Kolektivní vyjednávání

Kolektivní vyjednávání
Kolektivní smlouvy hrají významnou úlohu ve všech zemích západní Evropy. Je tomu tak přesto, že počet členů odborů mezi zaměstnanci se liší podstatně ve skandinávských zemích a Německu, kde je významná část pracovní síly odborově organizována, a ostatních zemích, kde je především v některých odvětvích členství v odborech méně běžné.
Přístup odborů k zvyšování mezd jednotlivců je často nejednoznačný. Zdálo by se přirozené, že odbory se budou pokoušet ovlivňovat pouze minimální mzdy a mzdový růst. Ale odbory považují za důležité rovněž řídit mzdy všech svých členů a dokonce i nečlenů. Ospravedlňují to tvrzením, že by zaměstnavatel jinak favorizoval nečleny odborů štědřejšími mzdami. V souladu s touto argumentací by tedy měl zaměstnavatel získat zlomením moci odborů, a v dlouhém období tak byl schopen vyplácet nižší mzdy.
Tento přístup však vede k tomu, že odbory téměř výhradně hájí zájmy těch, kteří jsou již zaměstnáni. I kdyby měly odbory nezaměstnané členy, bylo by racionální, aby chránily pouze práva a privilegia těch zaměstnaných. Odbory mají silnější zájem udržovat mzdy spíše vysoko a souhlasit s podmínkami, které by umožnily firmám zvýšit poptávku po práci.
Odbory preferují opatření proti nezaměstnanosti, která takovým či onakým způsobem zvyšují poptávku po práci bez snížení mezd těch, kteří již zaměstnaní jsou. Je také v zájmu odborů snažit se chránit svoje členy před propuštěním.