– nákladová, poptávková, konkurenčně-orientovaná
6) návrh ceny
7) ověření ceny na trhu
8) korekce ceny podle ohlasu trhu

4.3 Cenová specifika

4.3.1 Obchodní přirážky a srážky
přirážky – daň z přidané hodnoty, spotřební daň
- jejich výše, pravidla, sazby jsou dány daň. zákony

srážky z ceny:
- rabat = dopředu sjednaná srážka (sleva) z ceny, poskytovaná odběrateli % z ceny
- často je vázaná na větší množství (množstevní rabat)
≠ marže
- skonto = sleva z (fakturované) částky při jejím dřívějším zaplacení, popř. při hotovostním placení
- bonifikace = zvláštní sleva – např. při vadné dodávce

X marže – v obchodě
= prodejní cena – nákupní cena
zahrnuje:
- N obchodního prodejce spojené s dopravou, skladováním zboží a zisk obchodníka
- některé nakoupené produkty neprodáme

u výrobce: cena = N + zisk = nákupní cena obchodníka

3. KALKULACE

2010-07-15T00:32:00.000-07:00

3. KALKULACE

3.1 Pojem kalkulace
kalkulace = propočet (stanovení) N na určitý výkon, příp. na nějakou nižší složku
- má min. 3 významy – činnost
- výsledek činnosti
- útvar (skupina lidí)
kalkulační jednice = množství vyjádřené měrnou jednotkou na kterou vypočítáme kalkulaci

kalkulační množství = dopředu stanovený počet kalkulovaných jednic, kterými se kryjí N

3.2 Metody kalkulace
= způsob stanovení kalkulace
- zohledňují celou řadu faktorů)
1) předmět kalkulace
2) v jakém odvětví
3) typ výroby
4) strukturu N
5) způsob přiřazování

3.2.1 Dělení kalkulace
a) z hl. času (kdy ji sestavujeme)
přeběžné (ex ante) propočtové (odhad ze zkušenosti z praxe)
plánové (z THN – tam, kde se výroba opakuje, velké podniky)
operativní (z THN, odrážejí okamžitý stav)
výsledné

b) podle rozsahu
kalkulace úplných (vlastních) N = absorbční – zahrnujeme všechny druhy N spjaté nejenom s výkonem ale s celým chodem podniku

Všeobecný KALKULAČNÍ VZOREC (doporučený)

1. přímý materiál
2. přímé mzdy
3. ostatní přímé náklady
4. výrobní (provozní) režie

VLASTNÍ NÁKLADY VÝROBY

5. správní režie
VLASTNÍ NÁKLADY VÝKONU

6. odbytová režie
ÚPLNÉ VLASTNÍ NÁKLADY VÝKONU

7. zisk

KALKULOVANÁ CENA

1) přímý materiál
- přesně dáno – co se spotřebuje při výrobě výrobků (i odpad), co se stává součástí výrobku

2) přímé mzdy
• základní mzdy ()kolové, časové) výrobních dělníků
• příplatky, doplatky ke mzdě výr. dělníků
• osob. ohodnocení, prémie výr. dělníků

3) ostatní přímé N
- příspěvky na SZ zabezpečení
- licenční poplatky (za 1 ks)

4) výrobní režie
- vše, co je spjato s vlastní výrobou
• mzdy režijních dělníků (mistř, plánovači,…)
• opotřebení nástrojů
• odpisy HIM (stroje, výrobní budovy)
• spotřeba energie
• režijní materiál

5) správní režie
• náklady řízení (jednotky) podniku
• platy THP
• odpisy správních budov
• poštovné, pojistné

6) odbytová režie
• skladování hotových výrobků
• propagace
• prodej
• expedice
- pravidla se zahrnuje do správní režie, někdy i zásobovací režie
- může být ve výrobní nebo správní režii

3.3 Skupiny kalkulačních metod (dle M. Synka)

4 skupiny:
1) kalkulace dělením
- prostá kalkulace dělením
- stupňovitá kalkulace dělením
- kalkulace dělením s poměrovými čísly

2) kalkulace přirážková
- režijní přirážka

3) kalkulace ve sdružené výrobě
- zůstatková (odečítací) metoda
- rozpočítavací metoda
- metoda kvantitativní výběže

4) kalkulace rozdílové
- metoda standardních nákladů, neboli metoda normová

ad 1) kalkulace dělením
a) prostá kalkulace dělením
- použití: hromadná výroba piva, těžba plynu, uhlí, rud, vodárny, výroby el. energie
- v podstatě: vždy produkce 1 výrobku
vzorce:

n = N/q n ………náklady na kalk. jednici
N ………celkové (úhrné) náklady
q ………počet vyrobených kalkulačních jednic

b) stupňovité kalkulace dělení
- použití: v chemické výrobě ( = ROZVRHOVÁ METODA)
- podstata: sestavujeme kalkulace pro jednotlivé výrobní stupně (fáze), měření Q (q) a zjišťování N pro každý výrobní stupeň

c) kalkulace dělením s poměrovými čísly
- použití: při výrobě výrobků, které se liší velikostí, tvarem, hmotností, pracností
- při stejné technologii výroby netvoří stejnou typovou (rozměrovou řadu)
- např. Felicia, Octavia, Fabia
výrobky: hutnické, strojírenské, dřevařské, cihlářské
- poměrová čísla: ukazatele vyjadřující poměr známé veličiny pro jednotlivé výrobky

Př.

Výrobek Q [ks] Norma času Pom. čísla
A (základ) 200 000 1,5 1
B 80 000 1,8 1,2 (1,8/1,5)
C 50 000 3 2

Celkové N: 18 458 000,--

Přepočtený objem
A 200 000 x 1 = 200 000
B 80 000 x 1,2 = 96 000
C 50 000 x 2 = 100 000

celkem 396 000,--

náklad na 1 přepočtenou jednotku: 18 458 000: 396 000 = 46,61 Kč/ks

kalkulace:
46,61 Kč/ks
46,61 x 1,2 = 55,93 Kč/ks
46,61 x 2 = 93,22 Kč/ks

2) kalkulace přirážková
- použití: pro kalkulaci režijních N při výrobě různýchvýrobků v sériové a hromadné výrobě
- princip:
- N se rozdělí na přímé a nepřímé
- nepřímé N poslouží k určení režijních přirážky (sazby)

rozvrhová sazba = nepřímé N za dané období
rozvrhová základna daného období
- požadavky na drozvrhovou základnu:
1. nepřímé N k ní mají mít přičinnou souvislost
2. poměr mezi ní a nepř. N se nemá měnit
3. její výše má být snadno zjistitelná
příklady R.Z. :
• přímé mzdy – ve stroj. vždy
• přímý materiál
• normohodiny
• strojové hodiny
• počet vyrobených jednotek
…

Př.
Výroba 3 výrobků: A,B,C.
Přímé mzdy = 50 000 Kč/měsíc (vyplaceny)
nepřímé N = 150 000,--/měsíc (zjištěny)
režijní sazba (150 000/50 000 = 300 %)

kalkulace výr. A:
Přímé mzdy 80 Kč/ks
přímý mat. 40 Kč/ks
režie 240 Kč/ks (3 x 80)
vl. N výkonu 360,--/ks

Předpokl., že zahrnuje i správní režii.

3) kalkulace ve sdružené výrobě
a) odečítací metoda

Př.
Výroba výrobků A (hlavní) 720 kg
B
C
Výchozí surovina – spotřeba 1 200 kg Tržba za B 620,--
- cena 5 Kč/kg Tržba za C 340,--
Zpracovací N – 864,--

Vypočteno:
spotřeba suroviny 1200 x 5 = 6000,--
zprac. N 864,--
tržby za B - 620,--
tržba za C - 340,--
na výr. A zbývá 5 904,--

N na A: 5 904 : 720 = 8,20 Kč/ks

Určuje nákl. na A, ale ne na B a C
Pleteme dohromady náklady a výnosy

3) rozdílová ( sčítací) metoda
- v případech sdružené výroby
- na výstupu je více druhů než na vstupu

Př.
100 kg suroviny (obilí)
- mouka A – 60 kg
- mouka B – 30 kg
- mouka C – 10 kg
- fiktivní příklad
- 100 kg za 572 Kč
náklady se rozpočítávají v poměru ceny mouky (4:2:1)

Výrobek Norm. výtěž za 100 kg Poměr. číslo Kombin. poměr Přepočt. N celkem N/1kg
A 60 4 240 442 begin_of_the_skype_highlighting 60 4 240 442 end_of_the_skype_highlighting,8 7,38
B 30 2 60 110,7 3,693,69
C 10 1 10 18,5 1,85
Σ 100 x 310 572 x

Poznámka pod čarou:

Propočet: sl. 2 x 3 = 310 ( 30 x 2 = 60; 60 x 4 = 240)
1) 572 : 310 = 1,85 ……pomocná cena za jednotku
2) A 1,85 x 240 = 442,8
B 1,85 x 60 = 110,7
C 1,85 x 10 = 185
3) A 442,8 : 60 = 7,49 Kč/kg
B 110,2 : 30 = 3,70 Kč/kg
C 18,5 : 10 = 1,85 Kč/kg = 1,9

Poměr cen se objeví v nákladech.

Metoda kvantit. výtěže
- výtěž v odbor. výrobě (sklář, průmysl,…) = číselné vyjádření dobrých výrobků z celk. výrobků
- výtěž ≠ zmetkovitost

Kalkulace neúplných Nákladů
- v ČR nová
- vzniklá po r. 89 (do té doby pouze kalk. úplných

3b) rozdílová metoda (= rozčítací)
- na výstupu z 1 vstupu je několik výrobků
- např. do mlýna přivezli několik pytlů obilí z 1 zrna vznikly 3 druhy mouky – A,B,C)
100 kg suroviny – ze zrna se vyprodukovalo mouky:
A ……60 kg
B ……30 kg
C ……10 kg
za 572,--

- cena se rozpočítává v poměru k ceně 4:2:1

Výrobek Normovaná výtěž za 100 kg Poměrové číslo (poměr cen) Kombinovaný poměr Přepočtené N celkem N na 1 kg
A 60 4 240 442,8 7,39
B 30 2 60 110,7 3,69
C 10 1 10 18,5 1,85
Celkem 100 x 310 572 x

propočet:
1) sloupec 2. a 3. vynásobíme
2) A: 1,85 x 240 = 442,8
B: 1,85 x 60 = 110,7 kontrola Σ = 572,--
C: 1,85 x 10 = 185
3) A: 442,8 : 60 = 7,38 = 7,4
B: 110,7 : 30 = 3,69 = 3,7
C: 18,5 : 10 = 1,85 = 1,9

3c) metoda kvantitativní výtěže
- výtěž = číselné vyjádření dobrých výsledků (vyrobených) z celkového počtu výrobků

3.4 Kalkulace neúplných N

= metoda nová – vznik po roce 1989
- do té doby pouze kalkulace úplných N
- vychází z kritiky kalkulace úplných N

nevýhody:
1) objem výroby není konstantní
- mění se v důsledku trhu, který často nabourává naše předpoklady
2) závěry z kalkulace úplných N jsou někdy nesprávné, nepřesné (zejména u režijní přirážky)  špatné závěry
3) každý výrobek má svůj zisk (u kalk. úplných N)  mění se N  zisk se mění na kalkul. jednici
4) k N se vždy přidává zisk (= kladné číslo)
- ale v mikroeko existuje nulový zisk nebo ztráta

odstranění nedostatků:
• na výrobky kalkulujeme pouze variabilní N (= přímé N + variabilní část režijních N)
• zbývající část režijních N (= fixní část) zahrnujeme až do celk. výsledku
• u jednotl. výrobků se nezjišťuje zisk - zisk se chápe jako výsledek práce celého podniku, tedy všech výrobků
• za příspěvek k tvorbě HV se považuje:
a) příspěvek na úhradu (fixních N a zisku)
b) hrubé rozpětí (marže) – je snáze určitelná
• „výhodnost“ výrobku = poměr příspěvku (PÚ) na úhradu k ceně (C) výrobku
VV = PÚ/C
- čím je vyšší VV - tím je vyšší přínos k celk. zisku podniku
- PÚ na 1 výrobek závisí na změnách Q

(- při posuzování výhodnosti jednotlivých výrobků pro tvorbu zisku podniku použijeme ten nejvýhodnější…)

využití kalkulace:
1. určit, jak jednotlivé výrobky přispívají k HV podniku
2. pro určení pořadí výhodnosti výrobků (Bostonská matice)
- které výrobky podporovat, potlačovat, preferovat, zavádět do výroby
3. pro určení optimálního sortimentu
(- pozor na optimálnost – není nic nejoptimálnější)
- sortiment = typy a druhy výrobků, které se vyrábějí v daném čase
4. určení minimální prodejní ceny výrobku
- prodejní cena + řada cen PC, ZC,…
- mění se při prodeji – každý mezičlánek si něco přiráží

Struktura ceny a nákladů při kalkulaci neúplných N

Celkové N zisk
přímé
náklady režie
hrubé rozpětí (marže)

cena

přímé N variabilní režie fixní režie zisk
variabilní N příspěvek na úhradu fixních N a zisku

Př. Kalkulace úplných N

Výrobky A B C
1. Přímý mat. 90 110 80
2. Přímé mzdy 80 70 120
3. Režie (307 %) = 307 x 80 246 215 368
4. Výrobní cena = 1 + 2 + 3 416 395 568
5. Prodejní cena 430 490 500
6. Jednotkový zisk = 5 – 4 14 95 -68
7. Prodané množství (kusy) 80 000 50 000 20 000
8. Zisk z prodaného množství u jednotl. výrobků celkem 1 120 000 (=14 x 80 000) 4 750 000 (= 95 x 50 000) - 1 360 000 ( = - 68 x 20 000)
Celkový zisk 4 510 000,--

4 510 000 = 1 120 000 + 4 750 000 – 1 360 000,--

v tehdejší filosofii:
- výrobek C by se nevyráběl, protože přináší ztrátu a odebírá kapacitu - přeneseme tuto kapacitu na výrobek B, který má nejvyšší zisk
dnes:
2 otázky:
- bude někdo ochoten akceptovat větší množství výrobků?
- lze převést lidi vyrábějící výrobek C na výrobu výrobku B (jiná technologie, jiná kvalifikace)
- není výrobek C v budoucnosti nadějný?

Kalkulace neúplných N

Výrobky
kalk. vzorec A B C
1. PMA 90 110 80
2. PMZ 80 70 120
3. Ost. přímé N 110 150 200
4. Variab. N (= 1 + 2 + 3) 280 330 400
5. Prodejní cena 430 490 500
6. Příspěvek na úhradu 150 160 100
7. Prodané množství 80 000 50 000 20 000
8. Celk. přísp. na úhradu 12 000 000 8 000 000 2 000 000
9. Soukr. přísp. na úhradu 22 000 000
10. Fixní režijní N 17 490 000
11. Zisk z prodaného množství 4 510 000

VV = výnosnost výrobku = PS/C
VV výrobku A = 150/430 = 0,34
VV výrobku B = 160/49 = 0,30
VV výrobku C = 100/500 = 0,2

příspěvek na úhradu = 5 – 4
celk. příspěvek na úhradu = 7 x 6
zisk z prodaného množství = 9 – 10

3.5 Nástroje řízení N

4 nástroje:
1) THN = technicko-hospod. norma (viz minulý semestr)
= limit (zpravidla horní)
2) kalkulace = stanovení N dopředu
3) rozpočetnictví
- rozpočet ≠ kalkulace (rozpočet ve stroj. výrobě)
4) normativy N – vztah s THN

3.5.1 Rozpočetnictví

Rozdíly mezi rozpočetem a kalkulací:

Rozpočet Kalkulace
- vyčísluje se pro urč. období - vyčísluje se pro kalk. jednici
- je zaměřen na N a V - je zaměřen na N
- počítá se všemi plánovanými N - počítá s těmi plánovanými N, které je možné zahrnout do kalkulace
- prvořadé je hledisko odpovědnosti za N (= hledisko organizačně místní ) HS - prvořadé je hledisko účelu vynaložení N
- týká se vnitropodnik. útvaru - týká se výkonů (výrobků, služeb)
- je podrobný v režijních N - rež. N vyjadřuje rozvržením do globálních položek

rozpočet
= plán na urč. období – nevztahuje se k výrobku, k jednici , ale k urč. útvaru (hospodářské, nákladové středisko,…)
hospodářské – vyšší X nákladové – nižší

rozpočetnictví
= činnost při sestavování plánu, kdy:

a) se sestavují (plánují, určují) N a V - HV

b) dochází ke spojení kalkulací s rozpočtem a finančního plánu (kalkulace předchází rozpočtu)
= plán potřeby finančních peněž. prostředků pro určité období (do peněz promítneme všechny fin. plánu podniku na období)
- vyjdeme z plánu odbytu = co se prodá, kolik jakých výrobků a služeb poskytneme v daném roce
- ten vychází z toho, že se něco prodá, co mohlo být vyrobeno už dříve
- plán výroby = co se má letos vyrobit
- plán investic
- co chceme koupit, postavit a co to bude stát
- plán zásob – kolik toho musíme v roce koupit
- plán N – N v jednotlivých druzích a kumulovaně na pokrytí služeb i provozu
- eventuelně další plány
- fin. odbor udělá finanční plán
= kolik potřebujeme peněz na urč. měsíce, na to všechno, co musíme hradit

c) se stanovují úkoly útvarům (nákl. a hospod. střediska)

Sestavení rozpočtu
- vychází z jednotl. plánů
- sestavují se pro všechny útvary podniku (i pro nejnižší)
- sčítáním rozpočtů jednotl. útvarů vzniká rozpočet pro celý podnik
- (vyloučit duplicitu = co je 2x )
- rozpočtování není otázka pouze matematiky, jde o hledání rezerv
- je celoroční – rozpracovává se na kratší období  čtvrtletní, měsíční

druhy rozpočtů:
1) podle stupňů řízení pro hospod. středisko
pro vyšší celky

2) podle rozsahu pro všechny položky
pro některé vybrané položky

3) pevný – množství je konstantní (neměnné)
pohyblivý – bere pro jednotlivé období změny

- klouzaný rozpočet

3.5.2 Ostatní cesty snižování N

1) limitování N
2) komparace
= srovnávání – kalkulací předběž. a výsled, výrobků mezi sebou, stejných výrobků vyráběných různými výrobci, jiných výrobků v odvětví
3) kontrola režij. N – výši, využití režij. pracovníků
- praktické rady:
- - nejlepší je ta výrob. operace, která se nemusí dělat
- zrušení některé činnosti je lepší než ji omezovat
- kumulací fcí je dovolena

metoda ABC = samostudium
= ACTIVITY BASED COSTING
- přístup k nákladům

ZDROJE - NÁKLADY - ČINNOSTI

- správné ocenění zdrojů
- správné přiřazení nákladů činnostem

Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

2. HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK, VÝKAZ ZISKŮ A ZTRÁT, CASH FLOW

2010-07-15T00:25:00.000-07:00

2. HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK, VÝKAZ ZISKŮ A ZTRÁT, CASH FLOW

2.1 Hospodářský výsledek podniku

HV = V – N + HV = zisk
- HV = ztráta
HV = souhrnný ukazatel hospodaření podniku usilující o dosažení zisku

V a N se dělí na:
1. provozní
- jsou spojeny se zákl. činností podniku – pravidelně se opakují
2. finanční
- různé finanční operace - výnosy z úroků, z CP – jsou z finanční činnosti
3. mimořádné
- z ostatních činností – ojediněle (např. pokuta, prodej opotřebovaného stroje, který účetně už žádnou hodnotu nemá, je odepsaný, ale prodejem získáme finanční prostředky)

- z jakého druhu činnosti se něco zaplatilo nebo něco přišlo

Zisk
= komplexní ukazatel

1) kriteriální
- slouží pro rozhodování
- když máme problém, do čeho investovat, zisk je kritériem
2) zisk je prostředkem nebo zdrojem akumulace
= zisk = zdroj pro financování
3) rozdělovací
- zejména pozitivní aspekt
- ze zisku plynou dividendy, ale platí se i daně z příjmů PO
4) motivační

2 formy zvyšování HV
1. skupina:
zvyšování výnosů – tvrdí to spíše teoretici, módní
snižování nákladů – těžké
- zjišťujeme ho s výkazem zisků a ztrát
- zjišťujeme ho za určité období – za uplynulý kalendářní rok  problém – minulé období
Zisk = ekonomický (viz Mie)
účetní – z výkazu (= účetní dokument)
daňový – v přiznání k dani z příjmů

rentabilita = ziskovost zisk
x
x = např. celk. kapitál, vlastní kapitál, výnosy, tržby, N, cizí kapitál,…
- zahrnuje v sobě za určité období pozitivní i negativní stránky toho, co bylo zaúčtováno

2.2 Výkaz zisků a ztrát (= VzaZ)

= výsledovka
- podoba – předepsaná
- rozlišujeme – dnes v ČR
a) VZaZ ve zkráceném rozsahu (Výsledovka Úč POD 2 – 01)
b) VZaZ v plném rozsahu (Výsledovka ÚčPOD 2 – 01)

využití: pro finanční analýzu – viz později
pro mezipodnikové srovnání

ROZVAHA – zachycuje stav k urč. datu
VZaZ – zahrnuje informace za určité období
VZaZ – shrnuje V a N, zachycované ve fin. účetnictví a zjišťuje HV daného období jako jejich rozdíl

VZaZ – stará forma
N V
spotřeba materiálu tržby z prodeje výrobků (ze služeb)
mzdové N ostatní výnosy
odpisy
ostatní N
.
.
.
N celkem V celkem

HV = V – N

2.3 Výkaz CF

- zisk může být fiktivní
- zahrnuje příjmy a výdaje
- potřeba znát údaje o solventnosti a o tom, zda jsou peníze na zaplacení
= pohyb pen. prostředků
- existují 2 způsoby k sestavení výkazu CF:
a) přímá metoda
- vychází z UCE – z jednotl. účetních položek za určité kalendář. období se vyberou ty položky, které znamenají příjem nebo výdaj pen. prostředků (= určitý pohyb pen. prostředků)
b) nepřímá metoda
- vychází ze 2 dokumentů: z rozvahy, z výsledovky
- rozlišují se 3 činnosti:
a) provozní činnost – běžné aktivity
b) finanční – operace spojené s kapitálem v podobě peněz, CP
c) investiční – pořizujeme HIM nebo prodáváme

- přímá metoda je spjata s těmito 3 činnostmi, ale nepřímá metoda to má jinak

Zjednodušený schematický příklad
zadání: (vše v 1 měsíci)
nákup, výroba, prodej za 3 000,--
spotřeba mat. 1 400,--
mzdy 700,--
odpisy 300,--
platba – 70 % v tomto měsíci, 30 % v následujícím

Vyjádření v tabulce

Měsíc 1. 2. Σ
tržby (výnosy) 3000 0 3000
náklady 2400 0 2400
zisk 600 0 600
příjmy 2100 900 3000
výdaje 2100 - 2100
CF 0 900 900

- zjednodušení přímé metody

1. rok 2. rok … n-tý rok
1. TRŽBY
2. PROVOZNÍ N KROMĚ ODPISŮ
3. ODPISY
4. ZISK PŘED ZDANĚNÍM (1 – 2 – 3)
5. DAŇ (STANOVENÉ % PODLE ZÁKONA)
6. ZISK PO ZDANĚNÍ (4 – 5)
7. ODPISY (= 3)
8. ZMĚNA PRAC. KAPITÁLU (ZADÁNO + NEBO -)
CASH FLOW (6 + 7 +(-) 8) Z PROVOZNÍ ČINNOSTI

- všechny údaje musíme znát dopředu - velkou řadu musíme umět odhadnout
- odpisy - N, ale výdaje

Způsob zvyšování CF:
1. přesvědčit zákazníky, aby platili dříve – jak? - slevy z cen
2. prodat pohledávky (faktoring, forfaiting)
3. svým dodavatelům platit později
4. zvýšení cen
5. snížit režijní N a platby za ně, omezovat zásoby = nevázat peněžní prostředky v něčem, co k ničemu není

2.4 Analýza bodu zvratu (= bod vyrovnání)
= vztah mezi tržbami (ziskem), náklady a objemem výroby i cenou
- rozdělení na oblast ziskovou a neziskovou
označení:
N = náklady (celkové) v Kč
Q = objem výroby v ks
Z = zisk v Kč/ks nebo Kč
C = cena Kč/ks = konstantní
P = příjem (tržba) v Kč
FN = fixní náklady v Kč
VN = variabilní náklady v Kč/ks

N = FN + VN.Q …………přímka jdoucí z jisté výše FN
P = C.Q …………přímka jdoucí z počátku

QKRIt = QBZ …………když se P = N

- z uvedených rovnic lze tedy určit:
a) objem výroby odpovídající bodu zvratu

Qkr= FN
C – VN

b) bezpečnostní marže (= MARGIN OF SAFETY = MS)
MS = (QP - QKR)/QP QP = plánovaný (skutečný) objem produkce

c) objem výroby v ks za dané období, zabezpečující určitý min. požadovaný zisk
QzMIN = (FN + ZMIN)/(C – VN) ZMIN = min. zisk

d) limit variabilních nákladů na 1 ks výrobku
VN = C – FN/QKR

e) limit variabilních N na 1 ks výrobku při předpokladu určitého min. požadovaného zisku

VNzMIN = C - (FN + ZMIN)/QKR

f) min. cena 1 ks výrobku zajišťující minimální požadovaný zisk

Czmin = (FN + ZMIN)/Q + C

- vše lze odvodit z 1 rovnice
- slouží to pro rozhodování

zisk
= 1. výsledek činnosti celého podniku
= 2. rozdíl mezi cenou a N urč. výrobku (plánované X reálné)

2.5 Hodnocení racionalizačních akcií
(= dodatek (apendix) k bodu zvratu)

= porovnávání 2 variant – existuje stávající způsob, který žádá určité variabilní náklady snaha o snížení N nová varianta

NC1 = N1 + N1.q NC1 = celk. N na variantu 1.
NC2 = N2 + N2.q

- 3 varianty:

QŽ = odpovídá množství za dobu životnosti té technologie, která je ovlivněna především dobou, po kterou je výrobek vyráběn
- př.: auto MB Škoda prováděla dodávky

Manažerská ekonomika 1. Náklady,Odpisy,Daně a clo,Pojistné

2010-07-15T00:07:00.000-07:00

1 NÁKLADY

1.1 Základní pojmy

Náklady
- řada definic
= ceny vstupů (vstupy = VF (A, L, K)
• práce – 2 kategorie:
- řídící - šéfové, manažeři
- výkon – podřízení
• kapitál – ve věcné podobně = kapit. svazky
- nemusí být přítomny všechny 3 faktory (u různých činností)
= peněžní vyjádření spotřebovaných vstupů (VF) – spotřebování VF by mělo být účelné a účelové
- neúčelným a neúčelovým vynaložením peněz by byla pokuta

Výnosy
HV = V – N HV + zisk
HV - zisk

= peněžní vyjádření výsledků plynoucí z činnosti provozování podniku
3 kategorie:
a) z provozní činnosti
- vyplývají z hlavního poslání podniku
- hlavní část: tržby z prodeje výrobků a služeb
b) z finanční činnosti
- spojeny s vlastnictvím finančních investic – s finančním trhem
c) z mimořádné činnosti
- prodej nepotřebných zásob nebo strojů, zařízení

Cash flow (CF)

příjem = faktické zvýšení stavu peněžních prostředků, které podnik má
X
výdaj = snížení stavu peněžních prostředků, které podnik má

1.2 Dělení nákladů

- různá kritéria

1. druhy N – určitý historický vývoj
a) N spojené se spotřebou VF = práce
- mzdy, ostatní osobní N, příspěvky na SZP (vycházejí z hodnoty mezd), příspěvky na státní politiku zaměstnanosti
b) N spojené se spotřebou hmotných prostředků
- materiál, energie, odpisy (= N vzniklé spotřeb. HIM), N spojené s využíváním služeb externích subjektů, úroky – pojistné, ostatní ( = paliva, přepravné, opravy, cestovné, pokuta, penále, daně, nájemné poplatky, manko, škoda,…)

2. účelové členění N
= dělení N podle účelu, k jakému je používáme
- pro různé účely – různé N
- účel se vztahuje k nositeli (objektu či subjektu) nákladu
-
existují 3 dvojice:
a) N technologické a N na obsluhu a řízení výroby
- technologické – bezprostředně spjaty s výrobou s přeměnou mat. a sur. ve výrobek
- na obsluhu a řízení – spjaty s činnostmi, aby hlavní výr. proces mohl existovat

b) N přímé X nepřímé
- přímé = lze přímo, přesně a průkazně kvantitativně přiřadit s objekty a výkony, s kterými příčinně souvisí
- nepřímé = požadavek formulovaný u přímých nelze přesně splnit - nepřímá metoda k určení

c) N jednicové X režijní
- jednicové – určujeme je ke vztahu ke zvolené jednici a umíme to určit
- režijní – na jednici je neumíme určit - jiná metoda
kalkulační jednice – ks, l, kg, m,…
- vykazují se v samostatných položkách
- 4 skupiny: zásobovací režie
výrobní režie zpravidla jsou zahrnuty do režie správní
správní
odbytová

d) N členěné ve vztahu k útvaru
- útvar = obecné označení jakéhokoli vnitropodnik. celku bez ohledu na jeho význam, velikost, postavení ( provoz, závod, dílna, pracoviště,…)
• hospodářské středisko
= vyšší kompletnější
= samostatně hospodařící útvar
- zjišťuje se zde HV
- musí mít plán N a V i jejich skutečné čerpání (např. u podniku: provoz, u školy: fakulty)
• nákladové středisko
= nižší
(např. u podniku: dílny,…)
- nezjišťuje se HV, pouze rozdíl mezi plán. a skutečnými N

3. v závislosti na změnách objemu výroby
a) fixní N (stálé) = FC - se změnou Q se nemění
b) variabilní (proměnné) – mění se změnou Q

nadproporciální rostou rychleji než Q
- nezdravé

fixní = mění se skokem (např. zavedením nového HIM)

problémy - členění na 5 skupin podle závislosti na změnách Q:
1. fixní - odpisy, pojistné

2. převážně fixní N
- existuje možnost, že se v urč. období změní
- každým rokem stejná částka – N na výzkum, vývoj, na reklamu

3. současně fixní a variabilní N – při zkoumání zjistíme, že mají 2 prvky:
- jako by byly stále stejné
-jako by se měnily v určité závislosti
např. N na údržbu

4. převážně variabilní
- je v nich zaveden určitý aspekt, že se mění se změnou Q, ale je tu ještě něco jiného
- jednicové nebo přímé mzdy, sociální N i DČR

5. jednoznačně se měnící
- jednicový materiál

1.3 Nákladová funkce

N = f (Q)
N = f (FC, VC) = f(FN,VN)

lin. fce…………..y = a + b . Q
kvadr. fce…….. y = a + bQ – c.Q2 = podproporc.
y =a + b.Q + c.Q2 = nadproporc.

- problém: určení konstant a, b
4 metody:
a) metoda klasifikační analýzy
b) metoda 2 období
c) bodový diagram
d) regresní a korelační analýzy – může posloužit i ke zjištění příslušné závislosti a hodnoty i pro nelineární funkce

ad c) bodový diagram

proloží se přímka

tg α = b

4 kroky:
1) vytvoření souřadného systému N, Q
2) zanesení bodů pro jednotl. množství
3) body proložíme přímkou metodou nejmenších čtverců
4) hodnota, kterou přímka protne je konstanta a z toho se odvodí b (tg α = b)

N = 314 + 27,5.Q

ad b) metoda 2 období
- k určení konstant a, b lineární nákladové fce vybereme 2 období s nejmenšími a největšími náklady
- z výběru vyloučíme měsíce s extrémními hodnotami – např. měsíc, kde byla celozávodní dovolená, únor – protože je nejkratší, měsíc – kdy se porouchal stroj
- údaje dáme do 2 rovnic: N1 = a + b.Q1
N2 = a + b.Q2
umíme vyřešit

N = 320 + 28. Q

ad a) klasifikační analýza
- píšeme nákladové druhy
- 2 sloupce – FC, VC

Nákl. druhy FC VC
…. x 0
….. 0 x
…..
ׁΣ FC VC

- každá nákladová položka se zařadí pouze do 2 sloupce
- úkolem je určit a, b
a = Σ VC
b = ? b.Q = Σ VC
b = Σ VC
Q

1.4 Odpisy
= peněžní vyjádření fyzického (i morální) opotřebení HIM a NIM
- opotřebení fyzické a morální souvisí s technickou úrovní
• fyzické - dá se určit
chátrání – potřeba prostředků na jejich obnovu
- promítá se do N - ke stanovení ceny
- zahrnuje se do N a vrací se nám v příjmech
• morální – diskutabilní

Vzorce pro odpisy

1) rovnoměrné odepisování

RO = roční odpisy ….Kč/rok
VC = vstupní cena ….Kč
DV = doba využívání …roky

DV = stanovená doba životnosti určité věci
- 2 možnosti: daná X odhadnutá

VC – dle zákona o DPH se za VC považuje:
a) PC = pořizovací cena = cena, za kterou jsme to koupili v určitém období
b) VN = vlastní N – ve vlastní režii – sami pro sebe
c) RC = reprodukční pořizovací cena
= cena, kterou přiřazujeme určité věci dávno pořízené v cenové relaci dnešní doby

DV – zahrnuje v sobě fyzické i morální opotřebení

roční odpisové procento = a

oprávky = Op = Σ odpisů
Op = Σ ROi

zůstatková cena = ZC – s časem klesá až do 0 , při prodeji je cena vyšší než 0!
ZC = VC – Op

2. přednáška

2) nerovnoměrné
- zrychlené - v prvních letech je % odpis urychlí a v posledních zpomalí
- nekončí to na nule jako u rovnoměrného

Odpisy:
1) jsou nákladem
2) nejsou výdajem, protože nesnižují stav peněžních prostředků
3) jsou zdrojem financování, neboť se vracejí v příjmech či tržbách - zahrnuli jsme je do ceny

1.4.1 Účetní odpisy
= jsou upraveny zákonem o UCE č. 563/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů
- stanovuje pravidla (jak se odepisuje, co se odepisuje, zp. odepisování a jeho neměnnost po celo dobu)
- zákl. forma , kdy jde promítnutí odpisů do N (výkaz Z a Z)
X majetek nehm. se odepisuje nejpozději do 5-ti let

1.4.2 Daňové odpisy
31. 3 daň z příjmů
- jsou upraveny z. č. 586/92 Sb. ve znění pozd. předpisů (z. o příjmech)
- odpisování = zahrnování odpisů z hmot. a nehmot. maj., evidovaného v majetku účetní jednotky, který se vztahuje k zajištění zdanitelného příjmu, do výdajů (nákladů) k zajištění a udržení tohoto příjmu

Technické zhodnocení
- zahrnuje rekonstrukci, modernizaci, nástavby a jiné úpravy, pokud je cena vyšší než 40 000,--
rekonstrukce
= zásahy do účelu (nebo jejich parametrů) hmotného majetku, které mají za následek změnu
modernizace
= rozšíření vybavenosti či použitelnosti majetku (př. stroj je doplněn o autom. řízení)

- dle zákonu se majetek dělí do 5 skupin:
Odpisová skupina Doba odepisování Příklady
1 4 autobus, os. automobily, počítač
2 6 prac. stroje, traktory, letadla – vydrží déle
3 12 výtahy, lodě, dopr. prostř., el. lokomotiva
4 20 budovy ze dřeva a lehkých hmot
5 30 budovy, haly – z betonu, železa

Zásada: To, co není uvedeno, se zařadí se odpisové skupiny 2

Roční odpisové sazby (v %) při rovnom. odpis.

Odpis. skupina V 1. roce Další roky
1 14,2 28,6
2 8,5 18,3
3 4,3 8,7
4 5,15 5,15
5 3,4 3,4

Pozn.: 3 x 28,6 + 14,2 = 100
5 x 18,3 + 8,5 = 100

- pořízeno v průběhu 1. roku
- v počátku je to těžké

Zrychlené odpisy

ROdalší = 2*ZC/koef. v dalších letech – doba odepisování

1. r VC/4 = 100/4 = 25 % v 1. roce odepíše 25 %, ZC = 75 %
2. r 2*ZC/5-1 = 2*75/4 = 37,5% v 2. roce PC = 37,5, odepíše 37,5 %
3. r 2*ZC/5-2 =2*37,5/3 = 25 %
4. r 2*ZC/5-3 = 2*12,5/2 = 12,5 %

Koef. pro zrychlené odepisování

Odpisová skupina v 1. roce Koef v dalších letech
1 4 5
2 6 7
3 12 13
4 20 21
50 30 31

neodepisuje se:
- zásoby, movitá umělecká díla, mov. i nemov. kulturní památky, pozemky, lesy, vody, inventarizační přebytky, nehm. majetek vložený do společnosti, ložiska nerostných surovin

Odpisy mohou být různé - ovlivnění HV - používat metodu daň. odpis, abych omezil rozdíl

1.5 Daně a clo

příjmy obyvatel

daňové nedaňové

daně přímé daně nepřímé - příspěvky do fondů (SZ, ZP)
- z příjmů FO, PO - univerzální = DPH - cla
- majetkové - selektivní - poplatky
- z nemovitosti - spotřební daň - ost. příjmy
- z převodu nem. - k ochraně životního prostředí
- dědická a darovací (v ČR se ještě nevyměřuje)
- silniční

1.5.1 Daně z pohledu podniku

Daň z příjmu
- daní se HV hrubý (před zdaněním)
- ovlivňuje ukazatele používané ve fin. analýze
Daň z nemovitosti
- platí se daň z pozemku a staveb
D. z převodu nem.
- z. 357/92 Sb. o dani dědické, dar. a převodu nem. ve znění pozd. předpisů
Daň silniční
- platí se za používání tuzem. komunikací dvoustopými silničními motorovými prostředky + přívěsy s českou SPZ, která slouží k podnikání
- neplatí se za: traktory a přívěsy, tříkolky, motocykly
DPH
- plátce, neplátce, 5 % (služby), 22 %
Daň spotřební
- z. č. 587/92 Sb., o spotř. daních ve znění pozd. předpisů
- pevnými částkami na jednotl. množství
- např. benzin na l
- výrobky zdaněny jednorázově

1.5.2 Clo a celnictví

clo
= poplatek, dávka za propuštění zboží přes státní hranici, který se vybírá podle předem stanovených pravidel na zákl. celního řízení
- má charakter veřejné dávky, kterou vybírá stát prostřednictvím správního úřadu CELNÍ ÚŘAD

3 fce cla
1. fiskální = zdroj příjmu do SR, hlavní fce
2. obchodně-politická
- k zabránění přílivu zboží do země
- vedlejší fce
3. cenotvorná
- cla se připočítávají k ceně zboží, za kterou ho prodávám
- vedl. fce

druhy cla:
1. dovozní
- nejběžnější, clu podléhá vše, co se dováží
2. vývozní
- používá se v daném čase
- v daném času potřebuje ČR vyvážet (PB pasivní)
3. vyrovnávací
- dotace zeměděl. produktů dovážených do ČR,
- jsou velkým konkurentem naší zemědělské výroby
4. odvetné
- někdo nás hospodářsky poškodil – vrátíme mu to

Reexport
= firma, N, doveze zboží, ale pokud je to tady dočasně uloženo (ve veřejném celním skladu) odpadá proclení - export do další země
výjimka: dovozního cla: co je v sel. sazebníku prohl., že nepodléhá clu

celní sazebník
- vydává se nařízením vlády
- sazby se mění

osoba, kt. dováží zboží, musí zboží přihlásit k proclení, vyplní JCD

celní sazby všeobecné – početně největší
smluvní – nižší
preferenční – vyplývají z více smluv mezi ČR a jinými státy

Celní orgány v ČR
1. Ministerstvo financí
2. Generální ředitelství cel v Praze
3. Celní ředitelství (v jednotl. teritoriích př. krajů)
4. celní úřady pohraniční (Mikulov, Břeclav, Náchod)
vnitrostátní (vnitrozemské) – Pce, Cr

celní pohraniční pásmo
- je částí celního území (celá ČR)
- vzdušná čára – 25 km od hranic
- nebo letecky 25 km od letiště (v Praze)

Celní úřad:
1) vyměřuje a vybírá clo daně a popl. vyměřované cel. orgány
a) DPH, silniční, spotřební
2) kontrola dokladů potřebných k dovozu, vývozu nebo transitu zboží dle zvl. předpisů
+ činí opatření, pokud něco není v pořádku
3) vedení evidence a kontrolování zboží

1.6 Pojistné

1.6.1 Zdravotní pojištění

pojištění
- zaměstnanec a zaměstnavatel poskytuje do fondu
- na ZP – u lékaře, v nemocnici
= N na léčení

1.6.2 Pojištění na sociální zabezpečení

3 části:
1) nemocenské pojištění
- na úhrady ztráty výdělku pro nemoc
- nižší než výdělek
2) důchodové pojištění
- na starobní, invalidní
3) příspěvek na státní politiku zaměstnanosti

Zaměstnanec zaměstnavatel Σ
ZP 4,5 9,0 13,5
SP 8,0 26,0 34,0
- nemocenské 1,1 3,3 4,4
- důchodové 6,5 19,5 26,0
- zaměstnanost 0,4 3,2 3,6
Σ 12,5 % 35 % 47,5 %

Pojištění rizik (při podnikání)
- živelné pojištění, poj. pro případ odcizení, poj. pro případ vandalismu, poj. skla (výkl. skříně), poj. strojů, elektroniky vnitrost. přepravy poj. při přepravě, zahr. přepravy, pro případ přerušení nebo omezení provozu N, poj. za škodu způsobenou hl. výrobkem, poj. odpovědnosti za škodu způsobenou managementem společnosti, odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání,provozovatele zdravotnického zařízení, poj. profesní zodpovědnosti, odp. mezin. silničního dopravce, motor. vozidel, stavebních a montážních rizik, poj. celního dluhu

7. ROZPOČET A ÚROVEŇ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE

2010-05-11T06:48:00.000-07:00

7. Rozbor státního rozpočtu, jeho příjmy a výdaje, úloha státu v soudobé ekonomice

ROZPOČET A ÚROVEŇ ROVNOVÁŽNÉ PRODUKCE
Rozpočtový přebytek (BS) je přebytek daňových příjmů vlády nad celkovými vládními výdaji (vládními nákupy zboží a služeb a transferovými platbami)
BS = TA – G – TR
Záporný rozpočtový přebytek tj. přebytek celkových vládním výdajů nad příjmy je rozpočtový deficit.

Výdaje státního rozpočtu
• Výdaje vlády, resp. vládních institucí a institucí veřejné správy na nákup statků a služeb potřebných k produkci veřejných statků
• Výdaje na transferové platby a subvence
• Výdaje státu v podobě plateb na úhradu půjček (přímé = půjčky banka, dále nákup a prodej státních obligací)

Příjmy státního rozpočtu
• Daně
• Příjmy z prodeje statků a sužeb
• Příjmy z půjček

DANĚ
Celkové daně značíme T, tvoří je autonomní daně (TA), tj. daně nezávislé na důchodu. Důchodová daň se mění s úrovní důchodu, tj. t*Y. Sazba důchodové daně znamená, že určitá část důchodu musí být odvedena ve formě daní do rozpočtu. Předpokládáme že t je konstantní.
T = TA + tY
Jestliže se sazba důchodové daně nemění, pak se nemění mezní sklon ke zdanění se změnou důchodu. Zvyšuje-li se důchod, daň plynoucí z tohoto titulu se zvyšuje proporcionálně. Dělíme-li rovnici důchodem (Y):
T/Y = TA/Y + t, kde T/Y je průměrná míra zdanění, t je mezní sklon (míra) zdanění. Jestliže TA = 0, potom průměrná míra zdanění se rovná mezní míře zdanění a celkové daně jsou proporcionální důchodu. Jestliže TA > 0, potom roste-li důchod, klesá TA/Y, takže klesá i průměrná míra zdanění (podíl celkových daní na důchodu klesá), tj. daně jsou regresivní. Jestliže TA < 0, pak roste-li důchod, průměrná míra zdanění se zvyšuje, podíl celkových daní na důchodu roste a daně jsou progresivní.

Předpoklad: TA = 0. Potom BS = T – G – TR
BS = tY – G – TR
Z rovnice plyne, že rozpočtový přebytek (deficit) je funkcí důchodu při daném G, TR a t. Velikost rozpočtového přebytku (deficitu) je tedy ovlivňována jednak úrovní rovnovážné produkce, jakož i komponentami vládní fiskální politiky – vládními nákupy zboží a služeb, transferovými platbami a sazbou proporcionální důchodové daně.
Jsou-li v recesi nízké soukromé autonomní výdaje v důsledku spotřebitelského a podnikatelského pesimismu, je úroveň rovnovážné produkce nízká a nízké jsou i příjmy vlády a rozpočet vykazuje deficit nebo pokles přebytku, protože celkové vládní výdaje převyšují daňové příjmy (současně při poklesu zaměstnanosti rostou transferové platby v důsledku růstu podpor v nezaměstnanosti). Naopak při růstu soukromých autonomních výdajů v expanzi se rozpočtový deficit snižuje nebo vzniká přebytek protože daňové příjmy převyšují celkové vládní výdaje.

Přímka BS je přímkou rozpočtového přebytku (deficitu) která ukazuje kombinace úrovní rozpočtového přebytku (deficitu) a úrovní důchodu, jež jsou kompatibilní s daným objeme celkových vládních výdajů a se sazbou důchodové daně.
Sklon přímky BS je dán sazbou důchodové daně. Přímka BS je rostoucí, protože s růstem Y se zvyšují daňové příjmy a snižuje se deficit. Čím vyšší je sazba důchodové daně tím strmější je křivka BS a naopak.

Existují tři způsoby snížení rozpočtového deficitu:
1. zvýšení skutečné produkce a její přiblížení k potenciálnímu produktu, což znamená posun na přímce BS doprava
2. snížení celkových vládních výdajů, což znamená vertikální posun BS
3. zvýšení sazby důchodové daně, BS bude strmější a při daných vládních výdajích povedou vyšší daňové příjmy ke snížení deficitu.

Strukturální přebytek (deficit) – rozpočtový přebytek (deficit) při plné míře zaměstnanosti, tedy na úrovni potenciálního produktu. BS* = tY* - G – TR
Cyklický přebytek (deficit) – rozdíl mezi skutečným deficitem (přebytkem) a rozpočtovým deficitem (přebytkem) při plné zaměstnanosti. Jestliže je Y pod Y*, strukturální přebytek je vyšší než skutečný a naopak. Protože se v recesi výnosy daní snižují, cyklický deficit se zvyšuje. Ve fázi expanze příjmy vlády rostou a cyklický přebytek se zvyšuje.

EKONOMICKÉ FUNKCE STÁTU
1. Zvýšení efektivnosti v alokaci výrobních faktorů prostřednictvím tržního mechanismu. Tato činnost státu má svůj makro i mikroekonomický aspekt. V prvém případě může působení státu nabýt podoby strukturální (odvětvové) politiky, ve druhém případě protimonopolní regulace. (efektivita ekonomiky řízené trhem se snižuje, jestliže je dokonalá konkurence zaměněna konkurencí nedokonalou. Trh také nepůsobí efektivně, jestliže se v ekonomice vyskytují externality.)

2. Ovlivnění rozdělení důchodů. Společnost nemusí považovat rozdělení příjmů které se vytvořilo na trzích, za přijatelné. Svými nástroji může stát přerozdělovat důchody tržních subjektů a měnit tak jejich postavení na trhu produktů i na trhu VF. Tato činnost mění výrazně nejen pozici jednotlivých tržních subjektů a situaci na dílčích trzích (mikro aspekt), ale i vzájemné postavení jednotlivých sektorů (makro aspekt).

3. Stabilní rozvoj národního hospodářství. Státní orgány podporují a rozvíjejí schopnosti tržního mechanismu překonávat národohospodářské poruchy vzniklé uvnitř ekonomiky i mimo ní (např. cenové výkyvy, výkyvy v objemu vyrobené produkce, apod.) Stát případně tržnímu mechanismu napomáhat překonávat poruchy a vracet se do rovnovážného stavu. Může se v tomto případě jednat např. o politiku ekonomického růstu, krátkodobou stabilizační politiku, apod. Jde tudíž o převážně makroekonomickou činnost státu.

Státní orgány plní současně všechny tři úkoly, tj. působí na efektivnost hospodářství, na stabilní rozvoj ekonomiky a ovlivňují rozdělování důchodů ve společnosti.

V rámci národní ekonomiky sledují státní orgány dva základní stabilizační cíle.
1. Zajištění cenové stability. Vlády obvykle neočekávají naprostou strnulost cen na všech trzích, ale snaží se změny minimalizovat a zabránit neočekávaným cenovým šokům.
2. Podpora zaměstnanosti. Nejde zde o plnou, 100% zaměstnanost, ale o udržení nezaměstnanosti na úrovni, která se blíží přirozené míře nezaměstnanosti.

Podmínkou úspěšného splnění obou cílů jsou opatření, která mají působit na růst reálného produktu. Produkt by měl růst rovnoměrně a takovým tempem, aby byla zajištěna cenová stabilita a dostatečná zaměstnanost.
Další podmínkou dostatečné zaměstnanosti a cenové stability je rovnovážnost vztahů národního hospodářství se zahraničím. Státní orgány působí na rovnováhu platební bilance a stabilitu měnových kursů tak, aby jejich dlouhodobý vývoj neohrožoval plnění obou výše uvedených základních cílů.

NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
1) monetární politika
2) fiskální politika
3) důchodová politika
4) vnější obchodní a měnová politika

Vestavěné stabilizátory
- progresivní daň z příjmu
- pojištění v nezaměstnanosti
- státní výkup zemědělských přebytků
- subvence k cenám zemědělské produkce

6. Příčiny inflace

2010-05-11T06:46:00.000-07:00

6. Příčiny inflace a jednotlivé její formy, důsledky

-vývoj cenové hladiny měříme pomocí implicitního cenového deflátoru a explicitních cenových indexů
-úroveň cenové hladiny závisí : přímo úměrně na množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz, nepřímo úměrně na velikosti reálného produktu (předpoklad: rychlost peněz se nemění)
Inflace je definována jako projev ekonomické nerovnováhy, jehož vnějším znakem je právě růst cenové hladiny. Pokud dochází k poklesu cenové hladiny, označuje se tento proces jako deflace.
K vyjádření velikosti inflace se používají cenové indexy. Nejčastěji se měří míra inflace r, kterou lze vypočítat podle vzorce: r = (CPIt+1 – CPIt) / CPIt * 100

1.poptávková inflace
-má prvotní zdroj (generátor) na straně agregátní poptávky (její nadměrný růst)
Příčiny nadměrného růstu AD:
1. úsilí trvaleji udržovat míru nezaměstnanosti pod přirozenou mírou nezaměstnanosti (tj. udržovat Y trvaleji nad Y*)
2. výrazné a trvalé vládní rozpočtové deficity, jež – nemohou-i být financovány emisí obligací a jejich prodejem na finančním, resp. kapitálovém trhu (ať z jakýchkoliv příčin, např. z příčin jeho nedostatečné absorbce) – jsou kryty emisí, resp. „tištěním“ peněz.

Motorem, který pohání poptávkovou inflaci tedy je buď nadměrně expanzivní (inflační) monetární politika nebo nadměrně expanzivní fiskální politika. V obou případech je inflace (zřetelně pak vysoká míra inflace, resp. pádivá inflace a zejména pak hyperinface) spojena s rychlým růstem peněžní nabídky (zásoby) a v tomto smyslu je poptávková (i nabídková) inflace „vždy a všude peněžním jevem“. (M. Friedman)

Proč nepřetržitá nadměrná akcelerace AD vede k neustálému zvyšování agregátní cenové hladiny, tedy generuje inflaci?
Výchozí situace: ekonomika v rovnováze, AD1 protíná SAS 1 na úrovni Y*, tj. při plné zaměstnanosti. Index nominálních mez W 1 = 1,00. Index reálných mezd W1/P1 = 1,00. Ve výchozím bodě se míra skutečné inflace rovná 0%. I očekávaná (anticipovaná) inflace, na níž jsou založeny dlouhodobé mzdové dohody mezi firmami a pracovníky, resp. odbory, se rovná skutečné inflaci, tj. 0%.
V důsledku fiskální či monetární expanze dojde k posunu AD 1 na AD2. Ekonomika změní bod rovnováhy (AD2 s SAS 1). Tím vzroste produkce oproti Y*. Současně se zvýší P na P2. Dojde k poklesu reálných mezd. Není zde dlouhodobá rovnováha, neboť došlo k poklesu W/P oproti výchozímu období, kdy byly W a W/P konstituovány a mzdové dohody uzavřeny za předpokladu, že inflace 0%. Jakmile to pracovníci poznají, budou žádat zvýšení nominální mzdy úměrně cenové hladině. Zakotví tedy míru očekávané inflace předem do mzdových sazeb. Tím dojde k růstu mzdových nákladů firem a k posunu SAS1 na SAS2 která se protne s AD2 a Y se sníží. V dalším přizpůsobovacím procesu by se postupně vrátilo na Y*. Produkce a zaměstnanost začne při jednorázovém zvýšení AD fluktuovat.
Zamezit fluktuaci produkce a udržet úroveň produkce nad Y*, tj. pod přirozenou mírou nezaměstnanosti ze tak, že zvýšení AD se nebude realizovat jednorázově, ale že dojde k permanentnímu zvyšování AD, tj. k její permanentní akceleraci. AD2 na AD3. Opět se zvýší cenový index na P3.
Křivka SP vyjadřuje takové kombinace úrovní, resp. tempa růstu produkce a míry inflace, které jsou kompatibilní s danou (neměnnou) očekávanou mírou inflace : podél křivky SP je míra očekávané inflace neměnná. Rozšířená Phillipsova křivka – vztah míry inflace a míry růstu produktu.
Křivka LPC je dlouhodobá Phillipsova křivka, je vertikální a body na ní jsou body, za nichž jsou si míry skutečné inflace a očekávané inflace rovny.
• Ekonomika napravo od LPC – skutečná > očekávaná - očekávaná inflace poroste
• Ekonomika vlevo od LPC skutečná < očekávaná - očekávaná inflace se sníží

2.nabídková inflace
-inflace tlačená náklady, prvotní generátor je na straně agregátní nabídky: tímto generátorem je růst nákladů firem vyvolaný různými příčinami – růstem nominálních mezd rychlejším než je růst produktivity práce, růstem cen energie a surovin, růstem cen ostatních služeb výrobních faktorů, depreciací měnového kurzu, která zvyšuje dovoz a tím i cenovou hladinu, aj. Jde o nepříznivé nabídkové šoky, které vedou k přímému růstu nákladů firem, vedou ke zvýšení agregátní nákladové a cenové hladiny a posunují křivku krátkodobé agregátní nabídky doleva nahoru.

V důsledku depreciace domácí měny se zvýší míra inflace a zároveň klesne úroveň reálného produktu. Neutrální politika bude udržovat nezměněné tempo růstu nominálního produktu v odezvě na nepříznivý nabídkový šok. Přizpůsobovací (akomodativní) politika zcela potlačí nepříznivý efekt snížení produkce a to tím, že tvůrci hospodářské politiky zvolí vhodné tempo růstu nominálního produktu. Potlačovací politika vede k úplnému potlačení inflačního efektu nepříznivého nabídkového šoku, tj. míra inflace zůstane úrovni výchozí pozice ekonomiky. Cenou za plné potlačení inflačního efektu je však hluboký pokles produkce pod úroveň potenciálního produktu a výrazný růst míry nezaměstnanosti.

FORMY INFLACE
1.mírná (plíživá) inflace, při níž tempo růstu cen v podstatě nepřekračuje tempo růstu výroby. Roste tudíž nominální i reálný produkt. Mírnou inflaci obvykle lidé považují za přijatelnou a nesnaží se zbavovat peněz ve prospěch reálného bohatství.

2.pádivá (cválající) inflace, kdy tempo růstu výroby již zaostává za tempem růstu cen. Peníze ztrácejí svou kupní sílu a lidé se proto snaží jich držet co nejméně. Většina kontraktů je indexována cenovým indexem nebo je vyjadřována v zahraničních měnách.

3.hyperinflace je extrémní případ inflace cválající. Tempo růstu cen je vysoké, nemá již žádnou souvislost s tempem růstu výroby. Ceny jsou vysoce nestabilní a často se mění, reálné mzdy kolísají nahoru a dolů. Peníze přestávají vykonávat své funkce, částečně dochází k barteru (přímá směna zboží).

Pokud je ekonomická nerovnováha spojena s růstem cenové hladiny, mluvíme o zjevné (otevřené) inflaci. Státní orgány mají možnost administrativními opatřeními růst cen brzdit či dokonce zastavit. Nejsou však schopny administrativně odstranit příčiny inflace. Inflace se potom projevuje jako inflace potlačená (blokovaná). Jejími projevy jsou např. vynucený růst úspor, existence nedostatkových zboží, rozvoj černého trhu, atd.trvají-li příčiny inflace a dosáhnou-li určitého rozsahu, je nutno po určité době administrativní ceny přizpůsobit a obnovit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Potlačená inflace se nakonec přemění v inflaci otevřenou. V oficiálních cenových indexech není zachycen vývoj cen výrobků a služeb, které produkuje stínová ekonomika. Oficiální statistika též nemusí vybrat koš výrobků, jež přesně odpovídá struktuře spotřeby domácností. Cenové indexy potom nevyjadřují skutečný růst cenové hladiny. Zde jde o skrytou inflaci.

DŮSLEDKY INFLACE
Peněžní toky propojují celé hospodářství. Inflace, která narušuje jejich rovnováhu, tak svými důsledky zasahuje všechny části ekonomiky.

1. přerozdělovací efekt
a. Postihuje příjemce fixních důchod. Nominální výše starobních důchod, stipendií, úroků z obligací a podobných příjmů se nemění, ale jejich reálná kupní síla klesá.
b. Inflace nepříznivě ovlivňuje mzdy a platy. Reálné mzdy v mírné inflaci obvykle rostou, ale za cválající inflace se prosazuje tendence k jejich poklesu.
c. Ztrácejí věřitelé a získávají dlužníci. Pokud je míra inflace vyšší než nominální úroková mzda klesá absolutně hodnota vkladů a půjček.
d. Inflace nepostihuje vlastníky hmotných statků. Cena majetku s inflací stoupá.

2. inflace má sociální dopady
Majiteli reálných hodnot nejsou obvykle sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Jejich životní úroveň závisí na peněžních důchodech (často fixních). Inflaci proto pociťují výrazněji než majetkově a příjmově silné skupiny obyvatelstva.

3. inflace působí na rovnováhu ekonomiky
a. Pádivá inflace sice nominálně zvyšuje poptávku, reálně ji však snižuje. Reálné snížení AD může způsobit pokles reálného produktu pod úroveň potenciálního, tj. vyvolat recesi. Mírná inflace posiluje AD úměrně růstu nabídky. Stimuluje tak výrobu a zaměstnanost.
b. Inflace mění strukturu spotřeby. Rychlejší růst cen základních životních potřeb (potraviny apod.) snižuje zdroje důchodů použitelných na jiné výrobky a služby. Změny ve struktuře spotřeby vyvolávají strukturální přesuny ve výrobě, které mohou narušit rovnováhu hospodářství.
c. Vyšší inflace v zemi oproti zahraničí posiluje při pevných měnových kursech dovozy, roste převaha nabídky nad poptávkou. Převaha zahraniční nabídky oslabuje podněty k ekonomickému růstu v zemi.
d. Při pohyblivých měnových kursech nerovnoměrná tempa inflace vedou k výkyvům kursů. To se projeví v rostoucí nestabilitě všech toků, které spojují zemi se zahraničím. Jejich nestabilita může ohrozit ekonomickou rovnováhu země.

Vcelku lze říci, že pádivá inflace destimuluje ekonomickou aktivitu. Obdobné účinky má i kolísavá míra mírné inflace. Mírná a očekávaná inflace působí na rovnováhu i růst pozitivně. Praktickým problémem je udržet stabilní míru inflace. Dalším problémem je odhadnout správně budoucí tempo růstu výroby a udržet míru inflace na úrovni nižší než je tempo růstu výroby. Je však otázkou, zda vláda má nést uvedená rizika a používat mírné inflace ke stimulaci ekonomického růstu.

METODY LÉČENÍ INFLACE
- metody dezinflace
- metoda cold turkey
- gradualistická metoda

5.1 Manažerské funkce

2010-05-11T06:43:00.000-07:00

5.1 Manažerské funkce
Manažerské funkce ( činnosti, aktivity ) jsou typické úlohy, které vedoucí pracovník v procesu své řídící práce řeší. Názory na klasifikace manažerských funkcí nejsou jednotné. Podle Harolda Koontze a Heinze Wiehricha se manažerské funkce třídí na plánování, organizování, výběr a rozmístění pracovníků ( personální zajištění ) , vedení lidí a kontrolu.

1. PLÁNOVÁNÍ
- proces, ve kterém manažer formuluje cíl a cesty k jeho dosažení = cílově orientovaný rozhodovací proces, který vychází od cílů podniku a zároveň vymezuje prostředky, jak těchto cílů dosáhnout. Tvorba cílů je zejména záležitostí dialogu vrcholového vedení s představiteli nižších úrovní tak, aby se odstranily případné disproporce nebo rozpory a zjistila se reálná možnost jejich plnění.
Podnikové cíle – obecné ( maximalizace zisku, maximalizace ekonomického růstu podniku, max. příjmů, vysoká kvalita služeb, …) a specifické ( minimalizace ztrát, max. zisku z jedné konkrétní akce, max. vlastního kapitálu, cíle inovační apod. )

2. ORGANIZOVÁNÍ
- vymezení, stanovení a zajištění činností v vzájemných vztahů lidí i kolektivů při plnění určitých záměrů a úkolů, formou zabezpečování těchto úkolů jsou organizační struktury
- základní logiku procesu organizování nejlépe vyjadřuje Dalův tzv. systém OSCAR: cíle ( objektives ), specializace ( specialization ) , koordinace ( coordination ), pravomoc ( authority ), zodpovědnost ( responsibility ).

3. PERSONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ
- umění získat, udržet a využívat schopné pracovníky je v managementu považováno za velmi důležitý faktor úspěchu. Nejcennějším kapitálem každého podniku jsou znalosti, schopnosti, dovednosti a postoj pracovníka k podniku, ve kterém pracuje. Někdy se v managementu vyčleňuje personální zajištění do samostatné disciplíny – řízení lidských zdrojů. V této souvislosti jde zejména o provádění a zajišťování těchto dílčích činností: - plánování, získávání vhodných pracovníků
- zvyšování kvalifikace, případně rekvalifikace pracovníků
- hodnocení pracovníků a jejich odměňování

4. VEDENÍ LIDÍ
- zpravidla tento pojem zahrnuje schopnost vést, usměrňovat, stimulovat a motivovat své spolupracovníky ke kvalitnímu plnění vytýčených cílů. Při vedení lidí lze pozorovat dva přístupy k této problematice – teorie X a teorie Y. V teorii X ( krátké vodítko ) se zdůrazňuje význam hmotné stimulace za konkrétní výkon, výrazné prosazování motivace negativní a pozitivní, trestů a odměn ( cukru a biče ). V teorii Y ( volné vodítko ) se zdůrazňuje hlavně nepřímá motivace. Snaží se vyvolat zájem o práci, vytváření tvůrčího prostředí pro autonomní pracovníky, kteří jednají samostatné a uvědoměle.

5. KONTROLA
- proces sledování, rozboru a přijetí závěrů v souvislosti s odchylkami mezi záměrem ( plánem ) a jeho realizací.
- v manažerské kontrole je často zdůrazňován zejména rozborový charakter opatření před charakterem regresním.
Fáze kontrolního procesu:
- získávání a výběr informací
- ověření správnosti výchozích informací
- kritické hodnocení všech kontrolovaných jevů a procesů
- návrhy na opatření
- zpětná vazba, tedy kontrola realizace navrhovaných opatření

Manažer v procesu řízení:
- pro vykonávání manažerské funkce jsou potřebné specifické vlastnosti a schopnosti, které zřetelné oddělují manažera od ostatních odborníků
- úlohou manažera je především umění využít odborníků na dosažení vytýčených cílů
Vznik profese manažera a jeho postavení v řídící hierarchii:
Postavení: zaměstnanec – manažer – vlastník
- v původním soukromém malém podniku – vlastník je jediným zaměstnancem – splývá role zaměstnance, manažera i vlastníka, se zvětšováním podniku se tyto tři role osamostatňovaly a až u velkých společností došlo k jednoznačnému oddělení vzniku samostatné funkce manažera.
- velké firmy na poč. 20. století – vedeny jedinou osobou – majitelem – velká osobnost, na níž byl závislý úspěch firmy ( Henry Ford, Tomáš Baťa ), pokud výkonnost těchto osobností poklesla – potíže v podniku – to vede k oddělení vlastníků a manažerů. Vzniká samostatná profese manažera, kterého si najímá vlastník, aby pro něj vedl podnik – dochází k oddělení zájmů vlastníků a podnikatelů, vedení podniků je svěřováno stál častěji profesionálním manažerům, i v řadách manažerů dohází k diferenciaci – oddělení vrcholného vedení od každodenní operativy – vede k řadě problémů – roste moc manažerů ( manažerská revoluce ) – nutnost větší kontroly ze strany vlastníků.
- stoupající složitost podniku vede k diferenciaci manažerů do jednotlivých úrovní:
- nejnižší – I. Stupeň – manažeři první linie
- střední - II. Stupeň - manažeři druhé linie
- vrcholná – nejvyšší – TOP manažeři

Ideální manažer a jeho charakteristiky:
Drucker – osobnost manažera má být posuzována ze dvou hledisek:
1, zdatnost – schopnost dělat věci správně
2, efektivita – schopnost vybrat nejvhodnější předmět podnikání

Podmínkou úspěchu manažera je splnění předpokladů pro řídící činnost:
A, vrozené předpoklady – temperament, inteligence ( dají se částečně měnit výchovou, schopnost klást otázky, objevovat a řešit problémy, ), sociální schopnosti ( rozvíjejí se ve styku s různými lidmi )
Livingston – kvality rozhodné pro úspěch manažerů – ve třech rovinách.
1. potřeba řídit – jen ti, kteří chtějí řídit ostatní a mají z toho uspokojení se stávají úspěšnými manažery
2. potřeba mít moc – dobrý manažer má silný vliv na ostatní – musí k tomu mít autoritu, špičkové znalosti, zkušenosti a dovednosti
3. schopnost vcítit se – pochopení a cit pro svého protihráče, musí si umět poradit s vyskytujícími se emocionálními reakcemi lidí v organizace, aby s nimi mohl účinně spolupracovat
B, získané – ekonomická teorie, teorie podnikání, metody řízení, sociálně psychologické znalosti, dobrá tělesná a duševní kondice,….

Zdroje sociální moci manažera ( proč ho lidé poslouchají )
1. poziční moc – z titulu pozice
2. expertní moc – dobrý odborník, informační moc – má informace, které ostatní nemají
3. referenční moc – zaměstnanci se manažera váží, snaží se ho napodobovat
4. odměňovací moc – pochvala, prémie
5. donucovací moc – pokuta, napomenutí, výpověď,
Dobrý manažer kombinuje moci s výjimkou donucovací moci. Musí umět spojit osobní cíle jedinců s cíli organizace.

Dovednosti potřebné pro efektivní výkon manažerské činnosti na jednotlivých manažerských úrovních:
1. koncepční dovednosti
2. interaktivní ( sociální ) dovednosti
3. technické dovednosti – znalost technologie
Top manažeři – nejvíce koncepčních dovedností, vytváří strategický záměr, silné i sociální dovednosti, relativné nejméně technických
Střední management – méně koncepčních, výraznější sociální, významné jsou i technické
Management první linie – výrazné sociální a rozsáhlé technické dovednosti

Úloha manažera v procesu řízení podle klasického konceptu:
Klasické úlohy manažera byly Fayolem definovány jako:
- plánování – předvídá pravděpodobně budoucí události a zajišťuje plány splňující předem formulované cíle
- organizování – systematicky upravuje možnosti a úkoly tak, aby plány mohly být prováděny s minimálními náklady, časem a úsilím,
- vedení lidí – přiděluje jednotlivce k úkolům a cvičí, vede a pomáhá při provádění těchto úkolů
- koordinace – zajišťuje, aby všechny možnosti a jednotlivci se vzájemné podporovali a posilovali
- ovládání – přesvědčuje, že všechny činnosti probíhají podle plánu
K zásadní změně názoru na funkci manažera v řízení došlo v polovině 60. let.

Představy a realita o činnosti managera:
Henri Mintzberg
Představa: - systematický plánovač, racionální činnost, strategická orientace
Realita: - činnosti krátkodobé – operativní řízení
Představa o tom, co potřebuje - potřebuje komplexní informační systém
Realita – kusé, neplné informace
Představa: proces řízení je založen na vědeckých a racionálních pravidlech
Realita: intuice, úsudek, …

Pozn. Členění procesu řízení:
Proces řízení – příjímání, zpracování, předávání informace

1. horizontální členění – představuje vztah řídících činností řídícího systému k řízenému systému a vymezuje formální stánku
- proces řízení se z horizontálního hlediska člení na FÁZE:
plánování – souhrn určených cílů, výběr určité varianty rozhodnutí, stanovení časového postupu realizace, charakter krátkodobý nebo dlouhodobý
organizování – vytváření dočasných nebo relativně trvalých vazeb mezi lidmi a výrobními prostředky, a tím i vytváření organizačních systémů a udržování jejich funkce
operativní řízení – předpokládá existenci předcházejících fází a jejím cílem je realizace vytýčených cílů

2. vertikální členění – vymezuje obsahovou stránku řídících činností řídícího systému
- z vertikálního hlediska je možno rozlišit STADIA CYKLU ŘÍZENÍ, který probíhá v každé fázi procesu řízení. Základní stadia cyklu řízení: přijetí informace, rozhodování, ovlivňování a kontrola.

5. Trh práce

2010-05-11T06:40:00.000-07:00

5. Trh práce z mikroekonomického hlediska příčiny nezaměstnanosti, její jednotlivé formy a důsledky.

Trh práce
Práci lze chápat jako jeden z výrobních faktor, případně jeden ze statků charakterizovaným tržními kategoriemi (tj. cena, poptávka, nabídka). Současně však existuje celá řada zvláštních rysů, které tento statek charakterizují, rysů sociálního a kulturně historického charakteru.
Kvantitativně je práce množstvím vynaložených hodin na určité množství produktu. A proto z hlediska množství hodin je řazena k variabilním faktorům. Kvalitativně je práce součástí technické úrovně výroby, neboť spolurozhoduje o technickém pokroku. Ve smyslu kvalitativním tvoří práci úroveň všeobecného a odborného vzdělání, profesní struktura (skladba povolání) a všeobecné podmínky kulturní vyspělosti a zdraví obyvatelstva.
Charakteristika poptávky po práci v DK a NK
Stejně jako na trhu kteréhokoli statku je funkce poptávky po práci vztahem mezi cenou statku a poptávaným množstvím při této ceně a současně vztahem mezi množstvím statku a cenou, za níž je kupující ochoten jednotku práce koupit. Poptávajícím na trhu práce je firma, která nakupuje určitý počet jednotek práce stejně jako určitý počet jednotek jiných výrobních faktorů.

Trh práce v podmínkách dokonalé konkurence
Práce je činnost, jejímž nositelem je člověk, z tohoto důvodu ovlivňuje práci řada neekonomických faktorů, což působí na situaci na trhu práce, zejména na vývoj nabídky na tomto trhu. Dokonalá konkurence se projevuje v tom, že je velký počet nabízejících i poptávajících, všichni jsou dokonale informováni o poměrech na trhu, zaměstnavatelé se mezi sebou výrazně neliší, nemají sílu výrazně ovlivnit mzdovou sazbu a zaměstnanci se mezi sebou taky moc neliší.

POPTÁVKA PO PRÁCI
Poptávka po práci je určena množstvím práce, které firma najímá při různých úrovních ceny práce, resp. při různých mzdových sazbách.
Je tedy firma při určité ceně statku práce ochotna nakoupit určitý počet pracovních hodin za předpokladu, že tyto hodiny se mezi sebou kvalitativně neliší. Stejně tak bude firma ochotna při určitém množství hodin práce na trhu zaplatit za jednotku práce maximálně cenu, kterou můžeme nazvat cena poptávky po práci.
Poptávková funkce na trhu práce je vztahem mezi poptávaným množstvím a poptávanou cenou. Práce však není jen statek, je také výrobní faktor. Poptávka na trhu výrobních faktorů je určena funkcí příjmu z mezního produktu příslušného faktoru, v tomto případě práce (L). Tato funkce je určena jako součin ceny produktu vyrobeného s pomocí příslušného VF a mezního produktu faktoru. P*MPL.
Mezní produkt práce MPL závisí na kvalitě vstupů práce (vzdělání, kvalifikace), na množství a kvalitě kooperujících VF (včetně přírodních zdrojů) a na úrovni a aplikaci technologických znalostí.
Firma maximalizující zisk najímá takové množství práce, při němž se vyrovnává příjem z mezního produktu práce s mezními náklady na práci, resp. mzdovou sazbou: MRPL=MFCL=w
Vývoj produktivity práce určuje zákon klesajících výnos, tzn. že se přírůstky produktu s každou dodatečnou jednotkou práce snižují. Protože mezní náklady na faktor určuje tržní výše mzdy, je klesající část křivky mezního produktu práce základem pro určení křivky poptávky po práci. Odvození křivky poptávky po práci spočívá v nalezení optimální výše zaměstnanosti pro jednotlivé výše mzdové sazby, resp. MFCL.
Při mzdové sazbě wa je optimální zaměstnanost La určena bodem A, mezní příjem z produktu práce se shoduje s výší mzdy. Protože je mezní příjem z produktu práce klesající (klesající křivka MRPL) a mzdová sazba konstantní, pak když firma zaměstná méně než La pracovníků, bude MRPL > w, jestliže naopak najme více pracovníků, pak bude MRPL < w. To znamená, že při menším množství práce (než La) se zvyšováním množství práce zisk roste, při vyšším množství práce (naž La) naopak klesá. V dlouhém období se zvyšuje pružnost poptávkové křivky přímo úměrné míře nahrazování práce fyzickým kapitálem. Za předpokladu, že v dlouhém období dochází v rámci technického rozvoje k nahrazování práce fyzickým kapitálem, se na jedné straně zvyšuje podíl fyzického kapitálu na výrobě finálního produktu a snižuje se podíl práce. Proto je poptávané množství práce více citlivé na změnu ceny práce, pružnost poptávky po práci ve vztahu k ceně práce roste. Agregace dílčích poptávkových křivek na trhu práce vede k vytvoření tržní poptávkové křivky. Firmy v určitém odvětví reagují na pokles ceny práce tím, že vyrábějí větší množství finálního produktu. To vede po určité době k poklesu mezního produktu práce, který je však větší, než by byl, kdyby v odvětví poptávala pouze jediná firma. Tržní poptávková funkce bude tedy strmější (méně elastická) než individuální poptávkové křivky na trhu práce. NABÍDKA PRÁCE Člověk jakožto spotřebitel poptává na trhu zboží takové množství výrobků a služeb, jaké mu umožňuje jeho příjem a ceny zboží. Nadále budeme předpokládat, že jediným zdrojem příjmu je pro něj jeho pracovní činnost. (Jak u koho…) Pracovní činnost může mít podobu práce ve firmě, tzn. pronájem práce na trhu práce za účelem získání peněz a podobu domácí práce. Domácí práce umožňuje vytvářet výrobky či služby pro přímou spotřebu nebo zvyšování znalosti a dovednosti, které mohou vést ke zvýšení spotřeby v budoucnu. Práce ve firmě a domácí práce zaberou část dne, zbytek je volným časem. Ovšem záměrem této analýzy je charakteristika tržní nabídky práce (je to v nadpisu), proto budeme předpokládat pouze dvě možnosti využití času: práci, která je pronajímána za mzdovou sazbu a volný čas. Cílem spotřebitele je maximalizace užitku. V rámci denního časového fondu se spotřebitel rozhoduje, jak maximalizovat užitek rozdělením času mezi práci ve firmě a volný čas. Práce ve firmě zpravidla snižuje užitek, neboť jde (až na výjimky!) o činnost nepohodlnou, namáhavou, atd., současně však umožňuje zvyšování užitku prostřednictvím zboží, které si za získaný příjem koupíme. Volný čas je příjemný, čím více volného času, tím více užitku.  Podmínka optima (rovnováhy) spotřebitele je v tomto případě analogická jako podmínka optima spotřebitele na trhu vyrobeného zboží. Člověk bude chtít zvyšovat počet odpracovaných hodin, dokud mezní užitek plynoucí ze zboží získaného díky poslední hodině práce nevyrovná s mezním užitkem z poslední hodiny volného času. Maximálního užitku je dosaženo tehdy, když mezní užitek dodatečné jednotky času je v obou alternativách využití času shodný. Jestliže je mezní užitek dodatečné jednotky volného času větší, než mezní užitek ze zboží financovaného poslední hodinou práce, člověk pracuje příliš dlouho. Snížením práce o hodinu může zvýšit celkový užitek. Platí i naopak. Nabídková funkce práce je také vztahem ceny a množství. Nabízející je ochoten nabídnout určitý počet hodin práce při určité ceně za jednu hodinu. Tento potenciální zaměstnanec je současně ochotný při určitém počtu pracovních hodin přijmout danou práci až od určité ceny, tato cena je spodní hranicí ceny práce. Mzda je rovnovážná cena jednotky práce, tedy cena, při níž se poptávané množství práce rovná množství nabízenému. Při nižší úrovni mzdy by došlo k nedostatku na trhu práce, tj. poptávané množství by převýšilo nabízený počet jednotek práce, zaměstnavatelé by začali mzdu zvyšovat a ta by se začala přibližovat rovnovážné úrovni. Při vyšší úrovni mzdy než je rovnovážná by došlo k přebytku na trhu práce, tj. nabízené množství práce by převýšilo poptávané, mzda by klesala a přibližovala se k rovnovážné úrovni. Kromě homogenity práce je nutným předpokladem nepřítomnost všech prvků narušujících dokonalou konkurenci. Vyšší mzdová sazba zvyšuje množství zboží, které je možné díky poslední hodině práce koupit. Práce se tím stává více přitažlivou a vzniká tendence zvýšit počet nabízených hodin práce. Současně je možné získat stejný příjem při menším množství odpracovaných hodin a mít tak více volného času. Změna mzdové sazby má tedy na rozhodování dvojí účinek: substituční a důchodový efekt. Substituční efekt: při vyšší mzdové sazbě každá hodina práce umožňuje získání většího množství výrobků a služeb, což vede k nahrazování volného času prací. Důchodový efekt:vyšší mzdová sazba zvyšuje zvyšuje reálný příjem a vede tak k tendenci mít více volného času, resp. nahrazovat práci volným časem. Substituční a důchodový efekt působí protichůdně. Efekt, který převažuje Změna množství práce s růstem mzdové sazby Substituční efekt Množství práce roste Důchodový efekt Množství práce klesá Při relativně nízké mzdové sazbě převažuje substituční efekt, tzn. s růstem mzdové sazby nabízené množství práce roste. S růstem mzdové sazby však substituční efekt klesá a důchodový roste a při určité výši mzdy převáží důchodový efekt tak moc, že nabízené množství práce klesá. Dodatečný příjem plynoucí z relativně vysoké mzdové sazby poskytuje pracovníkovi stále více prostředků a umožňuje mu snížit práci a věnovat se jiným činnostem v rámci volného času. Nabídka práce, resp. tvar křivky individuální nabídky práce závisí na tom, který z efektů převládá. Jedná se o zpět zakřivenou individuální křivku nabídky práce. Rovnováha na trhu práce Rovnováha vzniká při vyrovnání nabídky s poptávkou při rovnovážné mzdové sazbě. Tržní poptávka po práci je součet individuálních křivek poptávky všech firem na trhu. Tržní křivka nabídky práce ukazuje, kolik hodin budou nabízet všichni pracovníci při každé výši mzdy, nebude mít specifický ohyb, protože jen u někoho se prosazuje více důchodový efekt a navíc nabídka práce není ovlivněna jen cenou práce. Nominální mzda: rovnovážná cena statku práce za jednotku. Je určena počtem peněžních jednotek za určitý čas. Wn = P*MPL = MPRL Reálná mzda: je určena kupní silou nominální mzdy, tj. vyjadřuje ji množství statků a služeb, které si příjemce nominální mzdy za ni může koupit. Wr = wn / P Jestliže se mzdová sazba v jednotlivých zaměstnání liší, pracovníci budou přecházet z hře placených míst na lépe placená místa. Následně bude nabídka práce v lépe placených místech růst a mzdová sazba bude klesat, v hůře placených místech bude nabídka práce klesat a mzdová sazba růst. (Nakonec by se to mělo asi vyrovnat…)

VÝRAZNÉ MZDOVÉ ROZDÍLY 1.nerovnovážné rozdíly – mzdy u stejně kvalifikovaných pracovníků odrážejí změny v rozvoji jednotlivých odvětví. Různá mzdová sazba povede ke změnám v nabídce i poptávce, dokud se nevyrovná. Může to trvat roky, ale pokud nejsou na trzích práce monopoly, vyrovná se to. 2.rovnovážné rozdíly – způsobeny: nedostatečná mobilita zdrojů a segmentací trhu, rozdíly ve vrozených duševních a tělesných schopnostech, rozdíly v čase a penězích potřebných k rozvoji určitých dovedností a schopností, rozdíly v nepeněžních prospěších v určitých zaměstnáních. Zvláštnosti trhu práce Profesní segmentace – vysoce heterogenní poptávka i nabídka, např. práce lékaře a kopáče se docela liší. Mezi některými obory je možnost vzájemné zastupitelnosti téměř nulová. Mezi vysoce kvalifikovanou profesí a nízce kvalifikovanou mže nastat asymetrická zastupitelnost. Lékař může jít kopat příkopy, ale kopáč nemůže jít dělat doktora. Zastupitelnost se liší z hlediska časového období. V dlouhém období je možné kopáče přeškolit (v hodně dlouhém období…) Segmentace územní – jak poptávka, tak i nabídka práce se značně odlišují v různých teritoriích, přitom mobilita obyvatelstva je v různých zemích odlišná, tj. lidé jsou více či méně ochotni se stěhovat za prací. Institucionalizace – na trhu práce působí profesionální vazy (např. lékařské komory), velké firmy a odbory. Jejich existence a působení je do velké míry výsledkem tradice a kulturně historických specifik jednotlivých zemí. Nejsou výrazem jen ekonomických zájmů příslušných profesionálních skupin, ale i jejich politických ambicí. Strnulost mzdy – mzdy reagují pomalu na změny ekonomických veličin. Za hlavní příčiny strnulosti se považuje vliv odborů, administrativní politika velkých firem (stanoví fixní tarify a stupnice mezd), převládá spíše tendence měnit požadavky na pracovníky než na mzdy. Smluvní charakter mezd – většinou se mzdy stanovují na delší dobu, taky se uzavírají smlouvy s obory. Administrativní evidenční náklady na změnu celé mzdové struktury by převýšily efekt, který by byl dosažen pružnější reakcí firmy na změny na trhu práce. Diskriminace – specifický jev trhu práce, souvisí s kulturními a historickými tradicemi, projeví se jako disparita mezi příjmy určitých skupin obyvatelstva. Netržní diskriminace (cizinci, ženy) vzniká ještě než se člověk dostane do kontaktu se zaměstnavatelem. Tržní diskriminace souvisí nedokonalou konkurencí a nadměrnou nabídkou práce v určitém regionu. Trh práce v podmínkách nedokonalé konkurence Příznaky a projevy NK: mzdová strnulost, mzdové tarify firem, … 1. MONOPSON – TRH S MONOPOLEM NA STRANĚ POPTÁVKY Existuje pouze jedna dominantní firma, která je v dané oblasti nebo která poptává práci určité kvalifikace.Tato firma má monopsonní sílu ve všech případech, kdy se setkává s rostoucí nabídkou práce. Může ovlivnit mzdovou sazbu svých zaměstnanců, protože není dána trhem. Jestliže najme dodatečného pracovníka, zvyšuje mzdovou sazbu všem dosud zaměstnaným pracovníkům. Mezní náklady firmy spojené se zaměstnáním dodatečného člověka se rovnají mzdové sazbě tohoto pracovníka plus zaplaceným vyšším mzdovým sazbám již najmutých pracovníků. Proto jsou mezní náklady práce vyšší, než mzdová sazba nutná pro zaměstnání dodatečné jednotky práce a tento rozdíl se zvyšováním množství práce roste: MFCL> w
Křivka mezních nákladů na práci roste rychleji než nabídky práce firmě. Firma maximalizující zisk zvyšuje zaměstnanost práce tak dlouho, dokud dodatečný příjem ze zaměstnané dodatečné jednotky práce (MPRL) převyšuje dodatečné náklady na práci (MFCL).
MFCL jsou vyšší než nabídka práce (SL), zaměstnanost nebude dána SL=DL.
Monopson nebude najímat L1 pracovníků. Jeho výsadní postavení mu umožní najímat méně pracovníků L0 při nižší sazbě W0 a zaměstnanci budou ochotni za tuto sazbu pracovat.
MPRL > w
Pracovníci se rozhodují, zda pracovat či nepracovat za danou sazbu. Ti, kteří mají alternativní náklady na úrovni mzdové sazby nebo pod ní, budou pracovat.

2.ODBOROVÉ SVAZY NA TRHU PRÁCE
Odborové svazy jsou sdružení pracujících, které ovlivňují určitým způsobem nabídku práce a v určité míře mohou ovlivnit i poptávku po práci. Odbory vznášejí celou řadu požadavků, ať už chtějí pro své členy vyšší mzdy, větší bezpečnost práce, lepší pracovní podmínky, apod. My se zaměříme na požadavek vyšší mzdové sazby.

1.Mzdový práh
Odbory mohou vyjednáváním se zaměstnavateli dosáhnout minimální mzdovou sazbu, jejíž úroveň převyšuje rovnovážnou mzdu na tomto trhu. Stává-li se tímto způsobem tato výš mzdy tržní mzdovou sazbou, představuje pro každou firmu výši mezních nákladů na práci, resp. nabídky práce. S růstem ceny práce bude najímáno menší množství práce, tzn. že se sníží zaměstnanost u všech firem v odvětví a zaměstnanost práce v celém odvětví klesne.

Graf znázorňuje uvedený efekt dosažení vyšší než rovnovážné mzdové sazby. Rovnovážná mzdová sazba je we. Při této výši najímá firma práci do okamžiku vyrovnání MPRL s MFCL ve výši we. Každá firma tak najímá Ie práce a na trhu je celková zaměstnanost Le.
Jestliže odbory vyjednají mzdovou sazbu ve výši wo, zvyšuje se mezní náklad na práci firmy na MFCLo a firmy najímají méně práce Io. Celková zaměstnanost klesá na Lo a na trhu vzniká přebytečná nabídka práce v rozsahu od Lo do Lf.

2.snížení nabídky práce
Snížení nabídky práce posune křivku nabídky doleva. Tento postup vyžaduje dva předpoklady: odbory musí být schopné snížit počet těch, kteří nabízejí práci určitého typu (prostřednictvím vysokých členských příspěvků, dlouhodobým učebním procesem, obtížnými kvalifikačními zkouškami…) a jednak musí být schopné donutit zaměstnavatele zaměstnávat pouze členy odborů.
Efektem snížení nabídky je zvýšení mzdové sazby, současně klesá poptávané množství práce. Křivka nabídky S se posune doleva a je nový bod rovnováhy, mzdová sazba se zvýší na wo, ale mnozí pracovníci přicházejí o práci, zaměstnanost se snižuje z Le na Lo. Vzniká přebytek pracovních si Lo až Lf.

3.zvýšení poptávky po práci
Zvýšení poptávky mohou odbory dosáhnout: snahou přimět spotřebitele ke zvýšení poptávky po jimi vyráběném zboží, snaha omezit prodej konkurenčního zboží nebo zvýšením produktivity práce. Dojde k posunu poptávky D na Do, současně dochází ke zvýšení mzdové sazby i zvýšení zaměstnanosti.

3. BILATARÁLNÍ MONOPOL
Dvoustranný monopol vzniká tehdy, když existuje monopolní síla jak na straně nabídky práce, tak i na straně poptávky po práci. Jestliže mají odborové svazy monopol nabídky práce a firma poptávající tuto práci je monopsonem potom obě strany disponují monopolní silou. Zájmy obou stran jsou pak protichůdné. Monopson se snaží platit co nejmenší mzdy a odborové svazy usilují o co nejvyšší mzdovou sazbu. Výsledek nelze předem určit. Záleží na vzájemném poměru sil, zpravidla dojde ke kolektivním smlouvám mezi oběma stranami.

4. Vznik peněz

2010-05-11T06:34:00.000-07:00

4. Vysvětlení okolností vzniku peněz, pojednání o jejich funkcích a vývojových formách, formování nabídky a poptávky po penězích v ekonomice.

Vznik peněz
Se vznikem společenské dělby práce se objevil nový problém: problém výměny činností mezi jednotlivými výrobci. Dokud šlo o první formy specializace, nebyla výměna až tak složitá. Šlo o přímou výměnu výrobku za výrobek, tzv. bartr. Později, s dalším rozvojem dělby práce se tento proces stával složitějším. Shoda mezi oběma výrobci o kvantitativním poměru jejich výměny nebyla vždy jednoduchá a někdy byla dokonce nemožná. Proto postupem času došlo živelným vývojem ke vzniku peněz. Peníze jsou zvláštním statkem, který zprostředkovává výměnu ostatních statků, usnadňuje tuto výměnu a odstraňuje nutnost zprostředkujících výměn. Říkáme, že peníze jsou všeobecným ekvivalentem.Každá výměna probíhá jako výměna výrobku za peníze.
Peníze mohou mít různou materiální podobu. Z historie víme, že funkci peněz měly například olej, kožešiny, plátno (na našem území), později tuto úlohu převzal drahé kovy, poté papírové peníze a nakonec vznikly i peníze bezhotovostní.
Peníze samy o sobě nejsou užitečné. Jejich užitečnost spočívá v tom, že je lze v kterékoliv době a na kterémkoli místě vyměnit za užitečný statek, který uspokojí nějakou naléhavou potřebu. Proto lidé po penězích touží, proto i peníze samotné považujeme za vzácný statek.
Peníze patří k nejvýznamnějším „objevům“ v lidských dějinách. Vznik peněz vytvořil podmínky pro nahrazení naturální směn, založené na směňování statků v naturální podobě, peněžní směnou. Peněžní směna umožňuje efektivní fungování trhů a vede k vysokým úsporám ekonomických zdrojů.
Vynález peněz má povahu výsledku přirozeného vývoje dělby práce a specializace a je výsledkem kolektivní interakce lidí, tedy nikoli objevem jednotlivce. O tom také svědčí historický vývoj peněz, který vedl od různých typů zbožových peněz přes drahé kovy až k papírovým penězům. Za zbožové peníze považujeme zvláštní druh statků, které jsou ochotni přijímat za své výrobky všichni lidé v určité oblasti (plátno, dobytek, kovy…)
Bez peněz se neobešly ani centrálně plánované ekonomiky „reálného“ socialismu, i když je znaly pouze ve velmi deformované podobě. Ekonomika „reálného“ socialismu byla výrazně naturalizována, východiskem pro určení rozhodujících parametrů výroby, rozdělování, směny i spotřeby byly „naturální“ ukazatele plánu (podnikům plán ukládal, jaké statky a v jakých množstvích mají vyrábět) a peníze zde hrály především úlohu zúčtovací jednotky. V jednotlivých reformních pokusech se objevovaly snahy o zvýšení významu trhu (či v tehdy běžně používaných pojmech zbožně-peněžních vztahů), ale s výjimkou tržního socialismu jugoslávského typu se nikdy nepodařilo tento vztah mezi naturálními a peněžními veličinami zásadně změnit. Plné rozvinutí peněžních funkcí je možné pouze v tržní ekonomice, s níž je typ centrálního plánování a řízení ekonomiky, který existoval v zemích „reálného“ socialismu zcela neslučitelný.
Ekonomové považují peníze za zvláštní druh aktiva, které plní funkce prostředku směny, míry hodnot čili zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Toto aktivum musí být všeobecně přijímáno všemi ekonomickými subjekty.
Specifický charakter peněz je dán vlastnostmi, kterými se toto aktivum liší od jiných: peníze mají nulovou elasticitu substituce a výroby, jsou dokonale likvidní, jejich používání je spojeno s nulovými transakčními náklady a jejich udržování v podobě zásoby vyžaduje zanedbatelné udržovací náklady. Nulová elasticita SaV znamená, že nejde o volně reprodukovatelný statek a že není možné ho bez omezení nahradit statkem jiným. Potřebujeme-li tedy peníze, nemůžeme si je vyrobit, ani je nahradit něčím jiným.

Funkce peněz
Peníze v tržní ekonomice plní tři významné funkce:
1. prostředek směny (medium of exchange): vychází ze schopnosti peněz zprostředkovat směnné akty a je založena na ochotě všech ekonomických subjektů přijímat je k úhradě závazků. Tuto úlohu plní jednak oběživo (bankovky, mince), jednak bankovní peníze, což jsou peníze na bankovních, sporožirových účtech či vklady ve spořitelnách. S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení a snižuje se podíl oběživa na směnných aktech.
2. účtovací jednotka (unit of account): schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb, aktiv a pasiv. Při této funkci se peníze stávají nástrojem srovnávání hodnot statků a služeb. Díky této funkci je možná agregace a poměřování rozdílných ekonomických veličin.
3. uchovatel hodnoty (store of value): peníze umožňují udržovat hodnoty v čase, nemusíme je vynakládat pouze na bezprostřední nákupy statků a služeb, můžeme si je rovněž odložit nákupy uskutečnit později. Schopnost peněz plnit funkci uchovatele hodnot však silně závisí na stabilitě jejich hodnoty. V podmínkách rostoucí míry inflace se schopnost peněz plnit tuto funkci zhoršuje a ekonomické subjekty mají tendenci nahrazovat peníze v této funkci jinými aktivy (zlato, umělecká díla, nemovitosti…)

O penězích říkáme, že jsou zcela likvidním aktivem. Pojem likvidita odráží skutečnost, že při směňování jedněch aktiv za druhé musíme zpravidla vynaložit dodatečné náklady, nést jistá rizika či podstupovat ztráty. Nemusíme-li při směňování určitého aktiva za jiné aktivum vynakládat žádné dodatečné náklady a neutrpíme-li ani žádnou ztrátu, označujeme takové aktivum za zcela likvidní.

Vývojové formy peněz
Peníze měly nejdříve formu zbožových (komoditních) peněz. Historicky vzato probíhal tento proces po několik tisíciletí, a to nestejnoměrně v různých oblastech tehdejší civilizace. Rozšířené využívání peněz nastupuje teprve se zánikem feudální společnosti, ačkoli samotné peníze jsou mnohem straší. Do té doby byla směna vůbec okrajovým jevem, převládala naturální výroba. Peníze z drahých kovů v podobě mincí se poprvé objevily zřejmě až v 7.-6. stol. př.n.l. Oba drahé kovy (zlato a stříbro) byly v dalším vývoji peněžního oběhu využívány s různou intenzitou, přičemž počátkem 19. stol. dominovalo stříbro. Zlaté peníze se však již dávno v peněžním oběhu nevyskytují. Byly nahrazeny moderními formami peněz.
Zhruba od 17.stol. začaly fungovat současně s drahými kovy papírové peníze – bankovky. Bankovky se vyvinuly z dlužních úpisů, a to dvojím způsobem. Banky začaly vydávat své speciální dlužní úpisy (bankovky) jednak na základě vkladu zlata do banky, jednak na základě prodeje (eskontu) obchodních směnek bance. Bankovky byly původně emitovány řadou soukromých obchodních bank. Byly směnitelné za zlato kdykoliv na požádání doručitele, podmínkou bylo alespoň částečné krytí emise bankovek zlatem. Byly tedy rovnocenným zástupcem zlata.
Další formou papírových peněz jsou státovky. Jedná se o peníze emitované z rozhodnutí státu ke krytí jeho finančních potřeb, zlatem nekryté a za zlato nesměnitelné. V minulosti docházelo k „explozím“ v emisi státovek např. v souvislosti s válkami či hospodářským rozvratem. V současnosti je emise státovek výjimečná.
Papírové peníze – bankovky známe i ze současného peněžního oběhu. Jejich charakter je však podstatně jiný než dříve, a to v souvislosti se změnami ve fungování zlata. Vyspělou podobu peněžního oběhu se zlatem nazýváme zlatý standard. Ten fungoval v rámci vnitřních peněžních oběhů zhruba jedno století a postupně zanikl v první polovině 30.let 20.století. V mezinárodních ekonomických vztazích se určité prvky zlatého standardu udržely až do začátku 70.let tohoto století.
V klasické formě zlatého standardu obíhají zlaté mince (postupně jejich význam klesá), bankovky jsou neomezeně směnitelné za zlato, mezinárodní pohyb zlata nepodléhá kontrole. Klasická forma zlatého standardu byla postupně modifikována. V modifikovaných formách zlatého standardu je např. vymezeno určité minimální množství zlata při jeho směnitelnosti za bankovky nebo je směnitelnost bankovek za zlato nepřímá, prostřednictvím zahraniční měny.
Zánik zlatého standardu byl způsoben nedostatkem zlata ve srovnání s rozvojem výroby a směny, nerovnoměrným rozdělením zlata mezi zeměmi, potřebou regulace peněžního oběhu státem, potřebou centralizace zlata do rukou státu k financování deficitu platebních bilancí.
Zlaté mince mizí z oběhu, zaniká směnitelnost bankovek za zlato. Zlato tedy nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo (tj. prostřednictvím svých zástupců – bankovek směnitelných za zlato a částečně krytých zlatem). Z teoretického hlediska je tedy v současnosti zlato nepeněžním zbožím.
Přesto mu stále bývá přisuzováno do jisté míry zvláštní postavení – je předmětem spekulace, vlády jej zahrnují do svých měnových rezerv, domácnosti i institucionální investoři v něm spatřují více méně spolehlivou formu uchování majetku. Na soudobé peníze však již zlato žádnou vazbu nemá.

Soudobé peněžní formy
Soudobé peníze mají tři formy:
1. Drobné mince: mají stejný ekonomický charakter jako státovky.

2. Bankovky: jejich současná emise probíhá tak, že centrální banka buď poskytne úvěr komerční bance nebo od ní odkoupí (reeskontuje) dluhopis, který předtím komerční banka koupila (eskontovala) od svého klienta.
Tento proces lze schematicky znázornit takto: osoba A poskytne úvěr osobě B. Osoba B toto stvrdí dluhopisem na své jméno, který vystaví osobě A. Pokus osoba A potřebuje hotové peníze, prodá (eskontuje) dluhopis komerční bance. Ta jej se srážkou (s diskontem) od ní odkoupí. V den splatnosti dluhopisu se obrátí na emitenta (osobu B) a obdrží od ní dlužnou částku spolu s úrokem.
Pokud však i komerční banka potřebuje hotové peníze přede dnem splatnosti dluhopisu, odprodá (reeskontuje) jej centrální bance a ta jí proti němu vydá (opět s diskontem) hotové peníze. Tak dojde k emisi bankovek, tedy k vydání hotových peněz a k jejich uvedení do peněžního oběhu.
V den splatnosti úvěru se pak obrátí na osobu B centrální banka a nechá si vyplatit dluh i s úrokem. Touto operací dojde ke stažení peněz z oběhu.
Pro současné bankovky je charakteristické, že zlaté krytí bankovek není nezbytné, postačí ono krytí „ostatními aktivy“ (tj. aktivními úvěry centrální banky a dluhopisy v její správě). Jedná se tedy o zlatem nekryté peníze (fiat money). Vláda stanoví tyto peníze zákonným platidlem, které musí být přijímáno. Výlučným emitentem bankovek je centrální banka.

3. Bankovní (depozitní) peníze: mají formu bezhotovostních peněz (zápisů na účtech) a jsou kvantitativně v peněžním oběhu převládající. Součástí bankovních peněz jsou tzv. depozita na požádanou, tj. peněžní fondy v bankách, které e možno kdykoliv bez omezení čerpat a převádět např. pomocí šeků – proto bývají též zjednodušeně označována jako šeková depozita.
Součástí bankovních peněz jsou též vklady s určitou výpovědní lhůtou. Tato aktiva bývají označována jako „skoro-peníze“, stejně jako i určité druhy likvidních cenných papírů. K zařazení těchto cenných papírů k peněžním prostředkům nás vede následující úvaha. Jejich vlastník (domácnost, podnik, vláda) s nimi sice nemůže vykonávat běžné platební operace, může je však snadno přeměnit v hotové nebo depozitní peníze tím, že je může předložit k proplacení nebo prodat na volném trhu. V úvahách o svých bilancích proto s těmito prostředky počítá, jako by se jednalo o „běžné“ peníze.

Peněžní agregáty
Na základě hlubšího rozlišení jednotlivých forem peněz jsou konstruovány tzv. peněžní agregáty.
M1 Mince a papírové peníze v oběhu, šekové účty
M2 M1 + termínovaná depozita do určité výše
M3 M2 + velká termínovaná depozita
L M3 + určité cenné papíry, zejména státní obligace a krátkodobé pokladniční poukázky

Vztah domácího (národního) produktu vyjadřuje rovnice směny. Ta vyjadřuje skutečnost, že se na trzích vyrovnávají toky výrobků a služeb s tokem peněz, určených na jejich nákup.
P . Y = M . V
M… množství peněz v oběhu
V… rychlost obratu jedné peněžní jednotky
P… cenová hladina
Y… reálný produkt

Rychlost obratu peněz „V“ udává, kolik koupí a prodejů zprostředkuje v určitém období jedna peněžní jednotka. Jestliže vynásobíme reálný produkt úrovní cenové hladiny (tj. Y . P), získáme nominální produkt. Rychlost obratu peněz lze vyjádřit, když dělíme nominální produkt množstvím peněz v ekonomice.
Z rovnice směny lze odvodit, na čem závisí úroveň cenové hladiny. Závisí:
- přímo úměrně a množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz
- nepřímo úměrně na objemu reálného produktu.
Analogicky lze z rovnice směny odvodit, ke kterým základním veličinám musíme přihlížet, pokud chceme zjistit množství peněz potřebné k hladkému chodu ekonomiky. Množství peněz závisí:
- přímo úměrně na nominálním produktu
- nepřímo úměrně na rychlost obratu peněz

Trh aktiv a trh peněz
Veškerá aktiva se rozdělují na 1) finanční aktiva, 2) hmotná aktiva. Finanční a hmotná aktiva drží jednotlivci, resp. domácnosti v různých formách (peníze, akcie, obligace, pozemky, domy, šperky). Jednotlivec činí rozhodnutí o formě (skladě), v níž drží svá aktiva (peníze, akcie, obligace): jde o tzv. rozhodnutí portfoliu. V dalších úvahách budeme mít na mysli jen finanční aktiva jednotlivce, resp. domácnosti a finanční aktiva země. Při dané úrovni finančního bohatství domácnosti, resp. jednotlivci tím, že se rozhodnou držet určité množství tohoto bohatství v penězích , fakticky se implicitně rozhodli, v jaké výši i držet ostatní finanční aktiva. Z toho plyne, že součet poptávky jednotlivce, resp. domácnosti po penězích a ostatních formách finančních aktiv se musí rovnat celkovému bohatství domácnosti, resp. jednotlivce.
Stejně tak platí i identita, že celkové bohatství země se rovná celkové poptávce po penězích a po ostatních finančních aktivech (v reálném vyjádření). Tedy:

L…………poptávka po penězích (po reálných peněžních zůstatcích)
DOFA …. Poptávka po ostatních finančních aktivech v reálné hodnotě
WN/P……nominální finanční bohatství země WN dělené souhrnným cenových indexem P, tj. reálné bohatství
M/P…….nabídka reálných peněžních zůstatků
SOFA…..nabídka ostatních finančních aktiv v reálné hodnotě

WN/P = L + DOFA
WN/P = M/P + SOFA
L + DOFA = M/P + SOFA
(L – M/P) + (DOFA – SOFA) = 0

Poptávka po penězích
Poptávka po penězích je poptávkou po reálných peněžních zůstatcích (L), tj. nominální poptávkou po penězích dělenou cenovou úrovní. L závisí na úrovni reálného důchodu a na úrokové sazbě. Čím vyšší je reálný důchod, tím více je potřeba reálných peněžních zůstatků pro financování výdajů na nákup spotřebního zboží a služeb, apod. Poptávka po reálných peněžních zůstatcích závisí i na nákladech držby peněz, tj. na ušlé úrokové sazbě v případě držby peněz místo držby ostatních finančních aktiv. Čím vyšší je úroková sazba, tím nižší je poptávka po penězích, a tím vyšší je poptávka po ostatních finančních aktivech.
L = kY – hi
k….citlivost poptávky po reálných peněžních zůstatcích na důchod
h…..citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu.

Keynesiánská teorie poptávky po penězích
John Maynard Keynes zavedl tři motivy preference likvidity – transakční, opatrnostní a spekulační motiv, čímž zformuloval teorii poptávky po penězích.

Transakční poptávka po penězích
Peníze jsou prostředkem směny a jednotlivci drží peníze pro provádění transakcí. Peníze umožňují překlenout, resp. přemostit časovou mezeru mezi přijetím důchodu a výdaji tohoto důchodu. Výše peněz držená a tedy poptávaná pro transakční účely je „korelována“ s objemem transakcí, které jednotlivec bude, resp. plánuje během daného období vykonávat. Vychází se z toho, že úroveň důchodu a jeho změna je dobrým měřítkem objemu transakcí a jeho změn, a tak se předpokládá, že transakční poptávka je závislá v pozitivním směru na úrovni důchodu.
Peníze získané v určité transakci mohou jednotlivci použít ke koupi obligací, které opět po určité době prodají, potřebují-li peníze k platbám. S ohledem na výnosy a náklady držby obligací je zřejmé, že transakční poptávka po penězích bude tím menší, čím vyšší bude úroková sazba a naopak. Transakční poptávka po penězích je pozitivně závislá na důchodu a negativně na úrokové míře.

Opatrnostní poptávka po penězích
Keynes vycházel z toho, že subjekty poptávají peníze nejen pro plánované transakce, ale že tyto subjekty mají i další motiv pro držbu peněz a pro poptávku po penězích. Opatrnostní motiv. Subjekty drží dodatečné peníze pro případ nezbytných (nutných) dodatečných výdajů, jež nejsou plánovány. Keynes předpokládal, že částka držená z tohoto důvodu je pozitivně závislá na důchodu. Stejně jako u transakční poptávky, i tato poptávka může být ekonomizována, roste-li úroková sazba, subjekty budou mít tendenci držet méně peněz z transakčního i opatrnostního důvodu.

Spekulační poptávka po penězích
Proč jednotlivci drží a tedy poptávají větší objem peněz, než je objem peněz držený a poptávaný z transakčního a opatrnostního motivu, když obligace vynášejí úrok a držba peněz ne. Tyto peníze jsou drženy v důsledku nejistoty o pohybu budoucích úrokových sazeb a v důsledku vzájemného vztahu mezi úrokovou sazbou a tržními cenami obligací. Jestliže se očekává, že úrokové sazby porostou, potom tento rst úrokových sazeb vyvolá kapitálové ztráty z držby obligací, jež převáží rostoucí úrokový výnos z držby obligací a investoři budou proto držet a poptávat peníze místo obligací.

Nabídka peněz
Pod pojmem nabídka peněz budeme rozumět tvorbu peněz. Hlavní součástí peněz v oběhu jsou depozitní (bankovní) peníze.

BANKOVNÍ SOUSTAVA
Bankovní soustava má v tržních ekonomikách dva okruhy: centrální banka, obchodní banky.
Centrální banka mže mít podobu jedné banky nebo systému bank. Je to instituce zřízená vládou, v řadě zemí je však ve svém rozhodování samostatná. Mezi její funkce patří provádět finanční operace vlády, emitovat bankovky, poskytovat úvěry obchodním bankám, spravovat měnové rezervy a zejména regulovat činnost obchodních bank.

Obchodní banky vykonávají operace aktivní (poskytují úvěry), pasivní (přijímají vklady, vydávají obligace a akcie) a zprostředkovatelské (služby klientům, jako vedení účtu, směnárenské služby, atd.).Obchodní banky jsou zpravidla soukromé podniky hospodařící podle ziskového kriteria. Jejich činnost je však výrazně ovlivňována ze strany vády a CB, a to za dvojím účelem:
1) Zabezpečovat stabilitu bankovní soustavy
Smyslem této regulace je vytvořit jistotu vkladatelům, zabránit masovému vybírání vkladů a hromadným bankovním bankrotům.K tomu slouží předpisy i vzniku bank, povinné pojištění depozit do určité výše a zákonem určené minimální rezervy.
2) Regulace tvorby bankovních (depozitních) peněz
Při této regulaci má významnou funkci povinná rezerva.

Za normálních okolností je vyloučeno, že by všichni vkladatelé vyzvedli naráz své vklady. Banka tedy může se svěřenými vklady určitým způsobem disponovat. Část z nich musí držet jako výše zmíněnou povinnou rezervu u CB. Velikost těchto rezerv je stanovena jako podíl na depozitech, jako tzv. míra rezerv. Existují různé výše míry rezerv v závislosti na výši a druhu vkladu. Zbylou část využívají banky k poskytování úvěrů a k finančním investicím.

D = 1/r * R
r…míra rezerv
D..přírůstek depozitních peněz
R…přírůstek rezerv
Proces multiplikace depozitních peněz

3. Monetární politika

2010-05-11T06:31:00.000-07:00

3. Monetární politika a její nástroje v modelu IS-LM v uzavřené a otevřené ekonomice

Multiplikátor monetární politiky
Jak se změní rovnovážná úroveň důchodu a úrokové sazby, jestliže se křivka LM posune doprava v důsledku přírůstku nabídky reálných peněžních zůstatků o ∆ M/P ? (IS nezměněna)
LM se posune o 1/k * ∆M/P. V důsledku zvýšení M/P poklesne úroková sazba a zvýší se rovnovážná úroveň důchodu o ∆Y.
∆Y = γ ∆A + γ*b/h*∆M/P
multiplikátor monetární politiky: β=b/h*γ , vyjadřuje jak zvýšení reálných peněžních zůstatků zvýší rovnovážnou úroveň důchodu za předpokladu, že fiskální politika je nezměněna.

MONETÁRNÍ POLITIKA A JEJÍ ÚČINNOST
-provádí centrální banka
-pomocí zásoby nominálních peněz a pohybu i
-ovlivňuje Y, P, BP, zaměstnanost

Při monetární expanzi posun LM0 doprava na LM1. V důsledku toho poklesne úroková sazba a dojde ke zvýšení Y.

Monetární politika čili peněžní a úvěrová politika je činností státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a podmínek úvěru. Monetární politika je určena k regulaci tržní ekonomiky. Aby byla použita, musí být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj zejména peněžní oběh a trh peněz, úvěrový systém a trh kapitálu. Další předpoklad: CB se musí nalézat ve státním vlastnictví, emise peněz je výlučně její pravomocí.

Monetární expanze
Růst peněžní zásoby (nákup obligací, pokles diskontní sazby, pokles povinných rezerv)
Čistá monetární expanze: IS nezměněna
Dochází ke dvěma efektům:
1. důchodový efekt – zvýšení nabídky peněz sníží úrokovou sazbu, což stimuluje zvýšení poptávky po autonomních soukromých výdajích, tím poroste Y.
2. efekt likvidity – zvýšení nabídky peněz při normálně skloněné LM povede u veřejnosti k větší držbě peněz, lidi začnou přebytky konvertovat do ostatních finančních aktiv, tím poroste cena těchto aktiv a úroková míra poklesne.

Závislost na sklonech křivek
1. Klasický případ – LM vertikální, h=0

Výchozí bod E0. Zvýšení nabídky reálných peněžních zůstatků posune LM0 na LM1. Poptávka po penězích je necitlivá na i, závisí pouze na důchodu. Aby tedy L vyrovnala přírůstek M/P, musí se zvýšit důchod. Současně musí dojít k poklesu úrokových sazeb, aby byl stimulován růst poptávky po autonomních výdajích, aby ∆Y zvýšil L natolik, kdy se L vyrovná M/P

2. Past likvidity
LM horizontální, poptávka po penězích vysoce závislá na
Úrokové sazbě. Zvýšení nabídky peněz nezvýší důchod,
protože vůbec nedojde k nerovnováze. Rovnováha je
okamžitě obnovena zanedbatelnou změnou i .
Zvýšení nabídky peněz neovlivní poptávku po penězích.
Nezmění se autonomní výdaje, neporoste Y. Veřejnost bude
ochotna držet jakékoli množství peněz.

3. velikost „k“

4.velikost b

Keynesův efekt
Přírůstek nabídky reálných peněžních zůstatků vede k poklesu úrokové sazby. To stimuluje zvýšení soukromých autonomních výdajů, ty zvýší AD a následně Y. (Keynesiánský transmisní mechanismus monetární expanze)

CB při provádění monetární politiky nemůže současně sledovat cíl nominální zásoby peněz a cíl úrokové sazby. Problém je v tom, že křivka IS je nestabilní, stejně tak je nestabilní i LM. Volba cílů, které sleduje CB závisí na tom, který z těchto cílů lépe ovlivní rovnovážnou produkci a omezí kolísání.

1. LM stabilní a IS nestabilní 2. LM nestabilní a IS stabilní

CB očekává, že IS bude na IS*, žádoucí důchod Y0. Tím stanoví i*. Jejím cílem je udržet i*. Pokud bude i na i*, CB nakoupí OFA. Pokud bude i pod i*, CB prodá OFA. IS kolísá, Y kolísá mezi Y1 až Y2. Sleduje-li banka peněžní zásobu, jde o tzv. cíl peněžní zásoby a zde je menší kolísání Y mezi Y3 a Y4.

LM kolísá mezi LM 1 a LM 2. Y kolísá od Y2 k Y1. Cílem CB v tomto případě je udržet i* pomocí pružného přizpůsobování peněžní zásoby.

OTEVŘENÁ EKONOMIKA PŘI DOKONALÉ KAPITÁLOVÉ MOBILITĚ A MONETÁRNÍ POLITIKA

1. fixní měnové kurzy

Výchozí bod E0. Monetární expanze posune LM0 na LM1 a sníží i na i1. Způsobí se kapitálový odliv, pokles měnových rezerv země, tak na devalvaci (depreciaci) měny. CB musí intervenovat, kupuje domácí měnu a prodává zahraniční. Tím sníží nabídku peněz, dojde ke zpětnému posunu LM do výchozí polohy. Nabídka peněz je spojena s platební bilancí.

2.flexibilní měnové kurzy

Posun LM na LM1, snížení i vyvolá kapitálový odliv, depreciace domácí měny, tím je výhodný export a drahý dovoz, vzroste NX a tím dojde k posunu IS a růstu Y. Ovšem zhorší se běžný účet.

NÁSTROJE MONETÁRNÍ POLITIKY

Přímé administrativní nástroje
1. regulace investičního úvěru – Zájemce se obrátí na banku se žádostí o úvěr, avšak rozsah úvěru překračuje překračuje státem povolenou mez. Žadatel tedy musí předložit bance souhlas státních orgánů, že banka smí úvěr poskytnout. Pokud to předloží, je konečné rozhodnutí na bance, ona rozhodne zda a za jakých podmínek úvěr poskytne.
2. regulace spotřebního úvěru – Při prodeji na splátky mohou státní orgány stanovit např. maximální dobu splatnosti úvěru. Opět je na bance, aby rozhod, zda a za jakých podmínek spotřební úvěr žadateli poskytne (v rámci státem daných omezení).
3. další přímé nástroje, které mají k dispozici státní orgány. Např. mohou požadovat od bank měsíční zprávy o úvěrech poskytnutých nad stanovený limit, mohou určit bankám úvěrové stropy, apod.

Nepřímé (tržně orientované) nástroje
1.Politika povinných minimálních rezerv
Státní orgány stanoví v případě použití tohoto nástroje bankám povinnost, aby část svých aktiv uložily na bezúročném běžném účtu u CB. Aktiva mohou být uložena v hotovosti, ale i v jiných formách. Výše rezerv není určena absolutní částkou, ale v podobě míry rezerv – jako procento z depozit. Míra rezerv bývá stanovena selektivně :čím jsou depozita likvidnější, tím vyšší částku aktiv vyžaduje CB blokovat v rezervách.
Povinná míra rezerv má nepřímo úměrný vliv na objem nabídky peněz. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěru ze strany obchodních bank.

2. Operace na volném trhu.
CB nakupuje nebo prodává státní cenné papíry. Nabízí-li CB na trhu státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje. Při daném množství peněz (tj. pokud předpokládáme, že se v daném okamžiku nemění velikost nabídky peněz) lze očekávat, že se zostří konkurence na straně poptávky po penězích. Výsledkem bude růst ceny peněz, tudíž růst úrokových sazeb. Také to bude mít vliv na množství peněz, které obíhá v ekonomice. Prodá-li CB úspěšně státní cenné papíry, odčerpá část nabídky peněz z trhu. Sníží se tak množství peněz, které zůstává k dispozici ostatním tržním subjektům.
Získané peněžní prostředky státní orgány ovšem nestahují bezúčelně. Obvykle získané peníze dále používají k úhradě své činnosti, což se projeví ve výdajové stránce státního rozpočtu. Operace na volném trhu tak velice těsně navazují na fiskální politiku.

3.Diskontní politika
Diskontní politika má úzkou souvislost s emisní funkcí CB. V případě potřeby mohou získat obchodní banky u CB dodatečné peněžní prostředky v podobě úvěrů. Poptávku obchodních bank reguluje CB mimo jiné i výší požadovaných úroků. Diskontní sazba je tudíž úroková sazba, za níž poskytuje úvěry CB bankám obchodním.
Od růstu diskontní sazby očekává CB pokles poptávky po svých úvěrech. Tyto úvěry získávají výlučně obchodní banky. Růst diskontní sazby omezí úvěrové zdroje obchodních bank a sníží jejich nabídku peněz ostatním subjektům v ekonomice.

2.1 Proces delegování

2010-05-11T06:27:00.000-07:00

2.1 Proces delegování
- je vnějším projevem řídícího působení řídícího systému ( vedoucího ) na řízený systém ( podřízeného )
- proces delegování předpokládá existenci následujících složek:
1. kompetence vedoucího pracovníka - představuje sféru působnosti ( fázový prostor ) vedoucího pracovníka a z toho vyplývající pravomoc
kompetence = sféra působnosti * pravomoc
2. vlastní proces delegování
- může mít charakter jednorázového nebo relativné trvalého pověření podřízených pracovníků určitými činnostmi
- má stránku: věcnou – je řešena otázka „komu“ a „co“ delegovat, předpokladem je dokonalá znalost podřízených pracovníků, hlavně jejich kvalifikačních předpokladů
formální – je řešena otázka „jak“ delegovat, předpokladem je znalost struktury osobnosti podřízených pracovníků

Předmětem procesu delegování jsou jednotlivé prvky:
1. jednotlivé činnosti – jednorázový charakter, delegovány formální cestou, vedoucí pracovníci si takto uvolňují prostor pro řešení zásadních otázek
2. úkoly - plní funkce organizačního systému, delegují se formální cestou, mají komplexnější a dlouhodobý charakter, vedoucí na nejvyšších stupních řízení si ponechávají pouze rozhodující část prvků rozhodovacího procesu a zbytek delegují podřízeným – na každém stupni řízení
3. oblast rozhodování - relativné trvalý charakter, zahrnují činnosti a úkoly, které nelze specifikovat jednorázově nebo z důvodu vzájemné podmíněnosti
4. pravomoc – souhrn práva a moci k plnění delegovaných činností, úkolů a oblastní rozhodování, formální charakter, deleguje se shora dolů, má být delegována současné s činnostmi a úkoly a rozhodovacími oblastmi, a to v takové míra, aby bylo možné jejich splnění
Všechny prvky se delegují formální cestou shora dolů ( šéf – podřízený ), vymezují míru volnosti rozhodování jednotlivých stupňů řízení.
3. odpovědnost – vzniká v procesu delegování a je nedelegovatelná, tzn. že každý vedoucí pracovník je odpovědný za všechny jemu svěřené úkoly, činnosti a oblasti rozhodování, i když některé delegoval podřízeným. Odpovědnosti se nemohu zbavit. Každý vedoucí je zodpovědný nejen za svou práci, ale i za práci svých podřízených.
4. zastupitelnost – zabezpečující spolehlivost chování, zálohové prvky v podobě zástupců
5. formální náležitosti – podpisové právo, razítka, …..

Podmínky úspěšného delegování:
1. dobrá znalost podřízených – jejich kvalifikace ( komu a co delegovat ), schopnosti a osobnost ( charakterové vlastnosti - jak delegovat ), to umožňuje delegovat podřízeným pouze ty prvky, které jsou schopni splnit
2. ochota vedoucích pracovníků delegovat pravomoc podřízeným – vedoucí pracovník se má snažit, aby náplní jeho práce bylo řešení zásadních otázek a ostatní činnosti, úkoly a oblastí rozhodování má delegovat na podřízené, musí existovat také ochota podřízených delegované prvky přijímat
3. důvěra ve spolupracovníky – podmiňuje vznik dobrého pracovního prostředí
4. kontrola podřízených

Metoda určení úrovně procesu delegování:
- podstatou je stanovení normativních stavů činností vedoucích pracovníků na základě formálně delegovaných úkolů a pravomocí a jejich srovnání se skutečným stavem
- využívá se princip stanovení koncepčních a operativních činnosti vedoucích pracovníků na jednotlivých stupních řízení – liší se především charakterem činnosti vedoucích pracovníků

Rozsah Koncepční
řídící činnost
struktury
Operativní
činnost

Struktura činnosti

Koncepční činnost – zahrnuje vytváření rámcových koncepcí určujících směr rozvoje daného podniku ( zpracování strategií, podnikatelských záměrů, marketingová činnost, …)
Operativní činnost – bezprostřední řízení transformačního procesu

Podíl koncepční činnosti je tím vyšší, čím vyšší stupeň řízení vedoucí pracovník zaujímá. Podíl koncepční činnosti je funkcí hierarchického postavení vedoucích pracovníků v řídící struktuře. Je funkcí míry volnosti rozhodování, která roste od nejnižšího stupně řízení až po nejvyšší. Pro určení poměru koncepční a operativní činnosti je nutno předpokládat, že :
- činnost každého vedoucího pracovníka je tvořena pouze těmito dvěma druhy činnosti o různém jejich poměru: %KČ + % OČ = 100
- tento celek je na všech stupních řízení přibližně kvantitativně stejný,
- vedoucí pracovníci zaujímají z hlediska nadřízenosti a podřízenosti funkční místa a to ve stejných proporcíchjak je jejich míra volnosti rozhodování
- veškerá řídící činnost na nejnižším stupní řízení je operativní, proto můžeme odvodit podíl operativní činnost v závislosti na míře volnosti vedoucího pracovníka zjišťovaného řídícího stupně:
MV 1 K
% OČ = 100 – k * * (MVz-MVn), kde k =
MV1 – MVn 100

K = procento koncepční činnosti vedoucího pracovníka na nejvyšším stupni řízení
MV1 = míra volnosti na nejvyšším stupni řízení
MVz = míra volnosti na zjišťovaném stupni řízení
MVn = míra volnosti na nejnižším stupni řízení

Pro praktické využití této orientační metody je nutno určit:
A, míru volnosti rozhodování jednotlivých pracovníků – je možno určit ze souboru prvků rozhodovacího procesu, o kterých rozhoduje sledovaný vedoucí pracovník
B, procento koncepční činnost vedoucích pracovníků na nejvyšších stupni řízení – je možno získat pomocí časových snímků jeho pracovního dne, dále je možno odvodit vztah pro zjištění skuteční míry volnosti vedoucích na jednotlivých stupních řízení v závislosti na jejich skutečné struktuře činnosti.

(%KČ)z * (MV1 – MVn)
MZv = + MVn
( % KČ )1

(%KČ)z = podíl koncepční činnost zjišťovaného vedoucího v %
(%KČ)1=podíl koncepční činnost vedoucího prac. na nejvyšším stupni řízení v %
MV1 = míra volnosti vedoucího pracovníka na nejvyšším stupni v %
MVn = míra volnosti vedoucího pracovníka ne nejnižším stupni v %

Uvedené vztahy nám umožňují analyzovat řídící unést vedoucích pracovníků ze dvou hledisek. Jednak lze zjistit modelový vztah proporcí koncepční a operativní činnost sledovaného pracovníka a na základě srovnání se skutečností pak hledat možné příčiny v rozdílu delegování úkolů, pravomoci a jejich využívání.
Jednat lze na základě uvedené skutečné struktury času usuzovat na skutečnou míru volnosti vedoucích pracovníků a srovnat ji s formálně přidělenou a hledat stejné příčiny.

2. Fiskální politika

2010-05-11T06:14:00.000-07:00

2. Fiskální politika, její nástroje v modelu IS-LM v uzavřené a otevřené ekonomice

· fiskální politika je úzce spojena s rozpočty ústřední vlády a s rozpočty orgánů místní správy. Tím, jak státní orgány odčerpávají od ostatních tržních subjekt značné peněžní částky, mění směr jejich použití. Změny v užití peněz mění tržní signály, které získávají tržní subjekty v cenách výrobků. Výrobci a domácnosti přizpůsobují své chování tržním signálům a v celé ekonomice se mění tempo ekonomického růstu a úroveň zaměstnanosti.

· Fiskální politika se skládá v zásadě ze dvou součástí. První její částí je způsob zdanění jednotlivých tržních subjektů. Druhou částí jsou výdaje z jednotlivých rozpočtů. Výdaje státních orgánů zvyšují úroveň agregátní poptávky, růst AD se může projevit v růstu cen, v tempu růstu produktu, v úrovni zaměstnanosti a může ovlivnit i rovnovážnost vztahů se zahraničím

=změna celkových vládních výdajů (ΔG, ΔTR) a změna daní (ΔTA, Δt)

AD 45˚

AD1

AD0

Y0 Y1 Y

1.změna ve vládních nákupech zboží a služeb

ΔG = ΔA à posun křivky AD

Přírůstek agregátní poptávky ze specifikovat :

ΔAD = ΔC + ΔG, kde ΔC = c(1-t) ΔY

Potom ΔAD = c(1-t) ΔY + ΔG,

pro rovnováhu musí platit AD=Y

Tedy ΔY = c(1-t) ΔY + ΔG

Po úpravě ΔY = 1/ (1-c(1-t)) * ΔG

(multiplikátor vládních výdajů za existence důchodové daně)

2.změna v úrovni transferových plateb

transfery se rozdělují na spotřebu (cTR) a úspory (sTR)

ΔAD = ΔC

ΔAD = c(1-t) ΔY + cΔTR

ΔY = c(1-t) ΔY + cΔTR

ΔY =c/ (1-c(1-t)) *ΔTR

(multiplikátor transferových plateb)

3.změna v úrovni autonomních daní

změna úrovně TA nezmění AD o celý objem daňové změny, změní se nejprve disponibilní důchod a ten se alokuje na spotřebu a úspory, takže změna důchodu vyvolaná změnou TA se rozdělí mezi spotřebu a úspory.

AD 45˚

AD0

AD1

Y1 Y0 Y

ΔAD = ΔC, ΔC = cΔYD, ΔYD = ΔY - ΔTA – tΔY

ΔAD = c(ΔY-ΔTA – tΔY)

ΔY = c(ΔY-ΔTA – tΔY)

ΔY = -c / (1-c(1-t)) * ΔTA

(multiplikátor autonomních daní)

4.změna ve výši sazby důchodové daně

výchozí úroveň: Y0 = 1 / (1-c(1-t0)) * A

nová úroveň: Y1 = 1 / (1-c(1-t1)) * A

rozdíl obou rovnic: ΔY = -1 / (1-c(1-t1) * cY0 Δt

Daně=únik z výdajového proudu.

Změna ΔG vyvolá mnohem větší přírůstek ΔY, a to o velikost indukované spotřeby. Změna ve vládních výdajích na zboží a služby má opačný účinek na úroveň rovnovážného důchodu než změna autonomních daní. Zvýšení ΔG zvýší ΔY (za jinak stejných okolností), zvýšení ΔTA sníží ΔY. Výdajový multiplikátor pro vládní nákupy zboží a služeb je větší než daňový multiplikátor. To proto, že zvýšení o ΔG přímo zvýší AD, zatímco daně působí nepřímo na spotřebu prostřednictvím jejich vlivu na disponibilní důchod.

Multiplikátor fiskální politiky

Jak se změní AD při změně vládních výdajů o ΔG?

ΔY = γ ΔA + b/h * γ * ΔM/P

Předpokládáme, že nabídka reálných peněžních zůstatků se nemění, tudíž ΔM/P = 0 a druhý člen rovnice je taky 0.

ΔY = γ ΔA , obě strany dělíme ΔA

ΔY/ΔA = γ, což je multiplikátor fiskální politiky. Ukazuje, o kolik se zvýší úroveň rovnovážného důchodu v důsledku zvýšení vládních výdajů na zboží a služby, resp. autonomních výdajů, bude-li nabídka peněžních zůstatků konstantní.

Vzorec :γ = α/ (1+ αbk/h)

Fiskální politika a její účinnost

FISKÁLNÍ EXPANZE

Cíl: zvýšit úroveň Y a zaměstnanost

Složky: růst ΔG, růst ΔTR, pokles ΔTA, pokles Δt

Čistá fiskální expanze = křivka LM se nemění, posouvá se pouze IS

FISKÁLNÍ RESTRIKCE

Cíl: brzdit přehřátý ekonomický růst, inflaci, snížit rozpočtový deficit

Čistá fiskální expanze

Úrok.míra i

LM0

IS0 IS1

Y0 Y1 Y

Závisí na sklonech IS a LM

1. LM horizontální (hà ∞)

-maximální účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt nulový (nedojde ke snížení soukromých autonomních výdajů. (past likvidity)

2. LM vertikální (h=0)

-nulová účinnost fiskální expanze, vytěsňovací efekt úplný (klasický případ)

3. vysoké k à snižuje účinnost expanze na Y

růst ΔY…. růst L…. růst i

-citlivost poptávky po penězích na důchod zvýší při růstu Y poptávku po penězích L, tím zvýší i úrokovou sazbu potřebnou k vyčištění trhu peněz, tím se vytěsní soukromé autonomní výdaje.

4.vysoké b à snižuje účinnost expanze

-čím plošší je křivka IS, tj. čím větší je citlivost poptávky po autonomních výdajích na úrokovou sazbu, tím nižší je účin fiskální expanze.

Při normálním sklonu LM vede fiskální expanze k růstu rovnovážné produkce Y a k růstu rovnovážné úrokové sazby i. Relace mezi růstem Y a růstem i je závislá na sklonech IS a LM. Fiskální expanze vede k růstu AD, v určité míře zvyšuje Y. Vyšší Y však současně zvyšuje i (aby byla ustavena rovnováha), což zpětně tlumí efekty fiskální expanze, protože zvýšené i snižuje poptávku po soukromých autonomních výdajích.

EFEKTY FISKÁLNÍ POLITIKY

Úroková míra

IS0 IS1

LM

Y0 Y1 Y

1.Past likvidity

a jsem hovado

I LM

IS1

IS0

Y0 Y

2.Klasický případ

NÁMITKY PROTI VYTĚSŇOVACÍMU EFEKTU

1.Baumol a Tobin: L vždy závisí na i (h nebude nikdy 0, tudíž LM nebude vertikální)

2.Y je vždy menší než Y*, proto LM nebude nikdy vertikální

3.CB může bránit zvyšování i tím, že zvýší nabídku peněz, tedy provádí přizpůsobování monetární politiky fiskální politice. To působí proti vytěsňovacímu efektu.

OTEVŘENÁ EKONOMIKA, FISKÁLNÍ EXPANZE PŘI DOKONALÉ KAPITÁLOVÉ MOBILIT

1. fixní měnový kurz

předpoklady:

a) DKM

b) fixní měnový kurz

c) domácí úroková míra = světové

d)existují nevyužité zdroje, konst. výnosy

z rozsahu, fixní mzdy i ceny

e)žádná země neovlivní důchod v zahraničí,

ani úroveň světové i

2. flexibilní měnový kurz

CB nemusí držet kurz, BP vždy = 0

Čistý floating: CB se vzdává intervence na mezinárodních měnových trzích

Řízený „nečistý“ floating: měnové kurzy nejsou fixovány CB, ale CB je nenechá volně fluktuovat a drží měnové rezervy

-dojde k poklesu čistých vývozů à návrat IS do původní polohy

-úplný mezinárodní vytěsňovací efekt

-apreciace domácí měny, zhoršení běžného účtu

-zhoršení NX kompenzují vládní výdaje

1. Národohospodářský produkt

2010-05-11T06:09:00.000-07:00

1. Národohospodářský produkt, jeho deriváty a jeho měření. Vztah mezi produkční funkcí a hranicí produkčních možností.

Hrubý domácí produkt (gross domestic product)
-zobrazuje jak příjmy, tak výdaje (příjmy se vždy rovnají výdajům)
HDP = tržní hodnota všech finálních statků vyrobených v ekonomice za dané časové období
-nezapočítávají se mezistatky, výjimka je pouze u mezistatků do zásoby = investice firem do zásob (při pozdějším užití zásob je tato investice záporná, vyruší se)
-měří se v rámci geograficky určené země

Hrubý národní produkt (gross national product)
- přihlíží se k tomu, kdo vlastní výrobní statky, produkce příslušníků státu na cizím území

Čistý národní produkt (net national product)
HNP – amortizace
Znehodnocení = míra opotřebení všech zařízení a budov, „spotřeba fixního kapitálu“

Rozdíl HDP a HNP = čistý příjem z majetku v zahraničí

Čistý domácí produkt (net domestic product)
-podobně jako u ČNP, od HDP odečteme amortizaci

Čisté ekonomické bohatství (net economic welfare)
-snaha korigovat nedostatky HDP
-k HDP přičteme : 1. stínovou ekonomiku (drogy, prostituce, melouchy)
2. výrobky, které poskytneme sami sobě (zelenina ze zahrádky)
3. volný čas k odpočinku
4. růst kvality výrobků a služeb
-odečteme záporné externality (poškozování životního prostředí)

MĚŘENÍ PRODUKTU
1. výdajová metoda
-zahrnuje výdaje jednotlivých sektorů
a) výdaje domácností na spotřebu (na služby, na statky krátkodobého i dlouhodobého užití)
b) výdaje firem na investice – investice do fixního kapitálu (stroje, budovy, výdaje na bydlení, zařízení)
- investice do zásob
c) výdaje státních orgánů na nákup výrobků a služeb (ne na transfery!)
d)čistý export (export – import)
HDP = C + I + G + NX

2. produkční metoda
-finální tržní ocenění, které nezahrnuje meziprodukt, nebo součet všech přidaných hodnot ve všech odvětvích

3. důchodová metoda
-součet veškerých důchod v ekonomice
a)hrubé mzdy a platy před zdaněním W
b)čisté úroky (přijaté – vydané) i
c) renty R
d) zisky firem π
= čistý důchod
dále přičteme e) amortizace
f) nepřímé daně
= HDP

DŮCHODY
1. národní důchod (national income)
-veškeré důchody z výrobních faktorů, které jsou ve vlastnictví rezidentů bez ohledu na místo působení
ND + amortizace = HND (hrubý národní důchod)
HND + nepřímé daně = HNP (hrubý národní produkt)
2. osobní důchod (personal income)
ND – položky, které nedostanou (nerozdělené zisky, daně podniku, SZZP)
+ transfery, úroky od státu
3. disponibilní důchod (disposable personal income)
OD – osobní daně (DPPO, DPFO, daň z majetku)

ROZDÍL MEZI NOMINÁNÍM A REÁLNÝM PRODUKTEM
Nominální HDP = současná produkce zboží a služeb v běžných cenách Σ p1*g1
Reálný HDP = produkce zboží a služeb ohodnocená stálými cenami Σ p0*g1

-když se změní celkové výdaje, znamená to změnu cen nebo změnu množství
-chceme zjistit jak se změnilo množství statků bez vlivu změn cen, při reálném HDP tedy ceny fixujeme k minulé úrovni

Deflátor = měřítko hladiny cen vypočítané jako podíl nominálního a reálného důchodu * 100
-porovnává současnou cenovou hladinu s cenami základního období (sleduje pohyb cen)

Index spotřebitelských cen = měřítko nákladů na zboží a služby průměrného spotřebitele
-nejprve určíme spotřební koš a nalezneme ceny za jednotlivá období, poté vypočteme Σp1*g0 … náklady na pořízení spotřebitelského koše v jednotlivých letech
-vydělíme Σp0*g0 a výsledek je CPI
-procentuelní změna CPI od minulého období = míra inflace

Index výrobních cen
-měří náklady na koš zboží a služeb, jež kupují firmy (ceny ve firemních nákladech se promítnou do finálních cen, tudíž tento ukazatel je predikce CPI)

-poslední dva indexy jsou explicitní ukazatele, deflátor je implicitní

VZTAH MEZI PRODUKČNÍ FUNKCÍ A HRANÍCÍ PRODUKČNÍCH MOŽNOSTÍ
Hranice produkčních možností = graf, který ukazuje různé kombinace výstupů, které může ekonomika vyrobit při daném množství VF
=volba mezi výrobou různých statků v daném časovém intervalu, v čase se může měnit (posouvat) díky technologickému pokroku, atd.
- při posunu po křivce se uplatňuje volba mezi alternativami a náklady ztracené příležitosti

Produkční funkce = vztah mezi množstvím vstupů použitých při výrobě a množstvím výstupů, vztah produkt produkt

61) Právní ochrana zboží

2010-04-13T00:49:00.000-07:00

Právní ochrana zboží

Právní ochrana zboží vyplývá z ochrany průmyslového vlastnictví. Vztahuje se na vynálezy, užitné vzory, zlepšovací návrhy, průmyslové vzory a ochranné známky. Zásady právních vztahů mezi obchodními partnery upravuje souhrnně Obchodní zákoník.
Vynálezem – nazýváme řešení technického problému, které se projevuje novým nebo vyšším účinkem. Na vynález se uděluje patent. Náš stát pověřil touto činností Úřad průmyslového vlastnictví. Za povolení k využití patentu, tzv. licenci, se platí vynálezci poplatek a odměna za každý vyrobený kus. Nedovolená výroba a prodej výrobků chráněných patentem jsou nepřípustné.
Užitný vzor – je nový pojem pro ochranu technických řešení s nižší úrovní než vynález. Jeho ochrana se uděluje zápisem, bez složitého zkoumání, jako je tomu u vynálezu.
Zlepšovací návrh – řeší konkrétní technický, výrobní nebo ekonomický problém organizace, u které je podán.
Přináší společenský prospěch, za který dostává autor smluvně dohodnutou odměnu.
Průmyslový vzor – představuje nové plošné nebo prostorové řešení vnější estetické úpravy výrobku. Je to tvar, střih oděvu, kresba, barva apod. Zpravidla je výsledkem designéra. Zápis provádí Úřad průmyslového vlastnictví za poplatek na 5 let. (možno 2x prodloužit)
Ochranné známky – na zboží slouží k ochraně a propagaci. Jejich výrazný grafický, slovní, prostorový či kombinovaný tvar má zboží odlišit od jiných výrobků a služeb.

Co je to ochranná známka?

Dnešní svět pečlivě dbá na dodržování průmyslových práv a jiného duševního vlastnictví, kam patří i ochranná známka. Jedná se o nehmotný statek, který zařazujeme do oblasti práv na označení.

Pozitivní a negativní vymezení podle platného zákona – podle dosud platného zákona o ochranných známkách se ochrannou známkou rozumí slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a je zapsáno do rejstříku ochranných známek.

60) Hodnocení a ochrana zboží

2010-04-13T00:46:00.000-07:00

Hodnocení a ochrana zboží

Zbožím označujeme výrobky, které lidé kupují k uspokojování svých potřeb. Vlastnosti, kterými jsou potřeby uspokojovány, nazýváme užitnými vlastnostmi. Vytvářejí se během výroby a jejich souhrn tvoří užitnou hodnotu zboží. Užitná hodnota závisí nejen na surovinách a technické vyspělosti výroby, ale i na potřebách a ekonomických možnostech společnosti. Stupeň, kterým užitná hodnota uspokojuje požadavky společnosti, nazýváme jakostí zboží. Mezi měřitelné vlastnosti, které nejlépe vystihují užitečnost výrobku patří ukazatelé jakosti nebo parametry zboží. Zkoumáním užitné hodnoty zboží se zabývá zbožíznalství. K objektivnímu vyjádření užitných vlastností vyhledává zbožíznalství spolehlivé ukazatele jakosti a stanovuje metody pro jejich měření.
Subjektivní metody – hodnocení jsou založeny na posouzení jednotlivých vlastností výrobků smyslovými
orgány posuzovatele. Tyto metody zvané senzorické,jsou pohotové, nenáročné na zařízení, avšak neopakovatelné.
Objektivní zkoušky – se provádějí za předepsaných podmínek v laboratořích. Jejich výsledky jsou
opakovatelné, tj. stejné, i když je provádějí různí pracovníci na různých místech. Výsledky se vyjadřují číselnými hodnotami fyzikálních nebo chemických veličin a jednoznačnými výroky. Výsledky zkoušek užitných vlastností jsou podkladem pro hodnocení zboží.

Úroveň jakosti zboží

Jakost zboží je souhrn užitných vlastností, které podmiňují jeho schopnost uspokojovat stanovené potřeby v souladu s jeho určením. Jakost je širší pojem než pouhá shoda s požadavky norem. Výrobek vysoké jakosti musí spotřebiteli přinést překvapivě nový užitek. Jakost výrobku je výsledkem rovnováhy mezi potřebami společnosti a možností společnosti tyto potřeby uspokojit. Je odrazem společenské úrovně, která se projevuje v životním názoru.

Technická úroveň – ukazuje, jaký podíl vědecko technických poznatků v sobě výrobek obsahuje. Je závislá na ekonomických možnostech společnosti, a i na samotném spotřebiteli. Na technické úrovni závisí i další znaky jakosti: spolehlivost a životnost. Spolehlivost měříme dobou, během které bude výrobek pracovat bez poruchy, zatímco životnost je dána dobou, po které přestane plnit svou funkci.

Ovladatelnost - odráží úsilí spotřebitele při používání výrobku.
Udržovatelnost - znamená navracení funkční způsobilosti po odstranění následků předpokládaného opotřebení a opravitelnost po odstraněné nepředvídaných poruch a závad.
Ekonomická úroveň – zahrnuje výrobní náklady, prodejní cenu, náklady na provoz a údržbu a dobu životnosti výrobku.
Tržní strategie – při nízké ceně musí být dodávány na trh výrobky alespoň průměrné standardní jakosti. Při strategii vysoké jakosti se žádá vyvážení vysoké ceny mimořádným užitkem výrobku.
Strategie času – znamená pružnou změnu sortimentu i cen podle potřeb zákazníka. Ekonomickou úroveň zboží komplexně charakterizuje hodnotová analýza porovnáním pořizovací ceny s náklady na provoz po celou dobu jeho životnosti.
Estetická úroveň – je výsledkem působení výrobku na spotřebitele. Image zboží ovlivňuje výrobní značka, ochranná známka a různé formy reklamy.
Hygienická úroveň – výrobku vychází z anatomické stavby a fyziologických potřeb uživatele.
Národní úroveň - výrobku odráží hospodářskou vyspělost státu.
Světová úroveň – představuje výrobky vlastnostmi srovnatelné s výrobky nejvyspělejších zemí.
Špičková úroveň – výrobku všemi svými užitnými vlastnostmi předčí ostatní výrobky vyráběné ve světě.

Řízení jakosti zboží

Aby výrobky splňovaly zákony o bezpečnosti spotřebitele, o odpovědnosti za zboží a o ochraně životního prostředí (dnes platí ve všech vyspělých státech), musí být přesně vymezeny v závazných předpisech parametry, musí být zkoušeny a objektivními měřítky hodnoceny.
V České republice je péče o jakost podřízena programu standardizace, který zahrnuje technickou normalizaci, státní zkušebnictví a metrologii (soustavu měření). Řídícím orgánem ve státní zprávě je úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.

Technická normalizace

Technická normalizace je souhrn činností a opatření, kterými se sjednocuje nejvýhodnější řešení pro opakované případy z hlediska jakosti, bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Odpovědnost za výrobek nese vždy výrobce.

Účelem technické normalizace je zejména:
1) Zvolit technický nejpokrokovější řešení (např. svařování ocelových konstrukcí místo ubytování)
2) Omezit počet stejných výrobků na trhu
3) Stanovit parametry výrobku
4) Zajistit bezpečnost a ochranu zdraví
5) Sjednotit měrové jednotky a značky

Uvedených výhod dosahuje technická normalizace těmito metodami:
1) Unifikací – tj. naprostým sjednocením (uniforma)
2) Typizací – tj. sjednocením nejdůležitějších znaků
3) Specifikací – tj. popisem vlastností výrobku nebo postupu práce

Výsledkem technické normalizace jsou technické normy. Podle obsahu se dělí předmětové, postupové (činnosti) a všeobecné.

Předmětové normy – předepisují základní vlastnosti, účel a určení konkrétních výrobků.
Postupové normy – stanovují způsoby práce.
Všeobecné normy – vymezují a sjednocují názvy, veličiny, pojmy, jednotky, definice.
Systematické číslování – norem umožňuje zařazovat tematicky příbuzné normy vydané v různou dobu do
stejných skupin podle mezinárodního desetinného třídění DT.

České státní normy (ČNS) vyhlašuje Český normalizační institut. Vyznačená ustanovení těchto norem jsou závazná pro všechny výrobce a uživatele ve státě, ale většina má v souladu s mezinárodními normami charakter doporučení. Normy se v některých státech nazývají standardy. Mohou být vyhlášeny též dvoustrannou dohodou států.

Státní zkušebnictví

Hospodářská soutěž prověřuje jakost všech výrobků. Státní zkušebnictví vybraných výrobků (tzv. rizikových) má prostřednictvím autorizovaných (státem pověřených) zkušeben chránit spotřebitele a podporovat konkurenční schopnost výrobků na zahraničních trzích.
Zkoušení výrobků se podle zákona o státním zkušebnictví a jeho novel provádí:
1) Schvalováním výrobků - (nových a dovezených) před jejich uvedením do oběhu podléhají mu zejména výrobky, které mohou při používání ohrozit zdraví nebo způsobit hospodářské
ztráty.
2) Certifikací – tj. vydáním osvědčení o shodě výrobku s technickým předpisem nebo normou.
3) Kontrolou – již hodnocených a schválených výrobků (provádí namátkově) kdy zkušebna může odejmout značku jakosti.

Certifikace

Každý vyspělí stát chrání odběratele před nekvalitními výrobky s nízkou spolehlivostí, které ohrožují bezpečnost, zdraví a životní prostředí. Pro naší ekonomiku je významné mezinárodní sjednocení požadavků Evropské unie. Zboží bez certifikátu podle ISO 9000 je na evropských trzích obtížně prodejné. Certifikace ověřuje shodu výrobku s parametry doporučenými normou. O zjištěné shodě vystavuje akreditovaná (státem pověřená) zkušebna potvrzení čili certifikát a výrobek se opatří evropskou certifikační značkou Control Emblem. Ta otvírá zboží cestu do všech zemí EU a prokazuje, že výrobek odpovídá závazným předpisům bezpečnosti. Neznamená, že je jakostní.
Českou certifikační značkou Ccz může výrobce označit zboží, na které státní zkušebna vystavila certifikát o shodě s normou (nebo jiným zahraničním předpisem). Ověření státní zkušebnou zaručuje nejen bezpečnost, ale i dobrou jakost výrobku.

Sortiment a označování zboží

Rozvoj výroby a mezinárodního obchodu zvyšují druhovou rozmanitost zboží. Soubor druhů sestavený z hlediska výroby (např. hutní výrobky válcované) nebo obchodu (např. zboží drogistické) nazýváme výrobními nebo obchodním sortimentem zboží. Spotřební zboží se třídí na sortiment potravinářského a sortiment průmyslového zboží.

Čárkový kód EAN

Přesnou evidenci, jednoznačnou identifikaci a bezchybné oceňování zboží v obchodě s využitím elektronických zařízení umožňuje čárkový kód sdružení European Article Numbering (se sídlem v Bruselu), zavedený v roce 1977. Umisťuje se na zadní nebo boční straně obalu a tvoří ho 13 číslic EAN 13). Zkrácená forma má 8 číslic (EAN 8). Každá číslice se skládá ze 7 modulů, tj. bílých a tmavých pruhů, a může se vyjádřit ve třech kombinacích A, B, C.
Každé zboží smí být označeno pouze jedním snímatelným kódem. Kontrolní pokladna v obchodě spojená s počítačem odečítá každý prodaný kus ze zásob, takže lze okamžitě (bez inventur) zjistit množství každého druhu zboží a provést počítačem objednávku u dodavatele.

59) Soukromoprávní základy (přepravní smlouva)

2010-04-13T00:43:00.000-07:00

Soukromoprávní základy (přepravní smlouva)

Mezinárodní dohody o přepravní smlouvě:
1) Dohoda z 19.5.980 o mezinárodní železniční dopravě – obsahuje společně platná určení, pro přepravu osob, zavazadel a zboží po železnici.

2) Dohoda z 19.5.1956 o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě – obsahuje platná ustanovení pro cestující a zavazadla v mezinárodní silniční dopravě.
Dohoda neplatí pro:
1) Poštovní zásilky
2) Přepravu tělesných pozůstatků
3) Stěhování

3) Dohoda z 12.10.1929 o sjednocení pravidel přepravy v mezinárodní letecké dopravě
(Varšavská dohoda). Dohoda platí pro mezinárodní přepravu osob, zavazadel nebo zboží leteckou dopravou, přičemž místo odeslání a místo určení leží na územích dvou členských států Varšavské dohody.

4) Námořní přepravní smlouva – mezinárodní dohoda z 25.4.1924 o sjednocení pravidel o
konosamentu (Haagská pravidla). Platí pro mezinárodní přepravu zboží po moři, na toto zboží musí být vystaven konosament. Pro mezinárodní přepravu osob nebo zavazadel po moři není v platnosti žádné pravidlo na úrovni dohody.

5) Vnitrozemská plavba – bratislavská dohoda z 26.6.1955 – o všeobecných podmínkách
přepravy zboží – v oblasti vnitrozemské plavby neexistuje žádná mezinárodní dohoda, která by regulovala přepravné smlouvou.

6) Dohoda spojených národů ze 4.4.1980 o smlouvách v mezinárodním obchodě se zbožím – určuje uzavření kupní smlouvy včetně práv a povinností prodávajícího a kupujícího.

Kombinovaná doprava

Je to přeprava zboží dopravními prostředky nebo dopravními pomocnými prostředky více nositeli dopravy, přičemž se zboží předává jedním nositelem dopravy druhému aniž se změní překladová jednotka.
Podle druhu použité ložné jednotky rozeznáváme 3 přepravní techniky:
1) Paletová přeprava – silniční nebo kolejová přeprava zboží
2) Kontejnerová přeprava – kolejová přeprava zboží
3) Doprava hromadných jednotek –silniční přeprava zboží

Ložná jednotka je podstatnou součástí dopravního řetězce, s její pomocí se provádí veškerá přeprava zboží od výroby až ke spotřebě. Pod pojmem ložná jednotka se všeobecně rozumí soubor zboží v jednom pevném obalu, který je normovaný a je přepravován, překládán a spravován pomocí technických zařízení jako celek.
Pod ložnými jednotkami v užším slova smyslu se rozumí podle mezinárodních standardů:
1) Palety – mechanicky manipulovatelná plošina s nebo bez nástavby, která slouží k nakupení více
zboží do jedné ložní jednotky.
2) Kontejnery – normované přepravní nádoby
3) Výměnná nástavba – speciálně konstruovaný nástavec na nákladní auto, který může být od
podvozku oddělen a samostatně přepravován nebo odstaven.
4) Sedlové návěsy – vlečný přívěs a je částí sedlové soupravy nákladního automobilu.

58) Základy a základní problémy ekonomiky dopravy

2010-04-13T00:40:00.000-07:00

Základy a základní problémy ekonomiky dopravy

Trhy jsou místa, kde se setkává nabídka s poptávkou, což platí i pro trhy dopravy. Výkony dopravy se produkují a spotřebovávají v prostoru mezi místem zdroje a místem cíle.

Struktura trhu dopravy – K nabídce dopravy dochází nezávisle na existující potřebě dopravy.
Na straně poptávky dopravního trhu, můžeme zjistit 3 rozdílné stupně:
1) Potřeba
2) Požadavek
3) Poptávka

Propojitost všech 3 uvedených pojmů znázorníme takto:

Potřeba
Letecká Silniční Požadavek Kolejová Lodní
Poptávka

Po rozhodnutí o poptávce se podá dopravní zakázka do určitého dopravního závodu.

Poptávka může být:
1) Původní (originální) – když se doprava uskutečňuje z vlastní vůle.
2) Odvozená (deritativní) – je odvozená z určitého motivu, z nutnosti vykonat cestu
(např. k lékaři)

Výkony dopravní ekonomiky

Výkony v dopravě jsou výsledkem kombinace:
1) Dispoziční části – jako dispoziční část dopr. Výkonu, je třeba chápat plánovitě organizační
uspořádání. V průběhu dopravy, tedy uplatněné KNOW- - HOW ve vztahu
k úspěšné dopravě.
2) Reálné části – Reálnou část dopr. Výkonu tvoří vlastní úkol přemístění, tj. transport objektu
od místa původu k cíly.

Vlastnost, která je společná pro dopravní výkony a většinu ostatních služeb, je jejich neskladovatelnost. Jednou ze základních otázek, která musí být zodpovězena v každém dopr. Podniku, je : „Mají být přepravy prováděny v linkovém provozu nebo v zakázkovém provozu?“
S tímto rozhodnutím se nabídky dopravy posuzují podle vztahu jejich ceny a výkonu, tzn. že se porovnávají kvality požadovaných výkonů s cenou pro každou dopravní variantu.

Význam dopravní ekonomiky

V národním hospodářství, založeném na dělbě práce, se vyrábí statky a poskytují služby rozložením výrobních procesů, které podporuje specializace. Dělba práce jako organizační princip cede ke směně zboží a služeb. Tyto směnné procesy jsou však ve všech případech spjaty s možností dopravy osob, statků nebo zpráv.
ČR němá takové přírodní podmínky, aby mohla zajistit svému obyvatelstvu, vše co potřebuje k životu a musí se tedy nutně podílet na mezinárodní směně výkonů. Právě zde hraje rozhodující roli kvalita dopravní infrastruktury a dopravních výkonů. Transporty přispívají k růstu HDP pokud umožňují spotřebu statků a služeb jednotlivých místech potřeby. Zvyšování hodnoty transportem nastává teprve tehdy, když objekt dopravy se setká v místě cíle s existující potřebou.

Konkurence a kooperace mezi veřejnými a soukromými dopravci

Důležitým problémem pro dopravní sektor, je současná existence veřejných a soukromých subjektů, nabízejících výkony. Řešení této situace v souladu s politickým řádem je velmi obtížné. Veřejný dopravce totiž svoji činnost vykonává na základě historického dědictví, tzn. že určité úkoly v nár. hospodářství on ode dávna plnil, veřejný dopravce a proto by je měl plnit i nadále.
Na druhé straně je však nutné brát v potaz i to, že veřejná doprava je hrazena se SROV. Proto se v současném tržním hospodářství dává velký prostor soukromým dopravcům a teprve tam, kde vznikají tržní trhliny, u soukromých dopr. Závodů, nabízejí své služby veřejní dopravci. V žádném případě si však tyto soukromé a veřejné dopravní závody nekonkurují, v určitých oblastech naopak dochází ke kooperaci.

57) Vývoj cestovního ruchu v Českých zemích

2010-04-13T00:38:00.000-07:00

Vývoj cestovního ruchu v Českých zemích

Cestovní ruch v Českých zemích se vyvíjel obdobně jako v ostatních částech západní a střední Evropy. Do první světové války byly České země součástí rakousko-uherské monarchie a vzhledem k poměrně vysokému životnímu standardu byl cestovní ruch na srovnatelné úrovni s ostatními evropskými zeměmi.

Meziválečné období

Československo se brzy dostalo mezi nejvyspělejší evropské státy. Rozvoj průmyslu vedl k ekonomickému růstu, který umožňoval investice do nevýrobní sféry, mimo jiné do rozvoje lázeňství. Už v roce 1920 byla založena cestovní kancelář, která se stala pro Československo typickou. Byla to Československá dopravní kancelář zkratkou ČEDOK.
Slovensko bylo počátečním obdobím společného státu velmi zaostalou zemí. Značná část Slovenska zůstala ještě dlouho převážně agrární. S tím souvisí i daleko nižší počet lidí cestujících za rekreací či s jinými důvody. Ještě ve 20. letech ze Slovenska odcházeli lidé za prací do Ameriky, kde řada z nich zůstala natrvalo. Na druhé straně ale Slovensko bylo a ještě stále je velmi turisticky atraktivní.
I v Čechách a na Moravě byl rozvoj cestovního ruchu nerovnoměrný. Cílovými destinacemi se stávala kromě Prahy právě lázeňská města. Celkově se cestovní ruch vyznačoval velkou sezónností, dominovaly pobytové zájezdy. V meziválečném období se cestovní ruch týkal převážně majetnějších vrstev. Mezi mládeží byl v oblibě začínající tramping. 30. léta byla v Čechách ve znamení trampingu a zakládání prvních trampských osad. Později v podmínkách uzavřených hranic, se dále rozvíjel a postupně přerostl v chatařství a chalupářství.

Období po druhé světové válce

Po roce 1948 byl cestovní ruch v Československu podmíněn především politickými hledisky. Legislativní omezení cestování bylo obyvateli pociťováno jako velmi nepříjemný zásah do osobní svobody, což se projevilo vysokým zájmem o výjezdy do zahraničí po roce 1989.
Z ekonomického hlediska byl cestovní ruch pozitivně ovlivněn některými faktory, z nichž nejdůležitější jsou:
1) Koncentrace obyvatel ve větších městech v 50. letech vedoucí ke krátkodobým cestám.
2) Postupný a relativně stabilní růst životní úrovně
3) Vytrvalý růst společenské spotřeby.
4) Růst fondu volného času, zkrácení pracovního týdne na pět dní.
5) Zvyšování poptávky po kapacitách ubytovacích, dopravních a stravovacích, které vedlo k výrazným investicím do výstavby.
6) Rozvoj chataření v 60. letech zpočátku spojeného s cestováním prostředky hromadné dopravy (autobusy, vlaky), v 70. letech s růstem počtu osobních automobilů, rozvoj automobilismu přinesl zvyšování investic do dopravní infrastruktury
7) Zvyšující se podíl organizovaného cestovního ruchu

Specificky se rozvíjel pasivní cestovní ruch. Volné cestování z ideologických důvodů téměř neexistovalo, výjezdy do zahraničí byly výhradně organizovanou formou cestovního ruchu. Také cílové destinace byly zcela specifické: převažovalo (asi 90%ˇvýjezdů do zahraničí) cestování do ostatních lidově demokratických států.

Období po roce 1989

Rozvoj cestovního ruchu po roce 1989 lze nazvat explozivním.
Příčiny jsou velmi jednoduché:
1) Odstranění administrativních překážek
2) Obrovská touha poznat země s vyspělou ekonomikou.

Počáteční poptávka po zájezdech do západní Evropy vykrystalizovala v následujících letech v poptávku po pobytových zájezdech v přímořských letoviscích. Na začátku 90. let převažovaly cesty v nižších cenových kategoriích, od roku 1994 se začíná výrazně zvyšovat zájem o vyšší komfort. Zároveň dochází k výrazným změnám v teritoriálním zaměření poptávky.
Vedle cest do často exotických krajin roste o počet turistu například do Severní Ameriky, často v souvislosti se studijními účely. V 90. letech došlo k výraznému nárůstu aktivního cestovního ruchu. Z toho je patrné zvyšování frekvence výjezdů do zahraničí. V prevencích turistů v celosvětovém měřítku se Česká republika posunula ze 16. místa na 12. pozici a podílí se na světovém trhu cestovního ruchu téměř třemi procenty (2,93%).
Z hlediska sezónního výběru přijíždí do České republiky nejvíce zahraničních návštěvníků na podzim a na jaře.

56) Vymezení cestovního ruchu

2010-04-13T00:34:00.000-07:00

Vymezení cestovního ruchu

Cestovní ruch je velmi často používaný termín, přičemž existují různá pojetí, která zařazují do jeho sféry velmi odlišné aktivity. Důvody a podmínky pro cestovní ruch a příčiny jeho rozvoje jsou z historického i místního hlediska různorodé a vyvíjejí se v souhlasu se společensko-politickými procesy na konkrétním teritoriu. Ani žádná z celosvětových institucí, jako například OSN či WTO (světová organizace cestovního ruchu), nepodává přesné a zavazující vymezení pojmu cestovní ruch. Vymezena je pouze osoba účastníka cestovního ruchu.
Podle WTO je každý účastník cestovního ruchu, který je turisticky aktivní, označován jako návštěvník. Rozdíl mezi návštěvníkem spočívá v časovém hledisku: pokud návštěvník přespí v navštívené zemi alespoň jednou v rámci své cesty, pak se jedná o turistu. Naopak nepřenocuje-li návštěvník v dané zemi, pak je zařazován do statistik jako návštěvník.

Příčiny vzniku cestovního ruchu

Zamýšlíme-li se z historického hlediska nad vznikem cestovního ruchu, vycházíme z předpokladu, že člověk k tomu, aby opustil jistotu svého domova, musel mít důvody, jejichž hodnota se této jistotě vyrovnala, nebo ji dokonce překonala.
Hierarchie i počet těchto potřeb se v průběhu staletí měnily, přesto můžeme vysledovat základní příčiny, pro které lidé cestují. Zatímco dnes zřejmě převažuje potřeba regenerace fyzických a psychických sil, tedy potřeba rekreace, v minulosti dominovala spíše potřeba vzdělání.
Dalším důvodem k cestování, které přetrvává i v době vyspělých komunikačních systémů, je uspokojování potřeby navazování a udržování osobních vztahů, zahrnující kromě základní lidské potřeby osobního kontaktu i potřebu získání a výměny informací a zkušeností. Prostřednictvím cestování lze mnohdy vyřešit i vytvoření podmínek pro uspokojení potřeby práce.

Členění cestovního ruchu

Rozlišovacím kritériem druhů cestovního ruchu mohou být různá hlediska. Nejčastější členění vychází ze čtyř dále uvedených aspektů.

1) Podle časového hlediska – délky pobytu se rozlišuje:
a) Krátkodobý cestovní ruch – pobyt mimo bydliště nepřekročí tři dny, tzn. maximálně dvě přenocování.
b) Dlouhodobý cestovní ruch – cestování je ohraničeno maximálním pobytem mimo bydliště do šesti měsíců.

2) Pro platební bilanci státu - je důležité, odkud kam turistická cesta směřuje, protože výsledný ekonomický přínos je velmi odlišný. Z hlediska příjmů do státního rozpočtu členíme cestovní ruch na:
a) Domácí – zahrnuje pohyb turistů pouze v rámci dané země bez překročení hranic.
b) Zahraniční – týká se cest přes hranice státu a má různý vliv na platební bilanci státu. Aktivní cestovní ruch, tj. příjezdy zahraničních turistů do země, kteří v ní plat za poskytnuté služby, znamená příliv příjmů.
Naopak pasivní cestovní ruch charakterizují výjezdy domácích obyvatel do zahraničí.
Vnitřní cestovní ruch sleduje turistický ruch v rámci jedné země, aniž by byli přesně specifikováni účastníci domácího či zahraničního aktivního cestovního ruchu
Z makroekonomického hlediska bývá samostatně vyčleněn též tranzitní cestovní ruch, který se zabývá pouze průjezdem danou zemí a je chápán jako krátkodobý.

3) Podle formy úhrady služeb - , tj. podle způsobu placení a druhu plátců rozlišujeme volný a vázaný cestovní ruch. Jestliže náklady nesou pouze účastníci cestovního ruchu, přičemž naprosto svobodně rozhodují o všech náležitostech turistické akce, pak se jedná o volný cestovní ruch.
Odlišnou formu má vázaný cestovní ruch, jenž je výsledkem jistých závazků vůči různým společenským subjektům. Část nákladů nese účastník, ale částečně mu přispívá na cestu nějaká instituce.

4) Kritériem rozlišení cestovního ruchu podle způsobu zabezpečení sužeb je forma organizace turistické cesty.
Neorganizovaný – cestovní ruch je takový, kdy si vše potřebné účastník zajišťuje sám (především
ubytovací, dopravní a cestovní služby).
Organizovaný – cestovní ruch je takový cestovní ruch,kdy dopravu, pobyt a s nimi související služby
zabezpečuje nějaká instituce. Pokud se zajišťují služby cestovního ruchu nějaké formálně či neformálně utvořené skupině, jedná se o skupinový cestovní ruch. Využívá-li služeb cestovní kanceláře účastník cestovního ruchu sám nebo se svou rodinou, jedná se o cestovní ruch individuální.

Formy cestovního ruchu

Rozlišujeme několik základních forem cestovního ruchu:
Rekreační cestovní ruch – je zaměřen na uspokojení běžné lidské potřeby regenerace fyzických a
psychických sil.
Kulturně-poznávací cestovní ruch – vychází z potřeby poznávat historii, historické památky a přírodní zvláštnosti, hledat souvislosti vývoje vlastní země s cizími, vzdělávat se.
Sportovně-turistický cestovní ruch – je formou, která bývá považována za pravý opak
předcházejícího, skutečnost však bývá poněkud složitější. Někdy bývají turistické výlety spojeny s poznáváním přírodních atraktivit cestovního ruchu i kulturně-historických památek. V každém případě tento způsob cestování vyžaduje fyzickou průpravu nejen průvodců, ale i účastníků.
Lázeňský cestovní ruch – resp. Lázeňsko-léčebný směr cestovního ruchu vychází z potřeby
rekonvalescence, případně zdravotní prevence.

Vedle těchto základních forem cestovního ruchu existuje celá řada čistě účelově motivovaných forem, například:
Lovecký cestovní ruch – je významnou formou cestovního ruchu v České republice.
Pracovní cestovní ruch, pracovní turistika – pod tímto názvem se skrývá celá řada aktivit
souvisejících s výkonem zaměstnání, využívajících služeb odvětví cestovního ruchu.

Většinou se jedná o volný cestovní ruch nebo turistiku s nižším stupněm organizovanosti mimo specifické formy, např. kongresovou turistiku. Organizace kongresového cestovního ruchu je velmi náročná z hlediska zabezpečení požadovaných služeb technického a kvalifikačního rázu včetně odpovídající úrovně běžných turistických služeb v oblasti dopravy, ubytování i stravování.
Méně vyspělé ekonomiky se zasloužily o vznik další zcela jedinečné formy cestování, tzv. nákupní turistiky. Jedná se o organizování většinou jednodenních zájezdů s jediným cílem: nákupy.
Poměrně novou formou cestovního ruchu je ekoturistika, agroturistika a venkovská turistika, což je takový způsob využívání služeb cestovního ruchu, který se zaměřuje na pobyty na zemědělských usedlostech v přírodě méně zasažené civilizací.
Věková diferenciace účastníků cestovního ruchu podmínila vznik zvláštních forem cestovního ruchu, a to cestovní ruch mládeže či naopak seniorů. Jedná se totiž o skutečně jedinečné věkové kategorie, které často vyžadují naprosto specifický přístup v organizaci zájezdu a v nabídce programu.

Vývoj cestovního ruchu

O cestovním ruchu jako takovém se začíná hovořit až v 19. století, i když určité náznaky budoucího vývoje existovaly zřejmě už v období renesance. Začalo se mnohem častěji jezdit za vzděláním, a to nejen na univerzity, kterých bylo poskrovnu, ale i do škol – dnes bychom řekli středních.
V 18. století se začala rozvíjet poptávka po lázních, což byl vlastně počátek léčebných pobytů. A přelomu 18. a 19. Století byly cesty do lázní považovány nejen nutnou součástí léčení, ale mnohdy byly spíše odrazem společenského postavení.
Nicméně zakladatelem skutečného moderního cestovního ruchu je považován Thomas Cook, Angličan, který zorganizoval v roce 1841 hromadnou výpravu s použitím tehdy nejmodernějšího způsobu dopravy po železnici. Organizované cesty ve větším měřítku začaly až na počátku 20. století, kdy došlo k rychlým změnám v hospodářském vývoji a k růstu životní úrovně. Teprve v průběhu dvacátých let můžeme hovořit o masovém rozšíření cestovního ruchu.
V dalším období byla charakteristickým rysem cestovního ruchu měnící se kvalita služeb a jejich větší diferenciace. Na jedné straně rostla kvalita poskytovaných služeb, na straně druhé začala vznikat zařízení poskytující služby účastníkům cestovního ruchu s nižšími příjmy.

55) Cenová politika podniku

2010-04-13T00:32:00.000-07:00

Cenová politika podniku

Každý podnik si musí stanovit, jakou cenovou politiku bude na trhu uplatňovat Vychází přitom ze své podnikatelské filozofie a konkrétních podmínek, v nichž působí.

Cenová politika zahrnuje určení:
1) Celkové úrovně cen – tj. zda bude podnik např. uplatňovat vysoké ceny
nebo nízké ceny.
2) Zda půjde o ceny jednotné nebo rozdílné – např. ve středu města
nebo na okraji města.
3) Úrovně cen zaváděného zboží – např. nízké ceny, aby se vytvořila
poptávka, nebo vysoké ceny, aby se slízla smetana než se přizpůsobí konkurence a trh se nasytí.
4) Změn cen – např. v závislosti na životním cyklu výrobku (uvedení na
trh, růst, zralost a úpadek), ročním období (před sezónou, v sezóně, po sezóně).
5) Způsobu stanovení cen – cenovou politikou může podnik sledovat
dosažení různých cílů.

Stanovení prodejní cny v obchodním podniku

Jek jsme uvedli, tržní cena by měla podniku uhradit vynaložené náklady a umožnit dosažení určitého zisku. Výše tržní ceny se může stanovit různým způsobem. V obchodě se prodejní cena zboží nejčastěji stanoví tak, že se pořizovací cena zvýší o určitou procentní přirážku, např. o 20%, 30%, 45%. Jak jsme uvedli, tato přirážka se označuje jako obchodní marže. Je to vlastně cena, za kterou obchod poskytuje svojí službu, tj. nákup a prodej zboží.
Obchodní marže (obchodní přirážka) se může stanovit různými způsoby, např.:
1) Na základě dohody s dodavatelem zboží
2) Na základě cen konkurence
3) Propočtem nákladů s přirážkou zisku.

54) Ceny

2010-04-13T00:28:00.000-07:00

Ceny

Aby lidé vytvořily větší množství dokonalejších statků a služeb, vznikla dělba práce.S ní je spojena směna, tj. výměna výsledků práce mezi jednotlivci a skupinami lidí. Při naturální směně se mezi sebou přímo směňovaly jednotlivé druhy zboží. Každý statek se s jinými statky směňoval v určitém kvantitativním poměru, který označujeme jako jeho směnnou hodnotu.
Od určitého stupně rozvoje společnosti se tato směna uskutečňuje pomocí peněz. Směnou tudíž nabyla podoby koupě a prodeje. Z uvedeného vyplývá, že svojí podstatou je cena směnná hodnota vyjádřená v penězích jako všeobecném ekvivalentu.

Druhy cen

V ekonomické praxi se setkáváme s různými cenami nejen pokud jde o jejich výši, ale i pokud jde o jejich označení.
V tržní ekonomice je třeba především rozlišit, zda jde o cenu:
1) Statků a služeb - kapitálových
- spotřebních
2) Práce
3) Peněz

U cen statků a služeb rozlišujeme ceny tržní a ceny evidenční. Za tržní cenu se statky a služby směňují.
Rozlišujeme:
1) Ceny prodejní a nákupní – kdy prodejní cena jednoho podniku je nákupní
cenou jiného podniku nebo obyvatelstva.
2) Ceny světové a domácí – za světové ceny se obchoduje na zahraničním trhu, za domácí na
vnitřním trhu.
3) Ceny konkurenční a monopolní - konkurenční cena vzniká na základě soutěže více podniků,
monopolní cena na základě monopolního (výsadního) postavení jednoho nebo několika podniků.
4) Ceny volné a ceny regulované – volné ceny se vytvářejí působením tržních sil (na základě
nabídky a poptávky), regulované ceny jsou vymezeny státem.

U služeb se tržní cena někdy označuje jinými slovy např.:
1) Obchodní marže – (obchodní přirážka) je cena služby obchodu, představuje rozdíl mezi
cenou, za kterou obchodní podnik zboží kupuje a cenou, za kterou ho prodává.
2) Přepravné – což je cena služby nákladní dopravy.
3) Jízdné – je cena sužby osobní dopravy
4) Poštovné – je cena služby pošty za dopravu zásilek
5) Telekomunikační poplatky – tj. cena služby za používání telefonu, faxu
6) Vodné a stočné – je cena za dodávku užitkové vody a odvod vody znečištěné
7) Nájemné – je cena za propůjčení (pronájem) bytových a nebytových prostorů.

V evidenčních cenách se oceňuje majetek podniku při jeho evidenci. Jde o ceny vstupní a výstupní.
Vstupní cenou může být:
1) Cena pořízení (nákupní cena)
2) Pořizovací cena (nákupní cena + náklady spojené s pořízením)
3) Vlastní náklady (při pořízení majetku vlastní činností)

Výstupní cenou je zpravidla cena prodejní. Cenou práce je odměna za práce, tj. mzda (plat). Cenou peněz je úrok, tj. částka, kterou zaplatíme za půjčku peněz.

Funkce tržní ceny

Ceny pomáhají odpovědět na základní ekonomické otázky: Co se bude produkovat? Jak se to bude produkovat? a Kdo to dostane?
Jak ceny odpovídají na otázku Co? Chtějí-li kupující více nějakého zboží, jsou ochotni za něj více zaplatit. Výroba se stává výnosnější a přitahuje další výrobce. Vzrůst výroby vyžaduje zaměstnat další pracovníky, proto se zvyšují mzdy. Upadá-li poptávka po určitém zboží, stane se opak.
Jak ceny odpovídají na otázku Jak? Několik výrobců vyrábí boty. Jednomu z nich se podaří technickými a organizačními opatřeními snížit množství vynakládaných prostředků a práce na 1 pár bot. Zisková pohnutka povede ostatní výrobce k obdobnému postupu. Cenový systém a snaha dosáhnout zisku podněcuje výrobce, aby produkovali způsobem, který snižuje náklady a zvyšuje zisk.
Jak ceny odpovídají na otázku Kdo? Ten kdo více vydělává, může si dovolit kupovat více statků a služeb než ten, kdo vydělává méně. Ohodnocování práce, kterou lidé vykonávají, a ceny zboží ovlivňují objem a strukturu spotřeby.

Na čem závisí výše tržní ceny

Naskýtá se otázka na čem závisí směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb. Směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb obecně závisí na:
1) Množství prostředků a práce vynaložených na jejich vytvoření a uskutečňování jejich oběhu.
2) Jejich užitečnosti a potřebnosti

V tržní ekonomice množství prostředků a práce nutných k vytvoření určitého statku, jeho užitečnosti a potřebnosti, určuje trh. V hospodářské praxi tržní ceny statků a služeb ovlivňuje i daňová politika státu.

Složky tržní ceny

Jak jsem uvedli, svojí podstatou je tržní cena směnná hodnota vyjádřená v penězích. V hospodářské praxi cena vystupuje jako peněžní částka za níž kupuje nebo prodává měřicí jednotka určitého statku nebo služby, např.: 1 kg mouky, 1 t uhlí, 1 m látky.

1) Náklady podniku
2) Zisk

Náklady podniku – rozumíme peněžní vyjádření spotřeby prostředků, služby a práce, vynaložených na výrobu výrobku nebo uskutečňování jeho oběhu. Krátce řečeno, je to peněžní ocenění spotřeby.
Zisk – je odměna podniku za úroveň jeho hospodaření a podnikatelské riziko, které podstupuje. Představuje to, co z ceny zbude po uhrazení nákladů. V ceně se zisk zpravidla stanoví procentní přirážkou k nákladům.
Ceny výrobků a služeb v sobě navíc obsahují tzv. nepřímé daně, především daň z přidané hodnoty, příp. spotřební daň, které podniky odvádějí do státního rozpočtu.

53) Tržní mechanizmus

2010-04-13T00:25:00.000-07:00

Tržní mechanizmus

Nazýváme jím komplikovaný systém neuvědomělé koordinace lidí, činností a firem prostřednictvím cen trhu.

Trh

= původně místo, které bylo určeno ke směně zboží za zboží. Místo, kde se střetává poptávka s nabídkou,
místo, kde kupující a prodávající vstupují do vzájemných vztahů, aby určily množství, cenu, jež se nakoupí a prodá. Je složen ze všech potencionálních zákazníků, kteří sdílí zvláštní potřebu nebo požadavek, nebo jsou ochotni a schopni účastnit se směny, aby tuto potřebu nebo požadavek uspokojili.

Subjekty trhu:
- Podniky – přinášejí na trh zboží a služby
- Domácnosti – kupují na trhu zboží
- Stát – vydává zákony, které upravují práva a povinnosti zaměstnavatelů,
pracovníků, zákony regulující trh práce, podpory v nezaměstnanosti, zřizuje veřejně prospěšné podniky, zřizuje úřady práce.
- Banky – poskytují úvěry a bankovní služby

Trh má dva vládce:
- Spotřebitele
- Technologii

Typy trhů:
- Zboží a služeb – trh spotřebních statků a kapitálových statků (zásoby, investiční statky, zboží
určené ke konečné spotřebě)
- Výrobních faktorů – trh práce, peněz, kapitálu (finanční)
- Územní – státní, evropský, světový

Nabídka

= množství zboží, které chtějí prodávající prodat za určitou cenu
Příčiny stoupání:
- při zvýšení ceny daného výrobku se zvýší i jeho nabídka
- vstup nových výrobků do odvětví, vyšší cena pokryje jejich náklady
- náklady na výrobu
- změna výrobních podmínek – extrémní sucho, zásahy státu na trh

Typy nabídky:
- Individuální – nabídka jednoho výrobce
- Dílčí – nab. jednoho druhu výrobků od všech výrobců
- Agregátní – nabídka všech výrobků

Poptávka

= množství zboží, které kupující chtějí koupit za určitou cenu.
Zákon klesající poptávky – s růstem ceny poptávka klesá.
Příčiny:
- Důchodový efekt – je-li dána určitá výše důchodu, platí zákon
- Substituční efekt – při vzrůstu ceny určitého zboží kupuje spotřebitel jiné zboží
- Změna cen substitutů a komplementů – pokles ceny základního zboží vede
k poklesu poptávky po substitutu
- Změna úrovně důchodů – když se zvednou důchody, zvedneme se poptávka
- Změny v preferencích lidí – jsme něčím ovlivněni (reklama, módní vlna –
názory lékařů)

Typy poptávky - Individuální – poptávka jednoho kupujícího
- Dílčí – souhrn. poptávka po jednom druhu výrobku
- Agregátní – popt. všech kupujících po všech výrobcích

Elasticita poptávky – pružnost poptávky – jak poptávka reaguje na změnu něčeho (cenová důchodová)
Cena

= částka sjednaná mezi kupujícím a prodávajícím, určitá forma směnné hodnoty

Rovnováha trhu – vydrží velmi krátce a je rozdílná u jednotl. výrobků, cena vyhovuje prod. i kupujícím
Rovnovážná cena – prodávajícím i kupujícím vyhovuje nabízené množství

Charakteristiky trhu:
- Určitý prostor, kde se setkává nabídka s poptávkou a tržní instituce
- Objektem směny jsou zboží a služby
- Ceny zboží a služeb se určují na základě vztahu nabídky a poptávky, nabízející
chtějí zboží nebo služby při určitých cenách prodat, kupující chtějí za své peníze zboží a služby koupit
- Musí být regulován z hlediska právního
- Prodávající – ověřují účelnost své vynaložené práce
- Kupující – zajišťují spotřebu
- Tržní cena je nástrojem pro rozmisťování zdrojů ve společnosti

Struktura trhu – tvoří jí konkurence dokonalá a nedokonalá.
Sleduje se:
- počtem firem na daném trhu
- velikostí firmy
- povahou výrobku
- podmínkami vstupu do odvětví

Dokonalá konkurence
- V podstatě jde o neexistující optimální situaci, při níž žádný výrobce ani spotřebitel nemá vliv na tržní ceny
- Na trhu je hodně firem, stejnorodá produkce, tzv. stejné ceny, malé podniky a snadný vstup do odvětví
- Vyšší zisk lze dosáhnout minimalizací nákladů
- Takováto dokonalá konkurence se vyskytuje na trhu zemědělských výrobků

Nedokonalá konkurence
- Na trhu je jen jeden výrobce – absolutní monopol
- Menší množství velkých výrobců s dominantním postavením – oligopol
- Zisku lze dosáhnout zvýšením ceny

Dále existuje konkurence:
- cenová (snaha získat kupujícího snížením ceny)
- necenová (reklama, kvalita…)

Nedostatky trhu:
- Nepodceňuje výrobu veřejných statků (silnice, školy)
- Prochází krátkodobými výkyvy – recesemi, kdy klesá ekonomická úroveň obyvatelstva
- Ekonomická činnost jednoho subjektu poškozuje ostatní
- Nerovnoměrné rozdělování důchodů (sociálně slabé rodiny s dětmi – podnikatelé,
manažeři, poslanci s vyššími příjmy)

Hlavním úkolem vlády je tyto nedostatky trhu se snažit odstranit. Mezi hlavní úkoly patří:
- Antimonopolní opatření – dodržování pravidel hospodářské soutěže na trhu, zřízen antimonopolní úřad pro hospodářskou soutěž
- Zabezpečení výroby veřejných statků – ozdravné ekonomické programy pro krachující státní
podniky nebo podniky s majetkovou účastí státu
- Zabezpečit spravedlnost – urychlit soudní jednání, změna soudnictví v ČR – připravuje se, zlepšit práci orgánů činných v trestním řízení – policie a složek ministerstva vnitra, přizpůsobit zákonné normy právu zemím Evropské unie
- Zabezpečit stabilitu systému

52) Základní ekonomické cíle

2010-04-13T00:22:00.000-07:00

Základní ekonomické cíle

Základním ekonom. cílem státu je hospodářský růst. Jedná se o proces, během kterého schopnost národního hospodářství vyrábět statky a poskytovat služby neustále stoupá. Co tuto schopnost ovlivňuje? Jsou to ekonomické zdroje a míra, v jaké je hospodářství schopné využít těchto zdrojů.
Ne vždy hosp. růst vede ke zvyšování kvality života. Velmi často sebou přináší nedostatky (znečišťování životního prostředí, nedostatek přírodních zdrojů, růst sociálně slabých skupin apod…). Proto by se každý stát měl snažit zvolit takové tempo růstu, které vytváří předpoklady i pro zvyšování kvality života.

Zdroje ekonom. růstu:
1) Přírůstek nabídky pracovních sil (souvisí s vývojem obyvatelstva, se zvyšováním jeho zdraví)
2) Přírůstek ekonom. kapitálu (souvisí s lepší vybaveností kapitálem, s vyšší produktivitou práce)
3) Zvyšování investic do lidského kapitálu (vzdělanost pracovní síly – možnost pracovat s lepší technikou, nebo ji vytvářet)
4) Technický pokrok (díky němu můžeme využívat lidské a kapitálové zdroje efektivněji)
5) Řízení a organizace výroby (jedná se o přípravu lidí na jejich povolání, jejich vedení a motivace, což vede k efektivnějšímu využívání všech zdrojů)
6) Úspory v rozsahu výroby a ze specializace

Abychom dokázali srovnávat ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí, vyjadřujeme hospodářský růst pomocí hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele a pomocí čistého ekonomického blahobytu (NEW)

Faktory růstu NH a měření jeho úrovně:
1) Práce – vynaložení fyzické a duševní energie člověka na získání statků a služeb
2) Přírodní zdroje – součástí přírody – člověk je využívá k uspokojování potřeb a ke své činnosti,
tvoří je nerostné bohatství, půda, lesy, voda, vzduch.
3) Kapitál – výsledek lidské práce, představuje hmotné statky, finanční kapitál

Členění:
- Kvantita – množství práce ve výrobní sféře, množství výrobních fondů a přírodních zdrojů
- Kvalita – efektivnost práce, výrobních fondů a efektivnost využití přírodních zdrojů

Práce – kvantita je ovlivněna:
• počet pracovníků
• průměrná délka pracovního období
• intenzita práce
- kvalita – produktivita práce

Kapitál – zejména investiční
Kvalita – efektivnost využití
Kvantita – celkový objem investičního kapitálu ve výrobní sféře, podíl strojů, věková struktura

Přírodní zdroje – kvantita, kvalita

Při konstrukci makroekonomických ukazatelů lze použít 2 metody měření úrovně:
1) Metoda toku výrobků a služeb (výsledkem je nějaký ukazatel – hrubý, čistý nebo národní produkt)
2) Metoda toku peněžních prostředků (výsledkem je národní důchod)

HDP – celková peněžní hodnota toku statků a služeb vytvořená za dané období (1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu nebo cizinci.

Čistý ekonomický blahobyt – tento ukazatel postihuje životní úroveň obyvatelstva.
Stát ovlivňuje ekonomické cíle a hospod. život v zemi, a to souborem opatření, které nazýváme hospodářská politika. Jejími nástroji jsou:

1) Monetární politika – peněžní a úvěrová politika, opatřeními, kterými se ovlivňuje množství peněz v politice u nás provádí ČNB – nástroje:
Přímé (administrativní) – úvěrové limity, omezení pohybu peněz se zahraničím apod.
Nepřímé – operace na volném trhu – prodej a nákup státních cenných papírů, změny povinných
min. rezerv, diskontní sazba.

2) Fiskální politika – rozpočtová, SR je součástí rozpočtové politiky, proces utváření daň. soustavy a veřejných výdajů s cílem napomoci utlumit negativní dopady vzniklé z průběhu hospodářského cyklu, přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké nezaměstnanosti, významná oblast stát. hospodářské politiky, která je spjata se SR tak i s místními rozpočty.
SR – nejvyšší účet státu

3) Důchodová politika – působení státu na mzdy a zisky, cílem je potlačovat inflaci bez negativních důsledků pro vývoj HDP, regulace důchodů, kontrola mezd a platů, zisku

Kontrola dobrovolná – na vzájemné dohodě
Kontrola nedobrovolná (zákonná) – mzdy nesmějí růst rychle

V 80. letech důchodová politika založena na daních ve Velké Británii – není zabráněno růstu mezd, ale musí to být v určitém vládou stanoveném rozmezí. V ČR se používala po revoluci až do roku 1995

Celní politika – výběr cla, celní kontrola

4) Sociální politika – ovlivňuje chování ekonom. subjektů zlepšováním sociálních podmínek (důchodové zabezpečení, politika nezaměstnanosti – zaměstnanosti)

5) Obchodní politika – stát reguluje vnější ekonomické vztahy

6) Strukturální politika – regulace struktury NH, omezení monopolních výrobců, dodržování pravidel hospodářské soutěže.

Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

51) Daňová soustava

2010-04-13T00:18:00.000-07:00

Daňová soustava

Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.

Principy zdanění

Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.
Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.
Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.

Poplatníci a plátci daní

Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).

Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
• U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
• U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.

Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o
daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.

Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.

Druhy daní

Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.

Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží.
V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:
• Uhlovodíková paliva a maziva
• Líh a destiláty
• Pivo
• Víno
• Tabák a tabákové výrobky

Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.

Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.

Dani podléhají příjmy:
1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní

Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu

Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.

Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.

Daň z pozemků – Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek.
Jsou to tedy zejména tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky

Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.

Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).

Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.

Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.

50) Státní rozpočet a fiskální politika

2010-04-13T00:14:00.000-07:00

Státní rozpočet a fiskální politika

Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.

Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla

Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)

Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.

Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem

Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.

Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.

Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí

Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.

Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.

Utváření fiskální politiky

Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace

Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.

Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)

Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.

Automatické stabilizátory

Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.

2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.

JOBING - Čtyři nápady jak dělat prezentace

2010-04-07T01:47:00.000-07:00

Když uvažujeme nad prezentacemi, častěji myslíme ne na image, ale na osobu, která stojí a vypráví skupině.

Moje zkušenost: Nejběžnějším typem vyprávění a prezentování v podnikání se odehrává v místnosti za potkávacím stolem. V podstatě, toto nabízí šanci na větší důvěrnost a "Přednášející" zbavuje nátlaku být "centrem jeviště". (Já osobně to mám rád, protože to okamžitě vytváří dynamiku "jsme v tom společně", namísto "Takže, ujistěte nás, že ..."

Je několik nepsaných a implicitní pravidel, které vám dobře poslouží v těchto situacích. Zde je několik z nich, které jsem shromáždil během let mluvením před stovkami společností, škol a univerzit v Evropě. Mnoho jsem se musel naučit, protože jsem je nejprve nedělal.

Jak si zorganizovat místnost

1. Příprava sezení. Toto může být velkým rozhodnutím. Různá organizace má různé systémy, ale věřte mi: vždy existuje protokol moci.

Počkejte na svého hostitele, aby vám dal instrukce nebo (vhodněji) se zeptejte předem. Některé organizace mají velmi čistě definovanou hierarchii. Pracoval jsem v jedné společnosti, jejíž šéf vždy seděl u čela stolu. Pro některé z vůdců, je sezení v čele stolu na to, aby mohl všechny vidět a slyšet. Bohužel pro většinu vůdců je to jen o tom, aby seděli v čele. Ačkoli to není o moci, je to ekvivalent "sezení starých dam na židlích na nedělní mši"

2. Připravte se. Řekněte, že používáte vizuální prezentaci, například: projektor, plátno a notebook.

Neznám vaše zkušenosti, ale stále zápasím s faktem, že konferenční místnosti v Čechách jsou stále navrhovány jako dlouhá hubená místa se stolem obklopeným židlemi obklopenými dalším malým prostorem - navzdory tomu, že na mítincích již několik let používáme vizuální prezentaci.

Přijďte půl hodinu dříve, abyste procítili atmosféru místnosti a:

a). Umístěte plátno a projektor (pokud je to možné) tak, aby každý viděl na vizuální prezentaci a tak, aby projektor neblokovat plátno, pokud je na stole.

b). Pokud se neumíte rozhodnout, kde budete stát, posaďte se na židli a prociťte, kde bude nejlepší místo na vedení vašeho proslovu.

3. Poznejte své publikum. Jsem si jist, že jste to slyšeli už miliónkrát. Mohu vám něco říct?

Díky za dovolení ....

Nejdu do situace mluvení, aniž jsem mluvil přímo k typickému vzorku účastníků dříve, než se tam dostanu. Pokud se tam nachází 12 lidí, nejprve alespoň čtyřem zavolám. Představím se, řeknu, proč jsem byl pozván a pak se jich zeptám, co by se chtěli dozvědět a jak se jich daná téma týká.

Výsledek?

- Získám smysl jejich zájmů, nezájmů, motivačních bodů, zjistím jak stylizovat diskusi a kdo je skutečným vůdcem v místnosti.

- Čtyři lidé slyšeli můj hlas, já jsem slyšel jejich hlasy a vcházím do místnosti s tím, že jsem navázal vztah s třetinou skupiny. V případě "zvláště důležitých" setkání bych zavolal všem dvanácti. Přestože bychom byli ve spojení jen přes Skype, vědí, že jsem se snažil a slyšeli o mně.

Budete ohromeni tím, co jste se naučili, jak mnohem pohodlnější a připravenější se budete cítit a jak si toho budou všichni vážit. Kolik lidí vám zavolalo před prezentací, aby se vás zeptali na vaše názory na téma?

4. Po každém bodě si dejte chvilkovou diskusi.

Pokud jste tam, něco prodáváte - ačkoli je to přiblížení toho jak účinněji řidit váš čas. Po každém klíčovém bodě zastavte a zeptejte se: "Než půjdeme dále, jaké otázky máte na ... ... ....?" Pak buďte ticho a potichu počítejte do deseti. Pokud nikdo nic neřekne, ptejte si od každého verbální souhlas. Ticho neznamená souhlas. To znamená, že vy nevíte o co jde, ale posluchači vědí. To není dobré.

Proč to dělat po každém bodě? Protože pokud pokračujete sami až do konce - a polovina skupiny stále potichu přemýšlí o bodu 1 - mluvili jste sami pro sebe.

Pomozte sobě tím, že vám oni pomáhají.

Nyní jděte a udělejte několik telefonátů dříve než půjdete na svou další prezentaci.

Tento text poskytla společnost JOBING s.r.o.

JOBING - Týdenní posudek
JOBING - Sebemotivací k úspěchu
JOBING - Představte každého hovořícího
JOBING - Probuďte se a dosáhněte úspěchu každý den
JOBING - Princip úspěchu
JOBING - Organizování úspěšných setkání
JOBING - Neustálé vylepšování se
JOBING - Neuspět nebo uspět
JOBING - Mám toho hodně
JOBING - Jak získat charisma
JOBING - Jak vyniknout v místnosti plné lidí
JOBING - Jak se stát úspěšným
JOBING - Jak se mám stát úspěšným v ......
JOBING - Jak důležité je oblékání pro úspěch
JOBING - Jak dotáhnout věci dokonce - příručka pro začátečníky
JOBING - Jak být člověkem, na kterého se budou ostatní obracet
JOBING - Buďte úspěšný v tom, že donutíte jiné poslouchat
JOBING - Čtyři nápady jak dělat prezentace
JOBING - Špičkový osobní výkon
JOBING - inspirace pro pracovní život

49) Transformace české ekonomiky

2010-04-06T04:53:00.000-07:00

Transformace české ekonomiky

Výchozí stav české ekonomiky – Na konci roku 1989 představovala čs. Ekonomika a celá společnost velice rozporuplný systém, který ve srovnání s jinými zeměmi opouštějícími komunismus, vykazoval předností.

Faktory, které jsou spolu s rozumnou transformační politikou základem pro to, aby se česká ekonomika udržovala na vedoucí pozici transformujících se zemí:
1) Průmyslová a civilizační tradice země, která byla do roku 1938 až na krátké výjimky evropským průměrem a ostře se odlišovala od východní Evropy.
2) Kvalifikační úroveň obyvatelstva, jeho flexibilita a tradiční ochota vyrovnat se se změnou situace.
3) Inflace nikdy nepřesahovala vážnější problém.
4) Převis peněžní nabídky nebyl relativně veliký
5) Hrubá vnější zadluženost byla poměrně nízká
6) Státní rozpočet takřka vyrovnaný
7) Vládní dluh mizivý

Ekonomickou transformaci lze úspěšně zahájit pokud je splněno několik podmínek:
1) Národnostní problém nebrání racionálnímu státoprávnímu uspořádání příslušného státu
2) Existuje politická strana (koalice stran) a jasně vymezenou posttranformační strategií
3) Nastolení právního státu a zaručení jistoty vlastnických práv
4) Vymezení jasných právních norem v oblasti hospodářského života
5) Budování „tržní infrastruktury“ tj. institucí obvyklých ve vyspělých ekonomikách = vytvoření nezávislé centrální banky, nepodléhající vládě a pečující o zdravou měnu, soustavy komerčních bank a jiných institucí peněžnictví a pojišťovnictví, kapitálového trhu
6) Vytvoření sociální „záchranné sítě“ pro tu část populace, která není vůbec či dočasně schopna se přizpůsobit tvrdým požadavkům tržní ekonomiky.

Okolnosti, které vážným způsobem zhoršují výsledky transformace všech postsocialistických zemí (do konce roku 1993 včetně):
1) Celosvětová ekonomická recese
2) Západoevropské zahledění se do své nové, velmi náročné fáze integrace, doprovázené navíc
vyčerpáním dosavadního růstového modelu a konkurenčním oslabením. Výsledkem je neotvírání,ale spíše uzavírání evropských trhů pro vývozy z postkomunistických zemí.

Transformace vlastnické struktury – Je skutečným jádrem celého transformačního procesu a jejím cílem je vybudovat svobodnou tržní ekonomiku. Konkrétně se jedná o dva vzájemné procesy:
1) Vytváření příznivých podmínek pro spontánní vznik soukromého sektoru
2) Privatizace, tj. transformace státního a družstevního majetku na majetek soukromý

Formy privatizace:
1) Restituce - majetku původním majitelům a jejich potomkům.
2) Malá privatizace – se z ekonomického hlediska neliší od tzv. velké privatizace, odlišné je čistě „technické“. Byl zvolen jiný privatizační postup pro oblast obchodu, služeb a řemesel. Smyslem této operace je převést státní majetek do rukou skutečného soukromého vlastníka.
3) Velká privatizace – jsou používány četné standardní privatizační metody, např. veřejná soutěž, prodej předem určenému vlastníku, prodej akcií v dočasném držení státu na kapitálovém trhu, kupónová privatizace, apod.
Základní problém VP je, že nelze použít jen standardní privatizační metody. Duchovní otcové kupónové privatizace, ekonomové Tomáš Ježek, Dušan Tříska, přišli na myšlenku: není-li možné získat kupce, je nutné majetek rozdat. Rozpracovali ji do použitelné podoby s využitím investičních kuponů. Myšlenka se zakládá na přesvědčení liberálních ekonomů, že důležitý není výnos z privatizace, ale že pravý smysl této operace spočívá ve vytvoření efektivní vlastnické struktury.
Kupónová privatizace v ČR sice získala masovou politickou podporu procesům transformace, ale byla vytvořena poněkud nepřehledná vlastnická struktura, ve které se vše točí kolem několika velkých postsocialistických bank a privatizačních fondů ne vždy jasného původu.
Kupónová privatizace a velký rozsah restitucí vedou k situaci, kdy stát po skončení privatizace bude chudý a nebude mít prostředky pro řešení nebo podporu řešení dlouhodobé věcné devastace ekonomiky.
4) Transformace majetku družstev – Z formálních družstev se vytvářejí družstva vlastníků, akciové či jiné společnosti a část družstevníků hospodaří jako individuální soukromí vlastníci.
5) Privatizace bytového fondu – Zde je předkupní právo dosavadních nájemníků zachováno. Podle M. Thatcherové – privatizace bytových fondů je význ. nástrojem vytváření sociální vrstvy odpovědných vlastníků.

48) Ekonomika rozvojových zemí

2010-04-06T04:50:00.000-07:00

Ekonomika rozvojových zemí

Základní charakteristika rozvojových zemí:
• Nízký HDP ve srovnání s HDP v průměrně vyspělých zemích (až 40x)
• Nízká úroveň vzdělání (až 50% negramotných)
• Vysoká zaměstnanost v zemědělství (až 70%)
• Vysoká porodnost – populační problém
• Vysoká úmrtnost – nízký průměrný věk (45 let)
• Nedostačující zdravotnictví
• Špatná kvalita dopravy a spojů
• Nejasnosti v politické oblasti – nezájem zahraničních investorů

Populační problém – Vysoký přírůstek obyvatelstva je způsoben tím, že chudoba nutí rodiče plodit další děti, aby jim pomohly zajistit obživu. Jenže špatná sociální základna způsobuje vysokou úmrtnost ve velmi nízkém věku, což je příčinou nízkého průměrného věku. Pro veliké množství obyvatelstva není možné také zajistit dostatek pracovních příležitostí, takže mnoho lidí umírá na existenční problémy (hlady). Nefunkčnost zdravotnictví a malá osvěta způsobují i neznalost antikoncepce a narození dalších nechtěných dětí, které později umírají na již zmíněné existenční problémy.

Možná řešení:
1) Zlepšení sociální základny
2) Dostatek pracovních příležitostí
3) Osvěta a zajištění informací
4) Poskytnout prostředky pro život (peníze)

Strategie hospodářského rozvoje

Lidské zdroje –
1) Nutnost klást důraz na kvalitu než na množství, tzn. zlepšit sociální základnu
2) Zamezit úniku mozků (intelektuálních lidí)

Přírodní zdroje -
1) Optimálně využít přírodních zdrojů
2) Přechod na soukromé vlastnictví půdy

Kapitál -
1) Umět si zajistit investice z průmyslově vyspělých zemí
2) Kapitál použít na vybudování infrastruktury
3) Nutnost prolomit bludný kruh akumulace peněz

Nízké úspory

Nízké důchody Nízké investice a akumulace

Nízká produktivita práce

Technologie -
1) Naučit se využít existující technologii
2) K technologii je třeba řídících pracovníků
3) Rovněž by se měla vytvořit vrstva domácích firem a managerů

V pořadí problémů, které musí rozvojové země řešit má prioritu zlepšování zdraví obyvatelstva a zvyšování vzdělanosti a odborné průpravy. Produktivní kapitál v chudých zemích se vytváří pomalým tempem, protože důchody jsou tak nízké, že jen malá část může být uspořena pro budoucnost. Z toho problému se mnoho zemí snažilo dostat tím, že v 70. Letech financovaly ambiciózní programy rozvoje čemuž se však zadlužily natolik, že toto velké zadlužení trvá dodnes.

Jak se tedy vůbec mohou ekonomicky rozvíjet tyto země? Existují 3 teorie:
1) Metoda startu – „Start“ je poháněn vůdčími sektory tam, kde se rozvíjí exportní trhy. Když
začnou růst dostavuje se zisk a ten se znovu investuje.
2) Teorie zaostalosti – tyto země by měly přebírat nové technologie od vyspělých zemí a
využívat jejich odborníků.
3) Teorie vyváženého růstu – říká, že všechny země postupují stále vyváženě vpřed („jako
želvy“)

47) Státní podniky

2010-04-06T04:48:00.000-07:00

Státní podniky

Státní podniky zřizuje stát. Jejich zakladatelem může být buď příslušné ministerstvo nebo orgány místní samosprávy (obecní úřad). Podnik je právnickou osobou, vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplívající. Podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do obchodního rejstříku.
Zákon o státním podniku rozlišuje dva typy státních podniků:
1) Podniky zaměřené na podnikatelskou činnost
2) Podniky pro uspokojování veřejně prospěšných zájmů. Tyto podniky nejsou obvykle ziskové.

Státní podnik zřizuje zakladatel vydáním zakladatelské listiny a žádostí o zápis do obchodního rejstříku. Datum zápisu je dnem vzniku státního podniku.
Ručení – podnik ručí za své závazky svým majetkem. Za závazky podniku stát neručí!
Kompetence řízení a kontrola – Státní podnik řídí ředitel, který také zastupuje podnik navenek jako statutární orgán. Jmenuje ho zakladatel.
Poradním orgánem je dozorčí rada (funkční období je 5 let), která:
1) Projednává základní otázky koncepce rozvoje podniku
2) Dohlíží na hospodaření podniku
3) Projednává roční účetní uzávěrku a rozdělení použitelného zisku
4) Může doporučit zakladateli odvolat ředitele
5) Vyjadřuje se k rozdělení, sloučení a zrušení podniku.

Rozdělování zisku – Z vytvořeného zisku musí podnik zaplatit daně a zbytek zisku (tzv. použitelný zisk) rozděluje podle potřeby na zajištění své další činnosti.

Zákon o státním podniku

Podnik je výrobcem zboží, který svou podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní účet, přitom na sebe bere přiměřené hospodářské riziko. Podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví. Podnik má právo majetek držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Čistá hodnota majetku svěřeného podniku při jeho založení tvoří jeho kmenové jmění.
Podnik hradí své potřeby a náklady z příjmů získaných především ze své podnikatelské činnosti. Ze svého zisku hradí podnik odvody a daně státu. Zisk pro provedení odvodů a daní využívá podnik samostatně. Odpisy zůstávají podniku.
Podnik vytváří tyto fondy:
1) Fond rozvoje
2) Rezervní fond
3) Fond kulturních a sociálních potřeb
4) Fond odměn
5) Účelové fondy tvořené z nákladů
6) další fondy

Podnik je povinen vést účetnictví, sestavovat roční závěrku, poskytovat ji zakladateli a příslušným orgánům státní správy. Roční účetní závěrku přezkušuje auditor. Vnitřní organizace je ve výhradní působnosti podniku. Podnik je povinen chránit životní prostředí před škodlivými vlivy, které jsou jeho činností vyvolávány, a zejména dbát toho, aby neohrožoval zdraví občanů.
K rozdělení, sloučení nebo splynutí podniku dochází na základě rozhodnutí zakladatele.
Rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Slučovaný podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na přejímající podnik.
Při splynutí podniků dosavadní podniky zanikají a jejich majetek a závazky přechází na nově vzniklý podnik. Zánik nastává dnem výmazu podniku z obchodního rejstříku.

46) Úloha vlády v moderní ekonomice

2010-04-06T04:45:00.000-07:00

Úloha vlády v moderní ekonomice

Nástroje vládní politiky – Pro dosažení veřejných politických cílů je zapotřebí, aby si vlády obstarávaly příjmy, utrácely peníze a vydávaly příkazy k regulaci ekonomické aktivity. Mezi hlavní nástroje, jimiž vlády ovlivňují ekonomickou aktivitu náleží:
1) Daně – které snižují soukromé výdaje (např. na automobily či stravování) a tím uvolňují
prostor pro veřejné výdaje (na statky jako nákl. Auta nebo potraviny pro armádu).
2) Výdaje – které podněcují firmy nebo zaměstnance k výrobě jistých statků nebo služeb a
transfery (jako je zabezpečení) které skýtají duchovní podporu.
3) Regulace – či zásahy, které obyvatelům dávají pokyny, aby vykonávaly či nevykonávaly
jisté ekonomické aktivity.

Daňová a výdajová aktivita – v každém krizovém období – v každé válce, každé depresi, v každé vlně vzedmutého znepokojení nad chudobou a nerovností – se aktivita vlády zvětšuje. Když ale naléhavost pomine, výdaje se patrně nikdy nevrací na předchozí úroveň.

Růst vládních zásahů a regulace – Zvyšování kolektivních výdajů je pouze jednou stránkou vývoje. Vedle rychlého růstu výdajů a daní se také obrovsky rozmnožily zákony a regulace související s ekonomickými záležitostmi.

Funkce vlády – Ekonomie v posledních letech vyvinula disciplínu nazývanou veřejná volba. Ta studuje jak se
vlády rozhodují a jak řídí ekonomiku. Ptá se, jaké statky vlády kupují, komu jsou rozdělovány přínosy z vládních programů, jak se tyto vládní statky a služby vyrábějí. Jaké hlavní ekonomické funkce vláda v soudobé smíšené ekonomice vykonává?
Jsou čtyři:
1) Vytváření právního rámce tržní ekonomiky
2) Stanovení makroekonomické stabilizační politiky
3) Ovlivňování alokace zdrojů s cílem zvýšit ekonomickou efektivnost
4) Zavádění programů, které ovlivňují rozdělování důchodů.

Právní rámec – Ve své první funkci, vymezování právního rámce, vláda určuje pravidla ekonomické hry, které se zúčastňují domácnosti, firmy a dokonce i vlády. Tato pravidla zahrnují definici vlastnictví, zákony pro uzavírání smluv a hospodářské podnikání, vzájemné závazky zaměstnanců a zaměstnavatelů a řadu ustanovení, která upravují způsob vzájemného chování jednotlivých subjektů společnosti.

Stát

Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc. Stát je představován prezidentem, parlamentem, vládními orgány státní moci, což je sama vláda a ministerstva. Patří zde však i místní orgány státní správy – obecní, městská a okresní zastupitelstva.
Ve vývoji národních ekonomik hraje vláda stále významnou roli. Názory na tuto skutečnost nejsou vždy jednoznačné. Úloha státu v ekonomice zůstává nesporná, protože pro chod ekonomiky je nutno vytvářet určitá pravidla a stanovovat hlavní směry vývoje.

Vláda plní v ekonomice především tyto funkce:
1) Vytváří rámec pro fungování ekonomiky
2) Určuje makroekonomickou stabilizační politiku směřující proti nezaměstnanosti, inflaci, stagnaci apod.
3) Ovlivňuje racionální rozdělování zdrojů v zájmu zvyšování ekonomické efektivnosti.
4) Vytváří sociální programy.

Hospodářská politika ovlivňuje hospodářský proces státu. Nástroji hospodářské politiky jsou:
1) Fiskální politika – měnová
2) Monetární politika
3) Obchodní politika
4) Důchodová politika

Fiskální politika – čili rozpočtová je dána výdaji a příjmy státního rozpočtu. Státní rozpočet může být : s přebytkem, vyrovnaný nebo také se schodkem (deficitní).

Základní příjmy jsou:
1) Daň z přidané hodnoty
2) Spotřební daň
3) Daň z příjmu
4) Silniční daň
5) Daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí
6) Clo
7) Sociální a zdravotní pojištění
8) Nedaňové příjmy (soudní a jiné poplatky, kolky)

Základními výdaji jsou:
1) Dotace podnikům
2) Transfery domácnostem – důchodové a nemocenské zajištění,
politika zaměstnanosti a rekvalifikace
3) Veřejná spotřeba obyvatelstva – školství, zdravotnictví,
kultura
4) Transfery do zahraničí – závazky vůči mezinárodním
organizacím
5) Bytová politika – příspěvky na stavební spoření
6) Kapitálové výdaje – investice do ekologie, školství,
zdravotnictví a dopravy
7) Vládní úvěry (české plynárenské)

Monetární politika – zahrnuje regulaci peněz, úvěru a bankovní soustavy centrální bankou (ČNB)
Nástroje monetární politiky:
1) Diskontrní politika – Centrální banka může poskytovat
komerčním bankám úvěry, tyto poskytuje při tzv. diskontní
úrokové sazbě.
2) Operace na volném trhu – centrální banka nakupuje nebo
prodává státní cenné papíry.
3) Politika minimálních rezerv – stát může uložit komerčním bankám povinnost uložit část svých aktiv u centrální banky na bezúročný běžný účet.

Obchodní zahraniční politika – každá země může ovlivňovat svůj obchod prostřednictvím obchodní politiky. Ta se skládá z cel, kvót dovozních depozit a dalších nástrojů, které omezují nebo podporují vývoz a dovoz. Dalším nástrojem je regulace měnového trhu.
Nástroje:
1) Doložka nejvyšších výhod – rovnost v oblasti mezin. hospodářských vztahů.
2) Používání cel, subvencí jako nástrojů regulace volného obchodu
3) Zákaz dovozu nebo vývozu (embargo)
4) Změna kurzu měny

Důchodová politika – Přesněji je označována jako mzdová a cenová politika, projevující se v cenové a mzdové regulaci.

45) Velkoobchod

2010-04-06T04:36:00.000-07:00

Velkoobchod

Význam a základní funkce velkoobchodu:
1) Zásobuje maloobchodní síť, překonává časový rozpor mezi výrobou a spotřebou.
2) Vyrovnává rytmus výroby s rytmem dodávek zboží do maloobchodní sítě, soustředění a skladování zásob ve velkoobchodních skladech.
3) Zlevňuje přiblížení zboží místu spotřeby
4) Vykonává a řídí řadu operací, které jsou přímým pokračováním výroby zboží – přesun zboží z výroby do skladu. Vnitřní přeprava, manipulace, přeprava do maloobchodu
5) Přetváří úzký výrobní sortiment na sortiment spotřební, kompletování zásilek, příprava sortimentu k expedici, dohotovení zboží (dozrávání ovoce)
6) Propagace zboží např. na výstavách a veletrzích.

Členění velkoobchodních skladů:
1) Z hlediska výstavby:
a) Sklady otevřené – oplocená plocha s úpravou podkladu. Dobré
přístupové podmínky.
b) Polootevřené – Zastřešená plocha bez bočních stěn
c) Uzavřené – Chrání výrobky proti všem atmosférickým vlivům
d) Výškové – Uzavřené sklady s výškou do 8m
e) Halové –
f) Etážové –

2) Z hlediska funkce v zásobovacím systému:
a) Nákupní – soustřeďování zboží od výrobců a jeho následné odeslání prodejci
b) Rozdělovací a třídící – třídí se zde velké zásilky pro maloobchod
c) Pro sezónní a dlouhodobé skladování
d) Obchodní – základní funkcí kromě skladování je i změna sortimentu
e) Odbytové – umístěny u výroby, jeden výrobce mnoho odběratelů
f) Veřejné a nájemné – skladování zboží pro zákazníka
g) Tranzitní – v místech velké překládky zboží (přístavy, nádraží…)
h) Konsignační – odběratel zřizuje u dodavatele, odebírá dle spotřeby a platí
v časovém odstupu.

3) Z hlediska sortimentu:
a) Sortimentální – pro jednu skupinu zboží
b) Univerzální – pro větší sortiment zboží
c) Úzce specializované – pro části sortimentu

4) Podle stupně mechanizace:
a) Automatizované – část pohybu zboží je zajištěna automaticky
b) Plně automatizované – téměř všechny nebo všechny manipulační procesy jsou
automatizované
c) Mechanizované – mech. Prostředky netvoří celek a řeší pouze část pohybu
d) Vysoce mechanizované – progresivní technologie, s prvky automatizace při
příjmu, skladování, vyskladňování spolupracuje
člověk
e) Sklady ruční

Formy velkoobchodní činnosti

Většinu velkoobchodních zařízení tvoří velkoobchodníci – zprostředkovatelé mezi výrobci a maloobchodním nebo průmyslovým sektorem.

Formy činností velkoobchodníků:

1) Zprostředkovatelská forma – nezadržuje žádné zásoby, shromažďuje objednávky od odběratelů a předává je výrobcům a dodavatelům – přímá zásilka zboží.

2) Zásilková forma – katalogy a propagační literatura, možnost vybrat zboží podle přání a objednat je písemnou formou.

3) Regálová forma – zprostředkovatel dodá obchodu stojany, naplní je zbožím, maloobchodník platí smluvní cenu za prodané zboží.

4) Samoobslužná forma – tzv. „zaplať a odvez“ (cash carry), velký výběr zboží, platba v hotovosti nebo šekem.

5) Prodejní forma – v prodejní kanceláři jsou vystaveny výrobky podniku, nejsou zde zásoby

6) Kompilátorská forma – (kompilace = práce vzniklá sestavením různorodých prvků) shromažďování zboží, balení do krabic nebo konzervace, dodávka do maloobchodů.

Pracovní činnost a operace ve velkoobchodě

Provoz ve skladu musí být organizován, aby proces skladování včetně příjmu, ukládání, přípravě k expedice, vlastní expedici a rozvoz zboží tvořil ucelený řetěz. Proces musí proběhnout s nejmenšími ztrátami na zboží a s nejvyššími úsporami lidské práce.

Provoz dělíme na:
1) Nákup a příjem zboží
2) Skladování zboží
3) Prodej a expedice zboží

Dodavatelsko – odběratelské vztahy

1) Kontakt s prodejnou – Na základě smlouvy o dodávkách zboží informuje dodavatel prodejny o nových druzích zboží a předkládá vzorky. Ve spolupráci s prodejnou může velkoobchod provádět průzkum poptávky.

2) Zásobování prodejen – Základem je aktivní přístup dodavatele. Zásobování prodeje musí být plynulé v potřebném množství, struktuře, sortimentální skladbě a kvalitě.

Ze vztahu mezi prodejcem a dodavatelem vyplívají tyto povinnosti:
a) Povinnosti odběratelů
1) Sledování pohybu zásob
2) Přehled o nákupní činnosti podniku
3) Přehled činnosti dodavatelů
4) Sledování nových druhů zboží
5) Včasné předkládání objednávek
6) Respektovat rozvozní plán

b) Povinnosti dodavatelů 1) Informovat odběratele o novém zboží
2) Průzkum trhu
3) Návrh objednávkového a rozvozního plánu
4) Složení zboží
5) Převzetí obalů

Objednávání zboží prodejnou má tyto formy:
1) Písemnou objednávku
2) Telefonicky
3) Prostřednictvím obchodního zástupce
4) Osobně

Maloobchodní síť

Soubor prodejních jednotek, které zásobují obyvatelstvo spotřebním zbožím, označujeme jako maloobchodní síť. Provozní jednotky jsou vzájemně provázané co do sortimentu, typů i organizace provozu. Z hlediska působení v místě či oblasti lze maloobchodní síť členit na základní a doplňkovou.

Základní maloobchodní síť – funguje pravidelně po celý rok a má relativně stálý okruh zákazníků v příslušné oblasti. Obchodně provozní jednotky mají pevné stanoviště.
Doplňková maloobchodní síť – je tvořena jednotkami používanými pro nabídku při krátkodobém a místním zvýšení poptávky.

Z hlediska typu osídlení, kde maloobchodní síť působí, lze rozlišit maloobchodní síť městskou a venkovskou.

Městská maloobchodní síť – nabízí veškerý obchodní sortiment vyskytující se na trhu spotřebním zbožím.
Poptávka po zboží je v jejím teritoriu vysoká. Konkurenční prostředí je výraznější, neboť zákazníci při relativně krátkých docházkových vzdálenostech mohou snadno přesunout své nákupy do jiné prodejny.
Venkovská maloobchodní síť – musí počítat s nižší hustotou osídlení a s nižší poptávkou po zboží.

Uspořádání maloobchodní sítě

Obchodní síť má svým uspořádáním a strukturou zajišťovat nejen rozvoj (prosperitu) provozujících obchodních firem, ale i prosperitu občanské vybavenosti určitého regionu. Maloobchodní síť má bezprostřední vliv na životní úroveň a způsob života obyvatelstva. Při vytváření maloobchodní sítě mají hlavní slovo obchodní firmy. Ty rozhodují o umístění svých provozoven. Nicméně státní a samosprávné orgány dohlížejí a regulují proces využívání území. Rozhodnout kam umístit svou prodejnu je pro obchodníka složitý proces.
Co vše musí obchodník při tom zvažovat:

1) Počet obyvatelstva obce nebo města – hustota obyvatelstva v určité lokalitě působí na zvyšování nebo
snižování potenciálních zákazníků určité maloobchodní jednotky.
2) Akční rádius prodejny – znamená prostředí, v němž jednotka působí a je schopna zajistit nákupní
podmínky pro svůj okruh zákazníků a které potřebuje na zajištění své existence. Akční rádius maloobchodní jednotky je dán charakterem sortimentu, hustotou obyvatelstva, docházkovou vzdáleností, nákupním spádem atd…
3) Docházkovou vzdáleností – je označována dosažitelnost provozní jednotky pro zákazníka v přijatelném
čase.

Druhy prodejen

Prodejny se od sebe liší šířkou a hloubkou nabízeného sortimentu, rozsahem poskytovaných služeb, velikostí, formou prodeje atd. Každá prodejní jednotka má jiný charakter.
Hlavní typy prodejen, se kterými se v současné době setkáváme, můžeme seřadit do třech skupin:
1) Stacionární jednotky – prodejny stálé s pevným stanovištěm
2) Ambulantní prodejny – provozní jednotky se stanovištěm pohyblivým
3) Objednávkové provozní jednotky – firmy, které zajišťují prodej zákazníkům podle katalogů, kdy zboží je mu dodáno přímo do domu.

Běžné prodejny – jsou to prodejny potravinářské i nepotravinářské nabízející souborný nákup zboží. Jejich prodejní plocha může být od 30 – 2500 m2 . Jsou umisťovány v přízemí a v prvním patře obytných budov. Podle šířky a hloubky nabízeného sortimentem se člení na:
Plnosortimentní jednotky – prodejna potravin
Smíšené jednotky – jejich sortiment zahrnuje jak potraviny tak i nepotraviny, je široký,
ale mělký.
Specializované prodejny – např. prodejna sklo – porcelán. Sortiment je široký a
hluboký.
Úzce specializované prodejny – jsou to prodejny s poměrně úzkým, ale hlubokým
záběrem sortimentu. Podobně jako specializované prodejny jsou umisťovány do městského centra. Příkladem mohou být prodejny se zbožím investičního charakteru, které si zákazník kupuje jednou za život.Případně kombinované jednotky

V současné době se u nás rozvíjí tzv. diskontně orientované jednotky. Jsou to supermarkety, hypermarkety a diskontní prodejny. Mají některé společné znaky. Především to jsou nízké provozní náklady, protože prodej je uskutečňován na velkých plochách s použitím mechanizace. Rozsah služeb je omezen. Prodej je zaměřen na zboží s rychlou obrátkou.

Supermarkety – prodejní jednotka je zaměřena na potravinářské a nepotravinářské zboží denní a časté poptávky. Samoobslužný prodej je doplněn individuální obsluhou. Prodejní plocha je v jednom podlaží samostatného provozního objektu, velikosti minimálně 400 m2. Supermarkety jsou velkokapacitní prodejny. Jejich umístění je velice široké – centra měst, centra městských čtvrtí, dopravní uzly, ale i jako součást obchodních domů.

Hypermarkety – takto jsou označovány velké prodejní jednotky se samoobsluhou, které mají za základ vždy plný potravinářský sortiment a velký rozsah nepotravin. Ve všech hypermarketech je zajištěno občerstvení. Oproti supermarketům jsou větší, s prodejní plochou od 3 do 15 tis. m2. Hypermarket je umísťován většinou na okraji měst a je vždy doplněn velkou parkovací plochou, bývá také zřizován samostatně u dálničních tahů.

Diskontní prodejny – slouží jako centra levného nákupu.Jsou to samoobslužné prodejny s jednoduchým vybavením, které nabízejí potravinářské zboží a průmyslové zboží denní spotřeby za nižší než obvyklé ceny. Nižších cen, zajišťujících rychlou obrátku zásob je dosaženo úsporou provozních nákladů, zejména:
1) Prodejem zboží převážně přímo z balení (palet, kartonů). K informaci o cenách slouží
výrazné cenovky nad prodejním místem.
2) Vyloučením obslužných úseků
3) Omezením nebo úplným vyloučením sortimentu, vyžadujícího technicky náročné
prodejní zařízení.

Diskontní prodejny zpravidla nevedou plný sortiment, ale jejich nabídka bývá omezena na 600 – 800 položek. Zařízení je jednoduchého skladového typu. Samoobslužný regálový prodej je doplněn prodejem z palet a rolltejnerů.

Obchodní domy – obchodní domy zajišťují prodej pod jednou střechou. Vznikly již v 19. stol. A jsou i dnes zákazníky oblíbeny. Představují soubor specializovaných prodejen s možností komplexního nákupu. Prodejní plocha zaujímá rozlohu mezi 2500 – 20 000 m2. Prodejní plocha je vždy situována ve větším počtu podlaží. V jednotlivých podlažích je provoz obchodního domu často organizován formou uzavřené samoobsluhy. Takové uzavřené podlaží s vymezenými vstupy pro zákazníky a s výstupem přes inkasní zónu nazýváme etážovou samoobsluhou.
Obchodní domy mohou být:
1) Univerzální – nabízejí široký a poměrně hluboký sortiment potravinářského a
nepotravinářského zboží.
2) Specializované – nabízejí většinou nepotravinářské zboží.

Odborné velkoprodejny – pro tyto prodejní jednotky je typická samoobslužná forma prodeje v samostatném, většinou jednopodlažním objektu. Jsou vybaveny parkovištěm. Např.: OBI, BAUMAX…

Prodejní stánky – pevné stánky a kiosky jsou součástí stálého obchodního vybavení určité oblasti.Přenosné a pojízdné stánky se využívají dočasně při různých příležitostech zvýšeného
zájmu o určité zboží. Využívají se např. při sportovních příležitostech, poutích, srazech a shromážděních.

Pojízdné prodejny – prodej v pojízdných prodejnách – autobusech se uskutečňuje v řídce osídlených oblastech venkova a někdy se používá i k zásobování podniků a odloučených pracovišť. Pojízdné prodejny nejčastěji prodávají potravinářské zboží, případně smíšený sortiment. Prodej bývá řešen jako samoobslužná forma nebo prodej s obsluhou. Nevýhodou jsou vysoké provozní náklady (pohonné hmoty), což vede k vyšším cenám zboží.

44) Vznik obchodu a jeho význam

2010-04-06T04:31:00.000-07:00

Vznik obchodu a jeho význam

Příčiny vzniku obchodu – Obchod jako lidská činnost existuje od pradávna. Souvisí s dělbou práce a rozvoje směny. Vznikem peněz směna nabyla podoby koupě a prodeje. Peníze velmi napomohly jejímu rozvoji, protože umožnily časově a prostorově prodej a koupi oddělit. I když směna měla stále místní charakter, začala se soustřeďovat do určitých míst (tržišť). Postupně se zde začalo obchodovat i s výrobky, které nebylo možné v daném místě vyrobit, které přiváželi kupci z jiných zemí. Do směny tak postupně vstoupil kupec, předchůdce obchodníka, jako zprostředkovatel. Výrobcům pomáhal nacházet nové zákazníky. Spotřebitelům objevoval nové výrobky a tím přispíval k lepšímu uspokojování jejich potřeb. Z uvedeného vyplívá, že obchod jako zprostředkovatel mezi výrobou a spotřebou vznikl na určitém stupni rozvoje dělby práce z potřeby pomáhat rozvoji směny.

Význam obchodu v dnešním světě – I když obecný úkol obchodu jako zprostředkovatele mezi výrobou a spotřebou zůstává v dnešní společnosti stále platný, konkrétní obsah této činnosti a její význam pro společnost se výrazně změnil.
Přispěly k tomu tyto skutečnosti:
• Malovýroba se změnila ve velkovýrobu, uskutečňovanou ve velkých podnicích specializovaných na úzký druh výrobků. Tyto podniky vyrábějí pro stále větší okruh spotřebitelů, kteří se mnohdy nacházejí za hranicemi státu, kde výrobek vznikl. Obchod dnes zprostředkovává směnu na ohromné vzdálenosti a stal se do jisté míry mezinárodním.
• Objem směny zprostředkované obchodem je dnes mnohonásobně vyšší než v minulosti, protože velkovýroba produkuje velké množství výrobků, které se téměř všechny směňují. Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou kromě výrobků např. i nemovitosti nehmotné výtvory, služby.
• Rozvojem dopravy a spojů se obchod velmi zrychlil
• Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou i složitá technická zařízení.
• Zákazník je dnes daleko náročnější a nekoupí vše. Má individuální přání. Obchod musí tato individuální přání odhadovat a snažit se zákazníkovi vyjít vstříc.

Z uvedených vyplývá, že dnešní společnost by bez obchodu a jeho dobré spolupráce s výrobou nemohla existovat a zanikla by.

Členění obchodu – Obchod dnes tvoří významnou složku národního hospodářství a zahrnuje různorodé činnosti.
Můžeme ho členit z různých hledisek:

1) Podle jeho územního zaměření rozeznáváme:
• Obchod vnitřní
• Obchod zahraniční

2) Podle ekonomického určení:
• Obchod se spotřebitelskými předměty
• Obchod s kapitálovými statky

3) Podle funkce, kterou v oběhu zboží plní
• Velkoobchod
• Maloobchod

Funkce velkoobchodu a maloobchodu

Základní úkol obchodu, tj. zprostředkovávat směnu, je platný pro každou jeho dílčí složku. Konkrétní obsah jednotlivých obchodních činností se liší podle toho, jde-li o obchod vnitřní nebo zahraniční.

Úkol velkoobchodu – Velkoobchod má na jedné straně vztah k výrobním podnikům, od nichž ve velkém kupuje výrobky, na druhé straně k maloobchodu nebo k jiným výrobním podnikům, jimž toto zboží prodává. Maloobchodní jednotky jsou ve srovnání s výrobními podniky malé, je jich mnoho, protože musí být blízko spotřebitele, zvláště, jde-li o zboží časté poptávky. Nabízejí spotřebitelům mnoho druhů zboží, které bylo vyrobeno ve velkém počtu výrobních podniků. Proto hlavním úkolem velkoobchodu je přeměňovat úzký výrobní sortiment v široký sortiment spotřebitelský a ten dodávat do maloobchodu. Tato činnost se uskutečňuje ve velkoobchodních skladech, kde se vytvářejí i potřebné zásoby k zajištění plynulého zásobování maloobchodu. Maloobchod se tak může rychle přizpůsobovat změnám ve spotřebitelské poptávce.

Úkol maloobchodu – Jeho hlavním úkolem je tudíž uspokojení poptávky obyvatelstva po zboží. Tato činnost se uskutečňuje v maloobchodních jednotkách. Základní maloobchodní jednotkou je prodejna. Ve velkoobchodě i maloobchodě se uskutečňují tyto hlavní skupiny činností:
1) Nákup zboží
2) Udržování přiměřených zásob zboží
3) Prodej zboží
4) Průzkum trhu

Zásady obchodní činnosti

K zásadám úspěšného obchodního podnikání patří:
1) Zásada služby – Obchod nevznikl, aby sloužil obchodníkovi, ale je službou lidem. Jeho smysl a lidské poslání spočívá v hledání cest, jak pomoci svému zákazníkovi k dobrému a
levnému zboží.
2) Zásada poctivosti – Obchod není živ ze šizení zákazníků, ale odměny za poskytovanou službu. Tuto odměnu představuje rozdíl v ceně, za kterou jednotku zboží kupuje a prodává.
3) Zásada růstu – Každý obchodník by se měl snažit svou činnost rozšiřovat jednak na další území (tj. získávat další zákazníky). Jednak na poskytování dalších služeb. Z toho vyplívá, že
dosažený zisk by měl především znovu vkládat do rozvoje své obchodní základny.

Příkladem dodržování uvedených zásad je u nás tradičně firma BAŤA, která si postupně budovala i svou obchodní síť. Její prodejny nebyly nijak přepychové, aly vyznačovaly se čistotou, přehledným uložením poměrně levného zboží, ochotou a čestností prodavačů. Firma velmi rychle rozšiřovala své prodejny i do zahraničí.

43) Kapitálové společnosti

2010-04-06T02:54:00.000-07:00

Kapitálové společnosti

Společnost s ručením omezeným – je kapitálová společnost. Její majetek je tvořen zpravidla vklady většího počtu osob fyzických nebo právnických. Jestliže společnost zakládá více společníků, vzniká společnost na základě společenské smlouvy, která musí obsahovat obchodní jméno a sídlo společnosti, předmět činnosti, výši základního jmění, jednotlivé společníky, výši jejich vkladů a způsob splacení majetkových vkladů společníků. Vklady společníků nemusí být stejné. Splacením se stávají majetkem společnosti. Společnost může založit i jediná osoba. V takovém případě nahrazuje společenskou smlouvou zakladatelská listina, která musí obsahovat základní náležitosti vyžadované pro společenskou smlouvu. Zakladatelská listina musí mít formu notářského zápisu. Celý vklad společníka musí být splacen před zápisem do obchodního rejstříku.
Ručení – Společnost ručí za závazky celým svým majetkem. Jednotlivý společníci ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Od okamžiku splacení vkladu se vklad stává majetkem společnosti a společníci již za závazky společnosti neručí.
Zdroj kapitálu – představují klady společníků, kterých může být nejvýš padesát. Vklady společníků musí činit dohromady nejméně 100 000 korun, hodnota vkladu společníka musí být
nejméně 20 000 korun. Vklady společníků tvoří základní jmění společnosti.
Rezervní fond musí činit nejméně 10 % základního jmění společnosti. Dalším
zdrojem kapitálu je vytvořený zisk používaný pro další rozvoj společnosti. Společnost
může získat i cizí kapitál.
Kompetence řízení – Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada. Má-li společnost jen jednoho společníka, vykonává tento společník funkci valné hromady. Statutárním
orgánem a řídícím orgánem společnosti je jeden nebo několik jednatelů. Kontrolním orgánem společnosti je dozorčí rada.
Rozdělování zisku – se uskutečňuje podle výše vkladů jednotlivých společníků.
Obchodní jméno společnosti – musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným„ nebo
zkratku „spol. s r.o.“ nebo „s.r.o.“.

Akciová společnost

Akciová společnost je jedna z nejrozšířenějších forem podnikání. Užívá se zejména pro podnikání ve velkých podnicích, protože vydáním akcií je možno získat velký kapitál. Akciovou společností je společnost, jejíž základní jmění je rozvrženo na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společnost může být založena jedním zakladatelem, jde-li o právnickou osobu. V tomto případě zakladatel podepisuje zakladatelskou listinu. Zakládají-li společnost dva nebo více zakladatelů, uzavřou zakladatelskou smlouvu. Součástí obou listin je návrh stanov společnosti.

Založení společnosti se může provést dvěma způsoby:
1) Založení společnosti bez upisování akcií – v zakladatelské listině nebo smlouvě se vede počet akcií a jejich jmenovitá hodnota a upisované vklady zakladatelů jsou rovny výši základního jmění, které představuje jmenovitá hodnota celkového počtu vydaných akcií. Nekoná se ustanovující valná hromada, práva a povinnosti plní zakladatelé.

2) Založení společností na základě výzvy k upisování akcií – Zakladatelská smlouva musí obsahovat navíc dobu a místo upisování akcií. Výzva k upisování akcií se musí zveřejnit v každém místě, kde upisování akcií probíhá, musí být k nahlédnutí návrh stanov společnosti. Upisovatel je povinen splatit alespoň 10 % hodnoty upisovaných akcií ihned při upisování, např. složením peněz na určený účet u banky. Zakladatelé jsou pak povinni svolat ustavující valnou hromadu do 60 dnů ode dne skončení upisování akcií.

Zdroj kapitálu – jmenovitá hodnota emitovaných akcií vytváří základní jmění společnosti. Hodnota základního jmění musí být minimálně jeden milion korun. Společnost je povinna
vytvářet rezervní fond ve výši minimálně 20 % základního jmění. Fond se každý rok
zvyšuje přídělem ze zisku ve výši alespoň 5 % čistého zisku až do doby, kdy dosáhne
minimální výše nebo výše určené stanovami.
Kompetence řízení – vrcholným orgánem společnosti je valná hromada, která se zakládá ze všech akcionářů, tj. majitelů akcií. Výkonným orgánem je představenstvo, které je
statutárním orgánem společnosti. Jménem společnosti je podle zákona oprávněn
jednat každý člen představenstva. Členové představenstva se zapisují do
obchodního rejstříku. Kontrolním orgánem společnosti je dozorčí rada. Její zřízení
je povinné.
Ručení – Společnost ručí za své závazky celým krajem. Akcionáři za závazky společnosti neručí.
Jediné, co akcionář riskuje svým vstupem do akciové společnosti, je ztráta hodnoty akcií.
Obchodní jméno – společnosti musí obsahovat označení „akciová společnost“ nebo zkratku „akc. spol.“ nebo „a.s.“

Akciová společnost tedy získává svůj majetek vydáním akcií. Akcie je cenný papír, s nímž jsou
spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti.
Akcie mohou znít:
1) Na majitele
2) Na jméno

Akcie na majitele – je převoditelná předáním jiné osobě.
Akcie na jméno - je převoditelná na jinou osobu tzv. rubopisem. Stanovy mohou převoditelnost
akcie omezit.
Zvláštním druhem akcií jsou zaměstnanecké akcie a akcie prioritní.
Zaměstnanecké akcie - jsou akcie na jméno a mohou být převáděny pouze mezi zaměstnanci
společnosti nebo těmi, kteří odešli do důchodu.
Prioritní akcie - jsou zvláštním druhem akcií, s nimiž je spojeno přednostní právo na dividendu.

Akcie jsou obchodovatelné cenné papíry, mohou se tedy nakupovat a prodávat. Nákup akcií se uskutečňuje zpravidla na burce cenných papírů. Akcie se zpravidla vydávají (emitují) za jmenovitou nominální cenu. Prodávají a kupují se však za ceny zpravidla odlišné od jmenovité ceny, za tzv. tržní ceny, které se také označují kurz akcie.
Dividenda akcie je část zisku připadající na jednu akcii. Může být vyjádřena procentem z nominální hodnoty akcie.

42) Osobní společnosti

2010-04-06T02:51:00.000-07:00

Osobní společnosti

Obchodní společnosti se dělí podle rozsahu ručení na:
1) Společnosti osobní, kde všichni nebo alespoň někteří společníci ručí za závazky společnosti
neomezeně
2) Společnosti kapitálové, jejichž společníci neručí za závazky společnosti vůbec nebo je jejich ručení omezeno určitým způsobem, např. výší zapsaného nesplaceného vkladu.

Veřejná obchodní společnost – veřejnou obchodní společností je společnost alespoň dvou osob, které podnikají pod společným obchodním jménem. Společnost mohou založit jak fyzické tak i právnické osoby. Společnost se zakládá uzavřením společenské smlouvy, která musí obsahovat obchodní jméno a sídlo společnosti, předmět podnikání a osoby zakladatelů.
Ručení – za závazky společnosti ručí společníci společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. Ručení trvá i po zániku společnosti.
Jednání jménem podniku – nestanoví-li smlouva jinak, může jménem společnosti jednat každý společník. Každý společník má právo společnost řídit.
Rozdělování zisku – Zisk se rozděluje mezi společníky rovným dílem.
Zdroj kapitálu - představují vklady společníků a zisk společnosti. Společnost může získat i cizí kapitál.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „veřejná obchodní společnost“ nebo zkratku „v.o.s.“ případně „veř. obch. spol.“. Pokud obchodní jméno obsahuje jméno a příjmení
společníka stačí dodatek „a spol.“. Tato právní forma je obvyklá tam, kde jde o
rozšíření soukromých podniků. Vznikají tak malé a menší podniky, často rodinného
charakteru.

Komanditní společnost – vzniká spojením alespoň dvou osob ke společnému podnikání na základě společenské smlouvy.
Zdroj kapitálu – představují vklady společníků. Ve společenské smlouvě musí být uvedena výše vkladů tzv. komandistů.
Ručení – Podstatným znakem této společnosti jsou dvě skupiny společníků:
1) Komplementáři – společníci, kteří za závazky společnosti ručí celým svým majetkem
2) Komandisté – kteří za závazky společnosti ručí jen do výše nesplaceného vkladu
Rozdělování zisku – Polovina zisku připadá komplementářům, polovina komandistům. Společenská smlouva však může upravit rozdělení zisku jiným způsobem.
Kompetence řízení – Statutárním orgánem společnosti jsou zásadně komplementáři. Pokud ze společenské smlouvy nevyplívá něco jiného, je každý komplementář oprávněn
jednat za společnost samostatně. Na základě společenské smlouvy se mohou ostatní komplementáři vzdát vedení společnosti ve prospěch jednoho z nich. Komandisté nejsou povinni ani oprávněni vykonávat vedení společnosti ani za společnost jednat. Mají však právo nahlížet do účetních knih a účetních dokladů a získat roční účetní uzávěrku.
Obchodní jméno – musí obsahovat označení „komanditní společnost“ nebo zkratku „kom. spol.“ nebo „k.s.“. Obsahuje-li obchodní jméno komandisty, ručí tento komandista za závazky
společnosti jako komplementář.

41) Marketing

2010-04-06T02:45:00.000-07:00

Marketing

Základem marketingu je poznání trhu a práce s ním. Provádí se činnosti označované jako výzkum trhu. Pro uskutečňování všech funkcí podniku má zásadní význam zjistit potřeby a přání lidí (zákazníků), tyto potřeby a přání ovlivňovat a co nejlépe uspokojovat. K tomuto cíli směřuje tzv. marketingový mix, který kombinací základních nástrojů (prvků) marketingu. Tyto nástroje jsou často označovány jako 4P: výrobek (product), cena (price), stimulování prodeje (promotion), cesty prodeje (place). Volba a vzájemná kombinace těchto nástrojů závisí na zvolené marketingové strategii, tj. zásadní orientaci podniku pro dosažení ekonomického růstu. Pro zajištění marketingových činností je třeba v podniku vytvořit předpoklady vhodnou organizací, tj. uspořádáním činností a lidí, kteří se těmito činnostmi zabývají. Znamená to vytvořit marketingový útvar.

Výrobek, služba (product) – Podnik musí výzkumem trhu zjistit, jaké výrobky (služby) spotřebitel žádá, jak se budou jeho potřeby vyvíjet v budoucnosti a musí také potřeby spotřebitelů ovlivňovat. Podle výzkumu trhu pak musí vyrábět potřebné výrobky nebo poskytovat žádané služby. Doba po kterou se výrobek prodává na trhu, se označuje jako tržní životnost výrobku. Prodej výrobku neprobíhá po celou dobu životnosti rovnoměrně, mění se v čase. Tyto změny objemu prodeje v čase se označují jako životní cyklus výrobku. Životní cyklus výrobku začíná uvedením nového výrobku na trh. Objem prodeje je malý, cena výrobku nesmí být příliš vysoká. Po fázi růstu je charakteristický rychlý růst objemu prodeje. Výrobek byl na trhu přijat. Ve fázi zralosti ještě mírně roste objem prodeje. Protože se již předtím obvykle objevila konkurence, je nutno snižovat cenu výrobku. Tím se snižuje i zisk na jeden výrobek. Ve fázi úpadku dochází k prudkému poklesu prodeje výrobku. Výrobek se prodává za velmi nízkou cenu.

V tržní ekonomice je velmi důležité obměňovat výrobní program podniku a průběžně zavádět na trh nové výrobky. Změny výrobků se označují pojmem inovace výrobku.

Cena (price) – Cenu můžeme charakterizovat jako peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořenou pro ocenění služby. Nabízející má snahu cenu maximalizovat, kupující má zájem opačný. V praxi se uskutečňuje hledání „správné cesty“ metodou postupných úprav. Základem ceny je kalkulace nákladů a zisků, která se porovnává s cenami obdobných výrobků na trhu.
Každý podnikatel provádí určitou cenovou politiku, tj. rozhoduje o cenách svých výrobků v souladu se svými cíli a zákonnými předpisy (zákon o cenách).
Cenová politika je ovlivněna:
1) Náklady
2) Poptávkou
3) Konkurencí
4) Zákonnými předpisy

Podnik může volit i politiku diferencovaných cen, pak stanoví pro stejný výrobek rozdílné ceny.

Cesty prodeje (place) – Vyrobené nebo nakoupené zboží se musí vhodnými cestami dostat ke spotřebiteli. Je důležité, aby se dostalo ke spotřebiteli ve stanovené době a s co nejnižšími náklady.
Procesy spjaté s pohybem zboží od výrobce ke spotřebiteli lze rozdělit na dvě oblasti:
1) Výběr článků odbytové cesty
2) zajištění fyzického pohybu
zboží, tj. skladování a
přeprava zboží (logistika)

Stimulování prodeje (promotion) – Každý podnikatel musí hledat způsoby, jak upozornit okolí na své výrobky a služby. Tuto činnost nazýváme stimulování (podpora) prodeje nebo také komunikační mix. Cílem této činnosti je prodat výrobek nebo službu co nejvýhodněji a v největším množství. Při stimulování prodeje hraje hlavní roli reklama, osobní nabídka zboží, různé formy podpory prodeje a publicita.

Základy řízení podniku

Pro pochopení základů řízení je užitečné objasnit vymezení podniku jako ekonomického systému. Systém je množina prvků spojených vazbami a vyznačuje se cílovým chováním. Uvedené vazby spojují prvky, které patří do vymezeného systému; jsou to vazby vnitřní. Vnější vazby spojují vymezený systém s jeho okolím, tedy konkrétně s prvky, které do systému nepatří. Pokud jsou tyto vazby orientovány dovnitř systému, jsou to vazby vstupní (imputy), jsou-li orientovány k vnějším prvkům, jde o vazby výstupní (outputy). Jestliže jsou vymezeny prvky v okolí systému a jsou-li s ním propojeny vazbami, jde o systém otevřený, v opačném případě je to systém uzavřený. Systémy, které se vyvíjejí (mění) v čase, označujeme jako systémy dynamické, naproti tomu ty systémy, které se v čase nemění, jsou systémy statické.

Podnik jako ekonomický systém je systémem
1) Otevřeným – má dodavatele a odběratele
2) Dynamickým – vyvíjí se v čase

Cílovým chováním podniku je zabezpečovat výnos a dosahovat zhodnocení jeho majetku. Vymezení podniku jako ekonomického systému je důležité pro jeho řízení. Ukazuje nejen vnitřní členění na organizační jednotky, ale i jednotlivé materiálové toky. Každý podnik, ať malý nebo velký. Se skládá z jednotlivých úseků, které jsou v něm různou mírou zastoupeny. Usměrňování všech podnikových činností zabezpečují útvary řízení zprávy podniku. Podnikové činnosti směřují k zabezpečení jeho prosperity. Podnikatel vykonává podnikatelskou činnost na vlastní nebezpečí. Základem úspěšné činnosti podniku je podnikavost. Jako podnikatele musíme především pružně reagovat na poptávku, a tím zabezpečovat tržní úspěšnost podniku. V tržní ekonomice působí podniky v konkurenčním prostředí. Při podnikání je také nutno dodržovat zásadu trvale dynamického a proporcionálního rozvoje.
Jde o to, že:
1) Podnik musí disponovat určitým vnitřním potenciálem
2) Jednotlivé složky podniku se musí rozvíjet ve střednědobém a dlouhodobém výhledu
úměrně.

Chceme-li dodržovat uvedené zásady, musíme si uvědomit význam učiněného řízení rozvoje podniku. Řízení je nutno zabezpečit nejen po ekonomické, ale i po věcné stránce. Řízení je účelné ovlivňování procesů ve vymezeném systému, kterým může být provoz, podnik, odvětví, popř. národní hospodářství. Pokud se malý podnik úspěšně rozvíjí, brzy se ukáže, že rozsah jeho činností je tak značný, že musí nastoupit dělba práce. S ohledem na to a při požadovaném přežití v tržních podmínkách musí být podnik veden (řízen, ovládán). Musí být vytvořena skupina lidí, která nebude vykonávat vlastní provozní činnost, ale bude se zabývat řízením podniku jako celku a řízení jeho jednotlivých složek managementu. Řízení (vedení podniku) jako specificky zaměřená činnost znamená obecně ovládání, které se uskutečňuje pomocí koordinace chování lidí tak, aby bylo dosahováno stanovených cílů. Řídícím subjektem je tedy nejčastěji člověk, muže to ale být i konstruovaný systém, který vykonává činnosti pomocí programu (řídící počítač). Vzniká vztah nadřízenosti a podřízenosti. Řídící subjekt zadává úkoly. Řízené subjekty plní zadávané úkoly, vyjadřují se k nim a oznamují jejich splnění. Tím vzniká tzv. zpětná vazba. Řízení vyžaduje nejen vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ale i vzájemnou spolupráci. Při ní jde především o stanovení povinností, pravomocí a odpovědnosti každého pracovníka.

Organizování

V podniku konkrétně jde o organizační strukturu. Vytváří se v něm určité organizační útvary (prvky systému) a
vazby mezi nimi. Organizace je určité uspořádání soustavy, určitý způsob vymezení vazeb mezi jejími prvky.
Organizují se:
1) Pracovní procesy, které v podniku probíhají nebo mají probíhat (organizace výroby)
2) Lidské věcné činitele, jimiž je podnik k uskutečňování pracovních procesů vybaven.

Základním prvkem organizační struktury podniku je organizační jednotka. Každá organizační jednotka má svého vedoucího, který koordinuje činnost příslušných pracovníků. Forma organizační struktury podniku závisí na potřebné dělbě práce při řízení.
Ta se uplatňuje:
1) Ve směru vertikálním – jsou vytvořeny stupně linie) řízení
2) Ve směru horizontálním – vedení tvoří kromě vedoucího, který má přikazovací pravomoc, i odborný aparát.

Plánování

Plánování je proces formulace cílů, zdrojů a cest, kterými lze těchto cílů dosáhnout.
Plánování může být:
1) Strategické
2) Taktické
3) Operativní

Strategií – se rozumí dlouhodobý program činnosti podniku. Na strategii navazují plány, které určují způsob dosažení strategických cílů.
Plány – jsou vlastně soubory informací, které slouží k formulaci reálných kontrolovatelných úkolů včetně zabezpečení zdrojů a časových souvislostí.

Dosažené výsledky je nutno kontrolovat.
Konkrétní strategické cíle podniku se formulují ve vztahu:
1) K zákazníkům
2) K zaměstnancům
3) K vlastníkům firmy
4) K podnikatelské činnosti

Podnik směřuje k dosažení dlouhodobých cílů s využitím určité strategie.
Rozeznáváme toto základní zaměření podnikatelských strategií:
1) Ofenzivní
2) Mírně ofenzivní
3) Defenzivní
4) Zůstatková

Obchodní plán zahrnuje údaje o stavu podniku, pokud již existuje, a navíc i údaje o podnikatelském záměru,jehož cílem je prodej.

Rozhodování

Rozhodování je jádrem řízení podniku na všech úrovních. Je to soustavná a vědomá činnost manažera.
Rozhodování se uskutečňuje při využití možnosti volby. Možnost volby je základní podmínkou existence řídícího subjektu. Na správnost rozhodování má vliv časový horizont. Dlouhodobá strategická rozhodnutí se týkají složitých problémů a jsou velice závažná.

Komunikace

Komunikace je přenos informací. Předmětem komunikace jsou informace. Informace je zpráva, sdělení, soubor
dat (textových nebo numerických), které slouží ke vzájemnému kontaktu dvou systémů. Informace má v řízení smysl, je-li někomu předána. Pohyb informací mezi subjektem a objektem řízení se nazývá informační tok.
Při přenosu informací je důležitá:
1) U odesilatele - Transformace, tj. schopnost se účinně
dorozumívat, schopnost jasně a výstižně formulovat myšlenky.
2) U příjemce - Interpretace, tj. schopnost správně porozumět přijaté zprávě.
Informační toky, kterými proudí informace v podniku, směřují: 1) Vertikálně
2) Horizontálně
3) Diagonálně

Motivování

Motiv je vnitřní podmět, který vede člověka k určitému jednání. Motivovat znamená aktivně a
cílevědomě podněcovat lidská jednání. Stimul je vnější podmět, pobídka ke zlepšení činnosti, směřující motivaci pracovníků. Při řízení podniku se stimulace využívá k vytváření a zlepšování vztahu lidí k práci. Dosahuje se toho pomocí různých podmětů, které mají povahu odměny nebo trestu.
Zde mají význam:
1) Podměty hmotné (mzda, mimořádná odměna, pokuta)
2) Podměty morální (pochvala, důtka)

S motivací souvisí i pravidelné hodnocení zaměstnanců. Hodnocení zaměstnanců je důležitým prostředkem pro motivování jejich výkonů.

Kontrola

Kontrola je proces, který umožňuje zjistit odchylky skutečného stavu od stavu žádoucího a podle toho navrhnout opatření. Podle vztahu kontroly a plnění úkolů rozeznáváme kontrolu preventivní, průběžnou a následnou.
Preventivní kontrolu – předcházíme možnosti chybného zadání úkolu
Průběžná kontrola - se uskutečňuje v průběhu realizace zadaných úkolů
Následná kontrola – je zaměřena na minulost a slouží ke zkoumání způsobů dosažení výsledků.

V řídících procesech plní kontrola funkci zpětné vazby. Cílem kontroly je zpětně ovlivnit řídící procesy tak, aby byla zvýšena jejich kvalita.

Řídící pracovníci – manažeři

Posláním manažera je zejména umění využít odborníků na dosažení vymezených cílů. Aby toho dosáhl, musí mít vrozené a částečně i získané vlastnosti. Pro vykonávání manažerské funkce jsou potřebné určité vlastnosti a schopnosti, které odlišují manažera od ostatních odborníků. „Správný manažer by měl o něčem vědět všechno a o všem něco“
Podle postavení v podniku rozlišujeme:
1) Manažer „první linie“
2) Manažer středního stupně
3) Vrcholový manažer (top manažer)

40) Odbyt

2010-04-06T02:43:00.000-07:00

Odbyt

Jedná se o soubor činností, jehož úkolem je zajistit uplatnění výrobku (služby) na trhu a jeho dodání odběrateli. V podniku se odbytovými činnostmi zabývá odbytový a marketingový útvar. Oba útvary mohou být začleněny do obchodního úseku.

Odbytové činnosti zahrnují:
1) Marketingové činnosti, jako je výzkum trhu
2) plánování odbytu
3) Operativní odbytové činnosti (styk s odběrateli)
4) Skladování výrobků
5) Expedici a fakturaci
6) Zajišťování obchodně technických služeb
7) evidenci a hodnocení odbytu

Některé podniky budují pro zajištění své obchodní činnosti vedle odbytových útvarů i systém aktivního styku
se zákazníkem prostřednictvím obchodních cestujících, obchodních zástupců a obchodních poradců.
Obchodní cestující - jsou zaměstnanci podniku. Náplní jejich práce je navštěvování potenciálních zákazníků podle předem zpracovaného plánu a zajišťování nabídky.
Obchodní zástupci (dealeři) – jsou samostatní podnikatelé, zpravidla živnostníci, kteří pracují pro podnik na základě uzavřené smlouvy.
Nejčastěji se používá smlouvy o obchodním zastoupení. Tato smlouva musí mít písemnou formu. Obchodní zástupce se v ní zavazuje v určité oblasti (případně na celém území republiky) provádět odborné činnosti spojené s výzkumem trhu, uzavíráním obchodů za podmínek stanovených podnikem, který zastupuje, vyhledáváním zákazníků. Obchodní zástupce může pracovat současně pro více firem. Zastoupený podnik se ve smlouvě zavazuje zaplatit zástupci odměnu za jeho služby v podobě provize. Rozlišujeme obchodní zastoupení výhradní a nevýhradní. Jde-li o nevýhradní zastoupení může zastoupený podnik pověřit různé osoby zastoupením při prodeji zboží určitého druhu. Při výhradním zastoupení (exkluzivní zastoupení) je zastoupený podnik povinen užívat pro určité území výhradně služeb jednoho obchodního zástupce.

Operativní činnosti při odbytu

Operativní odbytové činnosti zahrnují jednání s odběrateli, uzavírání kupních smluv, vyřizování reklamací. Na výzkum trhu úzce navazuje získávání odběratelů pro výrobky (služby), které podnik vyrábí.
Jednání s odběrateli a jejich vyhledávání se uskutečňuje různými formami na trhu.
1) Individuální jednání
2) Veletrhy a výstavy
3) Burzy
4) Dražby (aukce)

39) Základní ekonomické pojmy

2010-04-06T02:40:00.000-07:00

Základní ekonomické pojmy

Ekonomie je věda o nejobecnějších souvislostech v ek. Životě společnosti, viděných v jejich celku.
Děli se na :
1) Mikroekonomie – popisuje chování subjektů na trzích.

2) Makroekonomie – zabývá se chováním ekonomiky jako celku.

Ekonomie poskytuje celkový obraz ek. Života v dané společnosti, kde lidé vystupují jako jednotlivé subjekty (jednotlivci) nebo ve skupinách jako skupinové subjekty.
Podle toho jaké aktivity vykonávají je zařazujeme do těchto skupin:
1) Domácnosti
2) Firmy
3) Vláda = Stát

Tato ekonomické subjekty se setkávají na trhu, který dělíme na :
1) Trh statků a služeb
2) Trh práce
3) Finanční trh (trh peněz)

V každé společnosti se musí řešit tyto 3 základní ek. Problémy:
1) Co vyrábět
2) Jak vyrábět
3) Pro koho vyrábět

Tyto 3 základní ek. Problémy lze řešit těmito ekonomickými systémy (tzn. Způsoby řízení ek. Ve státě)
1) Zvyková ekonomika – na základě zvyku nebo tradice (již se nepoužívá)
2) Tržní ekonomika – ekonomie současné doby
3) Plánovaná ekonomika – Něco jako pětiletky. Fungovaly v zemích východní Evropy
po 2 svět. Války.
4) Smíšená

38) Statky a služby

2010-04-06T02:37:00.000-07:00

Statky a služby

Lidé uspokojují své potřeby určitými předměty nebo určitou činností. Užitečné předměty, které mají určité vlastnosti (upotřebitelnost), se nazývá statky. Užitečné činnosti, při jejichž průběhu lidé uspokojují své potřeby, se nazývají služby.

Podle dostupnosti dělíme statky na:
1) Volné statky - tj. statky, které jsou neomezeně k dispozici (voda,
vzduch, světlo)
2) Ekonomické statky - které se vyskytují v omezené míře a musí se
určitým způsobem
rozdělovat.

Podle použití dělíme statky na:
1) Spotřební statky - které slouží besprostředně spotřebě, např.
potraviny, uhlí, auta, oděvy.
2) Kapitálové statky - které slouží další výrobě, např. látka na šaty,
příze.

Zdroje prostředků pro uspokojení potřeb

K zabezpečení dostatečného množství ekonomických statků jsou nezbytné zdroje. Tyto zdroje se v průběhu činnosti, kterou zpravidla nazýváme výroba, přeměňují (transformují) do podoby statku nebo služby. Při tomto procesu transformace je důležité, aby došlo ke zhodnocení zdrojů, které do procesu vstupují. Cely proces lze znázornit takto:

Přeměna
Zdroje (vstup) ----------------------------------------------- Výsledek (výstup): statek nebo služba
Zhodnocení

Výrobní faktory jsou:
- práce
- přírodní zdroje (příroda)
- kapitál

Potřeby

1) Fyziologické
2) Společenské
3) Individuální
4) Kolektivní

Hospodářství a efektivnost

Výroba statků a služeb probíhá ve společnosti součinností mnoha lidí a mnoha podniků. Vyrobené statky a služby si výrobci vyměňují mezi sebou prostřednictvím tzv. směny.
Dělba práce s sebou přináší specialisti jednotlivých výrobců na výrobu určitých statků a služeb nebo jej jejich částí. Vyměňování zboží a služeb zprostředkovávají peníze, které jsou prostředkem pro změření velikosti hodnoty zboží. V hospodářství pak proudí zboží, peníze a práce mezi podniky a domácnostmi takto:

Zboží

Tržby z prodeje zboží
(peníze za zboží)

Podniky Domácnosti

mzdy a platy
(peníze za práci)

Práce

Hospodaření je účelné nakládání s prostředky, které má společnost k dispozici. Při každé činnosti je třeba zajistit její účinnost (efektivnost).
Efekt obecně znamená užitečný výsledek činnosti, pro jehož dosažení musely být vynaloženy určité zdroje. Efektivnost vyjadřuje vztah mezi efektem určité činnosti (nazýváme jej také výsledek nebo výstup) a vynaloženými zdroji (vstupy).
Efektivní je tedy taková činnost, která přináší žádoucí výsledek s vynaložením přiměřených zdrojů.
Podnik hospodaří efektivně jestliže:
A) vyrábí takové statky nebo služby, které je někdo ochoten koupit, tedy vyrábí účelně
B) usiluje o snižování spotřeby zdrojů a lepší využití zdrojů, které ke své činnosti potřebuje, tedy vyrábí hospodárně.

Efektivnost činnosti podniku zahrnuje dvě složky:
A) účelnost (užitečnost) výrobku nebo služby
B) hospodárnost

Účelnost výrobku nebo služby v normálně fungující ekonomice prověřují spotřebitelé, kteří jsou nebo nejsou ochotni si výrobek nebo službu koupit.