Fáze evropského růstu

Třetí etapa od 1950 do 1973 bývá nazývána zlatým věkem růstu. Na celém světě, ale nejvýrazněji v Evropě, došlo k nebývalému skoku v mírách růstu. Míra absolutního růstu se ztrojnásobila, relativní míra na osobu pak dokonce zečtyřnásobila. Reálný příjem na osobu se pak zdvojnásoboval každých 18,6 let, což vlastně znamená, že materiální standard života byl dvojnásobný s každou novou generací. Naneštěstí toto období skončilo po již 23 letech z důvodu, které ještě dnes nejsou příliš pochopené. Od roku 1973 tedy prvních ropných šoků se míra růstu příjmu na osobu ustálila na průměru 1,7% ročně. Avšak protože došlo k dalšímu zkrácení pracovního týdne, přepočet na hodinu práce pak znamenal růst 2,7% za rok.

Druhé období růstu 1913-1950 se dá těžko označit jako permanentní homogenní růst. Toto období totiž zahrnovalo dvě světové války i velkou depresi 30. let, které jistě znamenaly pokles v příjmu průměrného obyvatele, jenže období rekonstrukce po válce 1945-1950 bylo tak významným zvýšením výkonu, že po zahrnutí do celé periody, tato pak vykazuje kladných hodnot. V následující tabulce vidíme, jak významné navýšení výkonu znamenala poválečná rekonstrukce pro 12 států Evropy. WW2 znamenala obrovské ztráty pro evropské národy, země jako Francie a Rakousko měly v roce 1945 GDP jako v 19. století (viz první sloupec). Navzdory tomu obnova proběhla velmi úspěšně. V roce 1951 již všechny země Evropy byly na úrovni předválečného výkonu. Většina zemí v této době dosahovala dvouciferného růstu, třeba zmiňovaná Francie rostla téměř 20% ročně. Musíme ovšem zdůraznit, že k růstu přispělo zejména to, že bylo co obnovovat (válkou zničená území) Ale také musíme zdůraznit, že obrovský propad GDP po válce nebyl způsoben pouze ničením, ale také dočasnou dis-organizací evropských ekonomik.