Dvě větve evropské integrace, federalistická a internacionální

1.2 Dvě větve evropské integrace, federalistická a internacionální
Bylo jasné, že integrace se stane stavebním kamenem v budováni po WW2 Z Evropy. Rozkol existoval (stejně jako dnes) v otázce úloh národních států. Zde můžeme rozlišit dvě základní pozice.
1. demokracie není dostatečnou zárukou pro mír (Hitler se dostal poprvé k moci demokratickou cestou), proto je třeba omezit role jednotlivých národních vlád a spojit jednotlivé národy federální strukturou (idea supranacionality)
2. nejlepší pro Evropu jsou stabilní demokratické národní vlády, které budou úzce spolupracovat a to především v ekonomické oblasti (idea mezivládní spolupráce)
Lidé zemí, které měly hrozné zkušenosti s ničivými účinky a následky nacionalismu, ty chtěly radikálnější záruky pro mír a přikláněly se více k federalistické ideologii. Zástupci této skupiny jsou především Belgie, Holandsko, Lucembursko, Německo, Francii, Rakousko a Itálie.
Naopak lidé žijící v zemích, které se dokázaly ubránit cizí okupaci a dokázaly čelit velkým lidským i materiálním ztrátám, ty požadovaly tradiční národní uspořádání. Zástupci skupiny jsou UK, Dánsko, Norsko, Island, stejně tak neutrální Irsko, Švédsko a Švýcarsko.
Španělsko a Portugalsko zůstávalo pod fašistickou nadvládou až do 70s.