Fakta o imigraci
Jak můžeme vidět na obrázku, tak J Evropa (Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko) a JV Evropa (hlavně Turecko) byly před poklesem v roce 1973 zeměmi, které nejvíce poskytovaly své pracovníky a EEC6 bez Itálie, Švýcarsko a severské státy je pak nejvíce přijímaly. Migrace pak byla znovu nastartována v 80. letech, kde severské země a EEC6 přijímalo ještě více migrantů, ale s tím rozdílem, že již ne z J Evropy, která se také stala importérem pracovní síly, ale už pouze z Evropy východní a z Afriky. Co se týká jižních států Evropy, tak tam migrační příliv zahrnoval i navrátilce domů, kteří emigrovali před rokem 1973, ale nejenom je, příliv byl také odrazem vzrůstajícího přílivu neevropských pracovníků do Evropy.
Co se týká spojitosti migrace a společného trhu, tak musíme zdůraznit, že nejenom volný pohyb uvnitř EU byl příčinou rozsáhlého pohybu výrobního faktoru práce. 7 z 10 cizích pracovníků ve státech EU nebyl členem jiného státu společného trhu. A politika, která přílivy neevropských pracovníků umožňovala, nebyla politikou EU, ale vnitřní záležitostí členských států – EU se ani nesnažila o něco takového, jako je vytvoření společného migračního sazebníku.
Jak vidíme na grafu, tak migrace různých národů se v čase významně mění a to jak uvnitř EU, tak migrace mezi EU a nečleny. Je zvláštní, že migrace uvnitř EU, která je zabezpečena společným trhem, je menší než migrace členský-nečlenský stát. Procentuálně migrace z členského státu EU je více do Švýcarska a Norska než do jiného členského státu, ačkoliv právo pracovat v těchto zemích nepřísluší migrantovi automaticky. Z toho jasně vyplývá, že diskriminační (pouze pro určité státy) liberalizace pohybu pracovníků není nejdůležitějším determinantem migrace. To je úplně v kontrastu s diskriminační liberalizací pohybu zboží. Zde po liberalizaci vnitřního trhu podíl obchodu uvnitř EU výrazně vzrostl.