Odborářské mýty aneb jak je to s vedlejšími náklady práce a nezaměstnaností
Odborářské mýty aneb jak je to s vedlejšími náklady práce a nezaměstnaností
Nezaměstnanost je vedle rozpočtové reformy téma čísla jedna pro české ekonomy i politiky. Hledá se recept, jak zastavit již celou věčnost trvající trend rostoucí nezaměstnanosti. S troškou do mlýna se pokusily přijít odbory. Nenabízí sice recept, ale alespoň kritizují návrhy jiných. Českomoravská konfederace odborových svazů na včerejšek svolala tiskovou konferenci, kde její předseda Milan Štěch oznámil, že pokles vedlejších nákladů práce, které tvoří hlavně daně a pojistné, nepovede ke snížení nezaměstnanosti a že opačná tvrzení některých analytiků jsou „lichá a silně nepravdivá“. Patrně zapomněl také na OECD a učebnice ekonomie.
Právo na názor má samozřejmě každý. Chci-li o pravdivosti svého názoru přesvědčovat ostatní, asi by to chtělo nějaké argumenty. Odbory vyrukovaly se srovnáním absolutní výše vedlejších nákladů na práci v ČR, Portugalsku a Irsku. Na první pohled je jasné, že ČR vyjde za daných podmínek nejlépe, tj. s nejnižšími náklady. Problém je v tom, že takové srovnání nemá žádný smysl. V Portugalsku a Irsku je vyšší průměrná produktivita práce, tj. vyrábí se zboží s vyšší přidanou hodnotou. Adekvátně tomu mohou být vyšší mzdy i zisky firem, ať už počítáme s nominálními údaji nebo přepočty podle kurzu či parity kupní síly. Největší díl vedlejších mzdových nákladů na práci tvoří daně a sociální a zdravotní pojištění, které jsou zpravidla určitým procentem hrubé mzdy. Roste-li tedy produktivita práce, rostou také mzdy a s tím adekvátně také vedlejší náklady na práci. Srovnávat Portugalsko, Irsko a ČR způsobem, jež použila ČMKOS, je jako házet do jednoho pytle jablka a hrušky.
