Subvence napříč EU: zamezování hlavním zdrojům zisků

Před integrací byly ceny vysoké, tedy spotřebitelé platili za neefektivnost. Po integraci došlo díky konkurenci na trhu k poklesu cen, ale tento pokles není důsledkem větší efektivnosti (úspory z rozsahu), ale je důsledkem dotace od daňových poplatníků. Integrace doprovázena podporami tedy znamená přesun nákladů neefektivnosti od spotřebitelů ke všem daňovým poplatníkům.
Nastává tedy situace kdy na trhu působí příliš mnoho příliš malých firem, které nikdo nenutí k restrukturalizaci, neboť díky dotacím dosahují nulového zisku, tedy zisku o stejné výši, kterého by dosáhly v případě sloučení se (dotace jsou ve výši ztráty, dosáhly by li firmy úspor z rozsahu, subvence by se snížila).
Mají jednotlivé země prospěch z takovéto politiky?
Nedokonalá konkurence vede k neefektivitě, neboť ceny jsou vyšší než mezní náklady. Politika, která vede k tomu, že se zvětší v takovéto situaci výstup, je politikou, která zvyšuje bohatství (viz kapitola 4). Pokud bychom tedy použili žargonu veřejné ekonomie, můžeme říci, že subvence jsou druhou nejlepší možností, neboť redukují tržní distorze.
Musíme poznamenat, že takovéto zdůvodnění je velmi zaujaté. Toto obhajování subvencí totiž nejde aplikovat v LR. Subvence zabraňují firmám v tom, aby přijímaly opatření vedoucí ke změnám, k potřebné restrukturalizaci. Pokud pak ostatní konkurenti budou přijímat nové technologie, budou se chytat nových příležitostí a celkově zefektivní svou výrobu, firmy, kterým bylo v restrukturalizaci bráněno, nebudou moci dále na trhu působit a negativní jevy spojené s zefektivněním se projeví později.