– Kritika Phillipsovy křivky:

– kritizuje myšlenku, že snížení nezaměstnanosti lze vykoupit určitým zvýšením inflace
– využil pojmy: adaptivní inflační očekávání a peněžní iluze
– dospěl k závěru, že krátkodobě pozorovatelná zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností je důsledkem peněžní iluze eko subjektů, které v krátkém období nerozlišují nominální a reálné mzdy a ceny
– adaptivní inflační očekávání = jakmile inflace nějakou dobu trvá, zabuduje se do inflačních očekávání, návrat k přirozené míře nezaměstnanosti není doprovázen snížením inflace na předchozí úroveň, ale inflace setrvává, protože je „zabudovaná“ do očekávání
– Friedman dospěl k závažnému závěru – dlouhodobě neexistuje zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, existuje jen přirozená míra nezaměstnanosti.Přirozená míra nezaměstnanosti je taková nezaměstnanost, při níž nedochází k akceleraci inflace
– Friedman připisuje velmi nízkou účinnost rozpočtové politice (příčinou je efekt vytěsňování
– Měnové politice připisoval vysokou účinnost v ovlivńování agregátní poptávky a národního důchodu, ale nedoporučoval ji
– kritizoval snahu keynesiánců stabilizovat ekonomiku řízením úrokových měr (doporučil nahradit řízením měnového agregátu – zlaté pravilo měnového růstu)
– je kritikem velkých rozpočtových výdajů, které pokládá za nehorázné plýtvání ekonomickými zdroji
– chtěl zavést negativní důchodové daně