RUST VLADY

3. Keynesiánství ve Velké Británii
Keynesiánská hospodářská politika stimulace agregátní poptávky za účelem dosahování plné zaměstnanosti čelila také limitům ze strany vnějších hospodářských vztahů, kdy často vedla k nerovnováhám v platební bilanci a k tlakům na fixní měnový kurz. Toto dilema se odrážela v tak zvaném stop-go cyklu hospodářské politiky. Cyklus funguje následovně. Stimulace agregátní poptávky zaměřená na zvýšení či udržení hospodářského růstu zvýší příjmy a ceny. Vysoká domácí poptávka tak vede k deficitu na běžném účtu platební bilance. V režimu fixního měnového kurzu, který Británie udržovala vedl růst importů k odlivu měnových rezerv a v zájmu udržení fixního kurzu byla nutná okamžitá korekce hospodářské politiky a její změna z expanzivní na restriktivní. Takovéto krize nastaly v letech 1952, 1955, 1957, 1961, 1967
Dalším faktorem, který ovlivnil směřování britské hospodářské politiky byl příklon k vyšší míře přerozdělování zdrojů ve společnosti. Sociálně slabší vrstvy anglické společnosti si během války zvykly díky kontrolám a přídělovému systému na určitou rovnost ve společnosti. Za válečných let byl zaveden mimo jiné institut minimální kupní síly obyvatel zajišťovaných vládou. Rozšíření funkcí vlády během války vedly k rozmachu přesvědčení, že by vládla měla a mohla hrát daleko silnější roli a při přizpůsobení místním podmínkám dosahovat vyšší míry sociální spravedlnosti. Poválečná hospodářská politika ve Velké Británii tak představovala směsicí keynesiánství a státu blahobytu. Velký důraz byl položen na cíl plné zaměstnanosti, který vláda v ekonomice měla garantovat.