Komunistická rozpínavost a jeho velkolepý kolaps

Toto samozřejmě věděli i ve střední a východní Evropě. SSSR ovšem opět a opět kladl tvrdošíjně překážky hospodářským reformám ve své zóně vlivu ekonomickým tlakem a příležitostnými vojenskými intervencemi. V 80tých letech došlo k obratu a o změny v zastaralém systému se pokoušel sám SSSR. Sovětský prezident Gorbačov přijal plán na zavedení určitých ekonomických (s tržními prvky) reforem – PERESTROJKA a ubezpečil satelity, že i ony mají právo na prosazení vlastních reforem a Sovětský svaz jim nebude klást ani ekonomické ani vojenské překážky – GLASNOSŤ.
K prvním opravdu vážným změnám ve východním bloku došlo v Polsku 1989, kdy polská dělnická strana Solidarita donutila komunistickou vládu k akceptování svobodných parlamentních voleb. Komunisté prohráli a byla sestavená první demokratická vláda v sovětském bloku.
To, že Moskva nezasáhla povzbudilo revoluční snahy v ostatních zemích tohoto bloku. Pro reformní síly v Maďarské komunistické straně se snažily o demokratické volby a co víc, otevřely hranice s Rakouskem. Tisíce východních Němců tohoto chtělo využít k přesunu do Západního Německa. Toto zapříčinilo rozpoutání nepokojů a protestů proti vládě v NDR, které vyvrcholily otevřením hranic mezi NSR a NDR. 9. 11. 1989 tisíce obyvatel západního a východního Berlína se kladivy a krompáči snažilo o zničení Berlínské zďi, symbolu rozdělené Evropy. Na konci roku 1989 již demokratické síly převládly v Polsku, Maďarsku, Československu a Východním Německu. V roce 1990 došlo k znovu-spojení Německa a tři pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko deklarovaly svou nezávislost na SSSR. Na konci roku 1991 se rozpadl samotný Sovětský svaz – což byl definitivní konec jeho možných intervencí do S a V Evropy. Evropské společenství zareagovalo hbitě a aby podpořilo mladé demokracie, poskytlo těmto státům dočasnou pomoc a půjčky.