5) Fiskální politika, deficity a vládní dluh

Fiskální politika, deficity a vládní dluh

Rozpočet = soustava veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovních za určité období; jde o soustavu rozpočtů, ktšerá má v různých zemích rozmanitou podobu;
V rámci soustavy rozpočtů dochází obvykle k přerozdělování: výdaje jednoho rozpočtu jsou příjmem jiného rozpočtu.

Rozpočtové příjmy jsou tvořeny v převážné míře daněmi, jednak různě navývanými platbammi na sociální zabezpečení ap. Zbytek příjmů tvoří např. přijaté úroky, příjmy z pronájmu majetku, dary ap. Dalšími příjmy vlády jsou příjmy, založené na snížení aktiv vlády, jako splátky poskytnutých úvěrů, prodej majetku…

Rozpočtové výdaje tvoří následující skupiny:
• výdaje sociálního charakteru – transferové platby domácnostem,
• vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství a zdravotnictví; menší podíl zaujímají nákupy v oblasti veřejné správy, armády, policie, soudů ap.,
• transferové platby podnikům v podobě subvencí (zejména do dopravy, zemědělství, abnkovnictví, těžčebního průmyslu aj.),
• vyplacený úrok z veřejného dluhu.

Daně
1. P Ř Í M É – jsou vázány k určitému důchodu nebo najetku, a to zejména: osobní důchodové daně, daně ze zisků podniků, různé daně z majetku (dědická, darovací, z pozemků ap.),
2. N E P Ř Í M É
• daň z přidané hodnoty,
• daň spotřební,
• cla.

Rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje r o z p o č t o v é s a l d o – aktivní (rozpočtovýc přebytek) nebo pasivní (rozpočtový deficit).
Rozpočtový deficit povede k růstu vládních závazků – zvyšuje se zadlužení. Je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád, ty jsou nakupovány domácimi subjekty.
Je zpravidla hlavním faktorem vzniku (nebo růstu) veřejného dluhu – ten je běžně vyjadřován jako brutto dluh, tj. nejsou odečteny vládní pohledávky.
R. saldo lze vyjádřit rovnicí: BS = t . Y – (G + TR).

K porovnání výše rozpočtů a jejich sald jednak v čase a jednak mezi zeměmi jsou používány relativní ukazatele:
• poměr výdajů rozpočtu k HDP, bývá často používán k orientačnímu vyjádření míry vládní intervence v zemi,
• poměr salda rozpočtu k HDP (v EU podle Maastrichtské dohody pouze 3%).

Fiskální politika – spočívá ve stanovení úrovní zdanění a výdajů k ovlivnění makroekonomické výkonnosti.
Výdaje (= vládní výdaje na statky a služby) jsou nástrojem, kterým vláda stanoví relativní rozsah veřejného a soukromého sektoru, tedy podíl GNP spotřebovávaný spíše kolektivně než soukromě.Vládní výdaje ovlivňují úroveň výdajů v NH a mohou tak ovlivnit i úroveň GNP.
Zdanění – omezuje důchody obyvatelstva (vyšší daně sníží důchody, klesno výdaje na spotřebu, sníží se agregátní poptávka, poklesne GNP); pomáhají stanovovat ceny, s nimiž se firmy a jednotlivci setkávají na trzích.

Význam rozpočtu:
1. alokační fce – soustředění finančních prostředků k zabezpečení produkce veřejných statků či jakýchkoliv jiných statků, jejichž produkci se vláda rozhodla zabezpečovat z jiných důvodů;
2. redistribuce důchodů
3. stabilizační fce – usměřňování ekonomického vývoje dané země – ovlivňování vývoje makroekonomických veličin.

Skutečný rozpočet (SR)
jde o skutečně naměřené příjmy, výdaje a deficity (přebytky)

Strukturální rozpočet (sR)
příjmy a výdaje a salda, které by byly uskutečněny při plně zaměstnanosti

Cyklický rozpočet (CR)
rozdíl mezi skutečným a strukturálním rozpočtem
jeho vývoj vyjadřuje vliv cyklického vývoje ekonomiky a s ním spojené působení automatických stabilizátorů na rozpočet
propočítává dopad hospodářského cyklu na rozpočet

Nástroji fiskální politiky jsou jak příjmová, tak i výdajová stránka rozpočtu. Účinky těchto ástrojů bývají nejčastěji interpretovány jpomocí jejich vlivu na celkové plánované výdaje = agregátní poptávku.
Některé z uvedených nástrojů mohou působit i na AS, a to:
• ve smyslu ekonomie strany nabídky, tj. zapojení dodatečných výrobních faktorů,
• ve smyslu snížení nákladů umožňujících snížení cen a růst poptávaného množství (např. pokles zdanění zisků, povinného soc. poj. nebo nepřímých daní).

V případě e x p a n z i v n í fiskální politiky by šlo o pokles zdanění a růst výdajů G, TR.
Opatření r e s t r i k t i v n í fiskální politiky by měla podobu růstu zdanění a poklesu výdajů G, TR.

je-li sazba daně příliš vysoká (za určitou hranicí), daňový výnos klesá

Nástroje fiskální politiky mají dvojí mechanismus fungování:
• automatické (vestavěné) stabilizátory;
• diskreční politika, neboli fiskální politika s volným rozhodováním.
Automatická fiskální politika
nástroje fungují samočinně, aniž by vláda přijímala zvláštní rozhodnutí o jejich využití, působí stabilizačně ve smyslu zmírňování cyklických výkyvů produktu (tedy proticyklicky)
příkladem může být progresivní zdanění důchodů
dochází k vlivu na disponibilní důchod (pokles spotřebních výdajů) a jednak ke změně hodnoty výdajového mulitplikátoru (změna účinnosti autonomních výdajů)

Diskreční politika
spojena s rozhodnutím autorit o použití určitého nástroje
příkladem jsou jakékoliv vládní výdaje uskutečněné se záměrem ovlivńování vývoje makroekonomických veličin
na příkladech expanzivní politiky jde zejména o:
• financování investičních výdajů,
• financování krátkodobých pracovních míst ve veřejných službách (údržba silnice ap.),
• daňové reformy.

V soudobých veřejných financích je důležité rozlišování mezi strukturálními a cyklickými deficity.
Část rozpočtu je strukturální neboli aktivní = určovaná opatřeními hospodářské politiky s volností rozhodování.

Kombinovaná fiskálně monetární politika
Monetární a fiskální politiku lze použít nejen k ovlivňování úrovně GNP, ale i jeho složení. – změnou struktury daní, vládních výdajů a monetární politiky může vláda měnit část GNP vynaloženou na podnikové investice , spotřebu, čisté vývozy a vládní nákupy statků a služeb.
Cílem této kombinované h. p. je povzbuzení investic zvýšením úspor veřejnosti.

Debata o vytlačování soukr. investic
vládní výdaje „podkopávají“ ekonomiku, vládní výdaje uspávají vitalitu obyvatelstva
hypotéza o vytlačování: vládní výdaje mají tendenci omezovat soukromé investice
př. vláda zajáhí projekt stavby silnice, který zvýší státní výdaje na statky a služby. Prostřednictvím multiplikátoru se pak GNP zvýší (2-3 více než se zvýšily G); roste transakční poptávka po penězích, při dané nabídce pak rostou úrokové sazby, rostoucí úrokové sazby ale odradí některé investice; strukturální deficit se zvýšil

Ekonomické důsledky vládního dluhu
• potřeba obsluhovat vnější dluh
• ztráty efektivnosti ze zdanění způsobené placením úroků a jistin (musí být zvýšeny daně, aby mohly být vyplaceny úroky – občané tak odevzdávají peníze, aby jim mohl být vyplacen úrok)
• nahrazování kapitálu veřejným dluhem

Fiskální politika v modelu multiplikátoru
výdajový agregát = C + I + G – je zahrnuta i vláda
daně snižují disponibilní důchod
fiskální politika ovlivňuje GNP obdobně jako investice – má multiplikační účinky

Multiplikátor vládních výdajů je přírůstek GNP, který je výsledkem zvýšení vládních výdajů na statky a služby v rozsahu 1 koruny.
Výpočet multiplikátoru vl. výdajů a investičního muliplikátoru je stejné – nazýváme je tzv. výdajové multiplikátory
vládní výdaje na statky a služby jsou důležitou silou při určení produktu a zaměstnanosti
zvýší-li se G, pak v modelu multiplikátoru produkt vzroste o tento přírůstek G krát výdajový multiplikátor
vládní výdaje tak v průběhu hospodářského cyklu mohou potenciálně stabilizovat či destabiliozovat produkt

Daňový multiplikátor – je menší než výdajový o MPC: D. m. = MPC × výdajový mult.

Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu