. Stát blahobytu

Přerozdělovací politika se stala základním prvkem státu blahobytu. Počátky koncepce státu blahobytu je možné identifikovat v sjednoceném Německu pod vládou kancléře Otto von Bismarcka, který v letech 1880-1881 zavedl systém povinného pojištění zaměstnanců proti nemoci a úrazů jakož i omezený systém důchodového pojištění pro staré a práce neschopné. Tento krok představoval první pokus rozšířit systém sociální péče na širší vrstvy než pouze na ty úplně nejchudší.

V Británii byly před přijetím sociálních zákonů v třicátých letech přijat Zákon o důchodech (Old Age Pensions Act, 1908) a Zákon o národním pojištění (National Insurance Act; 1911). Další inspirací bylo Švédsko, které v roce 1915 zavedlo všeobecné důchodové pojištění. Důchody se vyplácely všem osobám starším šedesáti sedmi let.

Tento systém byl postupně kopírován a rozšiřován i v dalších zemích zejména po první světové válce a představoval odklon sociální péče od tradičních soukromých institucí (rodina, sousedi, charita a církve) a přenos odpovědnosti na bedra státu. Širší aplikace principů státu blahobytu spadá především do období po druhé světové válce, systém je charakteristický sociálními jistotami a vysokým stupněm přerozdělování. Nejvíce se koncepci státu blahobytu blíží Švédsko, prvky tohoto systému je však možno identifikovat v řadě dalších zemí.