Kritika keynesiánství

Kritika keynesiánství – v období kritiky došlo k renesanci neoklasicismu, ten se lišil ale od toho klasického→ nástup konservatismu v ekonomické teorii. Změna je provázena také i renesancí liberálních tradic ekonomického myšlení = posílení důvěry v autoregulující tržní mechanismus. Východiskem je racionální chování hospodářských subjektů, každý se snaží maximalizovat zisk (užitek) a jejich chování vyúsťuje do optimální alokace zdrojů a maximální efektivnosti výroby (tyto tržní síly jsou nejdokonalejším nástrojem pro dosažení rovnováhy ekonomiky)

SOUDOBÝ KONSERVATISMUS – vnitřně diferenciovaný. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou byla chichágská varianta monetarismu (ekonomie strany nabídky) = nová klasická makroekonomie.

MONETARISMUS – Milton Friedman – zdůraznění peněžní a bankovní stránky fungování ekonomiky. Posílil na počátku 70. let – prohlásil inflaci za nejvážnější problém, zároveň nabídl řešení. Inflace je chápána jako čistě peněžní jev vyvolaný nadbytečnou nabídkou peněz, růst nabídky peněz by měl tedy růst stejně jako jejich poptávka (3-5%). Monetaristé kritizují státní zásahy (keynesiánství), doporučují zasahovat jen do jedné veličiny – peněžní masy v ekonomice a tempo jejího růstu.
Základní předpokladem fungování tržního systému – osobní, politická a ekonomická svoboda (použití důchodu dle vlastního uvážení). Volná soutěž zaručuje svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody.