Hypotéza permanentního důchodu

Hypotéza permanentního důchodu (Friedman 1957):
– přechodné vs. trvalé změny důchodu
– na přechodné změny subjekty nereagují (spotřeba se nemění – oček. případný návrat zpět, vyhlazují výkyvy ve spotřebě)
1. na změny, které člověk považuje za permanentní (trvalé), změnou spotřeby reaguje.
– důchod má často dvě složky – permanentní a dočasnou – někdy malá změna spotřeby (způsobeno tím, že velká část je chápána jako permanentní).. Y = YT + YP
– spotřeba je funkcí permanentního důchodu.
– dlouhodobá spotřební funkce odráží jen permanentní změny (krátkodobé se zhruba vyruší) – vztah C a Y je strmější přímka vycházející z 0.
– krátkodobá spotřební funkce může být podobná keynesovskému pojetí (klesající průměrný sklon ke spotřebě s rostoucím důchodem).
– opatrný optimismus: na zvýš. důchodu zpočátku člověk nereaguje, až v delším období se utvrdí, že je trvalé. Spotřeba reaguje na změny důchodu v krátkém období slabě a v dlouhém období silněji.
Závěr ze všech teorií: doplňují se. Rozhod. mezi souč. a bud. spotřebou, snaha o vyrovnané příjmy během života, reakce jen na permanentní změny, dlouh. spotř. fce jiná než krátkodobá.
C = C(YD+, r-), kde YD je disponibilní permanentní důchod, r reálná úr.míra.