Krize neokeynesiánství v 70. letech
na přelomu 60. a 70. let se s rostoucí silou začíná ve vyspělých kapitalistických zemích projevovat vyčerpání faktorů, které vytvářely příznivé podmínky pro úspěšnost tradiční keynesiánské hosp. pol. Posílení role odborů v kolektivních dohodách vyvolalo tendenci k nárůstu mzdových požadavků, nichž plynuly inflační tlaky. Hospodářská politika poptávkových stimulů a přerozdělování vedla ke konzervování hospodářské struktury. Ekon. hnutí byla impulsem k přijetí přísnějších ekologických norem. To vše způsobilo vznik nabídkových nepružností.
Vyvrcholením narůstající nedůvěr v keynesiánskou hosp.pol. a neokeynesiánskou ek. se stala stagflace 70. let, čili současný růst inflace a nezaměstnanosti.
Neokeyn. ek. a její hosp. politika se staly předmětem stupňující se kritikay z konzervativních pozic. Vzhledem k tomu, že v 70. letech a na počátku 80. let neměla neokeynesiánská makroekonomie přijatelnou alternativu, byl na přelomu 70. a 80. let vliv neokeynesiánství postupně vytlačen vlivem konzervativních směrů, zejména friedmanovským monetarismem a novou klasickou makroekonomií.
