Regionální politika EU

Po přijetí Maastrichtské smlouvy, si chudá čtyřka mohla začít užívat dalších peněz, byl totiž založen nový fond, konkrétně Kohézní fond (Cohesion Fund), který mohl být vydáván pouze na regiony v Řecku, Irsku, Španělsku a Portugalsku. Opět totiž docházelo k tomu, že stále těsnější formy ekonomické integrace výrazně zvýhodňovaly průmyslová centra a tak periférie byly alespoň odškodňovány prostřednictvím velkých nárůstů rozpočtů strukturálních fondů (přerozdělují peníze ve prospěch strukturálně zaostalých regiónů). V konkrétní podobě to znamená zdvojnásobení podílu strukturálních fondů na EU rozpočtu mezi lety 1986 – 1993.
Na předchozím obrázku můžeme dobře vysledovat propojení mezi politickou silou chudých zemí a vzrůstem rozpočtů strukturálních fondů. Podíl peněz, který šel do chudých zemí se přímoúměrně zvětšoval s podílem, který měly tyto země při hlasování v Radě ministrů. Po dalším rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko pozitivní korelace pokračuje. Podstatná část Finska, ale i část Švédska a celé východní Německo, stejně jako malá část Rakouska byly uznány jako chudé regiony, do kterých má směřovat finanční pomoc. S přijetím 10 nových členů v roce 2004 se dá předpokládat, že hned u příštího vyjednávání finančního plánu dojde k navýšení plateb pro chudé regiony, protože jak je zřejmé, rozpočtové výdaje jsou v silně pozitivní korelaci k politické síle.