Pohyb osob

Pohyb osob
Migrace je jedním z nejvýznačnějších rysů lidských dějin. Pohyb pracovních sil může být buď z ekonomických (rozdíl v mzdových úrovních, v životních úrovních, rozdíl v dosažené úrovni ekonomického rozvoje) nebo neekonomických důvodů (války, přírodní katastrofy, hlad, nemoci, politické či náboženské pronásledování) . Pohyb osob má také několik forem: každodenní pohyb (hlavně v příhraničních oblastech, přejezd za prací přes hranice), krátkodobý pohyb, dlouhodobý pohyb, trvalá migrace.
Většina největších dějinných přesunů obyvatel probíhala násilnou formou, nedobrovolně. V 17. a 18. století bylo v Africe zajato 15 mil. domorodých obyvatel a jako otroci byli dopraveni do Jižní, Střední a Severní Ameriky. V 19. století bylo na 10-40 mil. smluvních pracovníků (v podstatě zajatci) posláno k výkonu prací do celého světa. Např. většina Australanů jsou přistěhovalci, jsou to často potomci osob, kteří byli vykázáni z Britského Společenství – trestanci. Od poloviny 19. stol do druhé světové války opustilo Evropu 60 mi. obyvatel a přestěhovalo se převážně do USA (40 mil.), Kanady, Latinské Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland a do Jihoafrické republiky. Po roce 1945 se potýkalo mnoho evropských zemí s nedostatkem pracovních sil. Přistěhovalecké zákony byly uplatňovány velmi volně. Přistěhovalci pracovali převážně v rozvíjejícím se průmyslu. Nyní se projevil nový rys mezinárodního pohybu pracovních sil – stěhování vysoce kvalifikovaných pracovníků. Ti se stěhují převážně do USA, jelikož je lákají vysoké platy. USA na tom značně získávají, jelikož nenesou náklady na kvalifikaci.
Dnes jsou hlavními exportéry prac. sil: Egypt, Turecko, Mexiko, Filipíny, Maroko. Hlavními importéry: Saudská Arábie, SRN, Polsko, USA, Švýcarsko, Francie, VB, Japonsko, Holandsko, Itálie a Finsko.