Co z toho vyplývá pro penzijní reformu

Co z toho vyplývá pro penzijní reformu
Domnívám se, že hlavní příčina současných problémů českého důchodového systému spočívá v nízkém věku odchodu do důchodu, a zde je také nutné hledat cesty řešení celé situace. Jak již bylo uvedeno prodloužila se střední délka života o 4 roky u mužů a o 3 roky u žen, zatímco věk odchodu do důchodu se posunul méně. Jestliže je průměrný občan déle živý a zdravý, není důvod, proč by nemohl déle pracovat. Jestliže je práce deklarována jako hlavní životní náplň člověka, proč ji seniory zbavovat a dokonce je za ni v současném systému penalizovat. Dosavadní posuny hranice věku odchodu do důchodu byly nedostačující a doprovázeny takovým změkčováním podmínek pro odchod do předčasného důchodu, že se do značné míry míjejí účinkem.

Jedním z aktuálních úkolů hospodářské politiky je předefinovat pojem důchodce/seniora. Jak přesvědčivě argumentuje Rabušic (2002), demografické stárnutí je možné vnímat nikoliv jako hrozbu nýbrž jako výzvu pro sociální politiku. Je charakteristické, že věková kategorie poproduktivních začíná v mezinárodních statistikách ve věku 65 let, zatímco v našich ve věku 60 let. Většinu našich nových důchodců představují předčasní důchodci a míra pracovní participace ve věkové kategorii 55-64 patří mezi vyspělými zeměmi k nejnižším na světě. Problémem současného deficitu důchodového pojištění není stárnutí populace, tedy jakýsi objektivně nepříznivý demografický jev, ale skutečnost, že na prodlužující se délku a kvalitu života v ČR nereaguje politická odvaha razantněji prodloužit věk odchodu do důchodu. Další z nepřesností v diskusích o penzijním důchodovém pojištění je argument, že deficity na účtech důchodového pojištění způsobuje právě demografické stárnutí. Systém je v deficitu od roku 1997, a to především z důvodu eroze plátce důchodového pojištění v důsledku nárůstu nezaměstnanosti během hospodářské recese.