4. Vznik peněz

4. Vysvětlení okolností vzniku peněz, pojednání o jejich funkcích a vývojových formách, formování nabídky a poptávky po penězích v ekonomice.

Vznik peněz
Se vznikem společenské dělby práce se objevil nový problém: problém výměny činností mezi jednotlivými výrobci. Dokud šlo o první formy specializace, nebyla výměna až tak složitá. Šlo o přímou výměnu výrobku za výrobek, tzv. bartr. Později, s dalším rozvojem dělby práce se tento proces stával složitějším. Shoda mezi oběma výrobci o kvantitativním poměru jejich výměny nebyla vždy jednoduchá a někdy byla dokonce nemožná. Proto postupem času došlo živelným vývojem ke vzniku peněz. Peníze jsou zvláštním statkem, který zprostředkovává výměnu ostatních statků, usnadňuje tuto výměnu a odstraňuje nutnost zprostředkujících výměn. Říkáme, že peníze jsou všeobecným ekvivalentem.Každá výměna probíhá jako výměna výrobku za peníze.
Peníze mohou mít různou materiální podobu. Z historie víme, že funkci peněz měly například olej, kožešiny, plátno (na našem území), později tuto úlohu převzal drahé kovy, poté papírové peníze a nakonec vznikly i peníze bezhotovostní.
Peníze samy o sobě nejsou užitečné. Jejich užitečnost spočívá v tom, že je lze v kterékoliv době a na kterémkoli místě vyměnit za užitečný statek, který uspokojí nějakou naléhavou potřebu. Proto lidé po penězích touží, proto i peníze samotné považujeme za vzácný statek.
Peníze patří k nejvýznamnějším „objevům“ v lidských dějinách. Vznik peněz vytvořil podmínky pro nahrazení naturální směn, založené na směňování statků v naturální podobě, peněžní směnou. Peněžní směna umožňuje efektivní fungování trhů a vede k vysokým úsporám ekonomických zdrojů.
Vynález peněz má povahu výsledku přirozeného vývoje dělby práce a specializace a je výsledkem kolektivní interakce lidí, tedy nikoli objevem jednotlivce. O tom také svědčí historický vývoj peněz, který vedl od různých typů zbožových peněz přes drahé kovy až k papírovým penězům. Za zbožové peníze považujeme zvláštní druh statků, které jsou ochotni přijímat za své výrobky všichni lidé v určité oblasti (plátno, dobytek, kovy…)
Bez peněz se neobešly ani centrálně plánované ekonomiky „reálného“ socialismu, i když je znaly pouze ve velmi deformované podobě. Ekonomika „reálného“ socialismu byla výrazně naturalizována, východiskem pro určení rozhodujících parametrů výroby, rozdělování, směny i spotřeby byly „naturální“ ukazatele plánu (podnikům plán ukládal, jaké statky a v jakých množstvích mají vyrábět) a peníze zde hrály především úlohu zúčtovací jednotky. V jednotlivých reformních pokusech se objevovaly snahy o zvýšení významu trhu (či v tehdy běžně používaných pojmech zbožně-peněžních vztahů), ale s výjimkou tržního socialismu jugoslávského typu se nikdy nepodařilo tento vztah mezi naturálními a peněžními veličinami zásadně změnit. Plné rozvinutí peněžních funkcí je možné pouze v tržní ekonomice, s níž je typ centrálního plánování a řízení ekonomiky, který existoval v zemích „reálného“ socialismu zcela neslučitelný.
Ekonomové považují peníze za zvláštní druh aktiva, které plní funkce prostředku směny, míry hodnot čili zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Toto aktivum musí být všeobecně přijímáno všemi ekonomickými subjekty.
Specifický charakter peněz je dán vlastnostmi, kterými se toto aktivum liší od jiných: peníze mají nulovou elasticitu substituce a výroby, jsou dokonale likvidní, jejich používání je spojeno s nulovými transakčními náklady a jejich udržování v podobě zásoby vyžaduje zanedbatelné udržovací náklady. Nulová elasticita SaV znamená, že nejde o volně reprodukovatelný statek a že není možné ho bez omezení nahradit statkem jiným. Potřebujeme-li tedy peníze, nemůžeme si je vyrobit, ani je nahradit něčím jiným.

Funkce peněz
Peníze v tržní ekonomice plní tři významné funkce:
1. prostředek směny (medium of exchange): vychází ze schopnosti peněz zprostředkovat směnné akty a je založena na ochotě všech ekonomických subjektů přijímat je k úhradě závazků. Tuto úlohu plní jednak oběživo (bankovky, mince), jednak bankovní peníze, což jsou peníze na bankovních, sporožirových účtech či vklady ve spořitelnách. S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení a snižuje se podíl oběživa na směnných aktech.
2. účtovací jednotka (unit of account): schopnost peněz působit jako míra ocenění všech ostatních statků a služeb, aktiv a pasiv. Při této funkci se peníze stávají nástrojem srovnávání hodnot statků a služeb. Díky této funkci je možná agregace a poměřování rozdílných ekonomických veličin.
3. uchovatel hodnoty (store of value): peníze umožňují udržovat hodnoty v čase, nemusíme je vynakládat pouze na bezprostřední nákupy statků a služeb, můžeme si je rovněž odložit nákupy uskutečnit později. Schopnost peněz plnit funkci uchovatele hodnot však silně závisí na stabilitě jejich hodnoty. V podmínkách rostoucí míry inflace se schopnost peněz plnit tuto funkci zhoršuje a ekonomické subjekty mají tendenci nahrazovat peníze v této funkci jinými aktivy (zlato, umělecká díla, nemovitosti…)

O penězích říkáme, že jsou zcela likvidním aktivem. Pojem likvidita odráží skutečnost, že při směňování jedněch aktiv za druhé musíme zpravidla vynaložit dodatečné náklady, nést jistá rizika či podstupovat ztráty. Nemusíme-li při směňování určitého aktiva za jiné aktivum vynakládat žádné dodatečné náklady a neutrpíme-li ani žádnou ztrátu, označujeme takové aktivum za zcela likvidní.

Vývojové formy peněz
Peníze měly nejdříve formu zbožových (komoditních) peněz. Historicky vzato probíhal tento proces po několik tisíciletí, a to nestejnoměrně v různých oblastech tehdejší civilizace. Rozšířené využívání peněz nastupuje teprve se zánikem feudální společnosti, ačkoli samotné peníze jsou mnohem straší. Do té doby byla směna vůbec okrajovým jevem, převládala naturální výroba. Peníze z drahých kovů v podobě mincí se poprvé objevily zřejmě až v 7.-6. stol. př.n.l. Oba drahé kovy (zlato a stříbro) byly v dalším vývoji peněžního oběhu využívány s různou intenzitou, přičemž počátkem 19. stol. dominovalo stříbro. Zlaté peníze se však již dávno v peněžním oběhu nevyskytují. Byly nahrazeny moderními formami peněz.
Zhruba od 17.stol. začaly fungovat současně s drahými kovy papírové peníze – bankovky. Bankovky se vyvinuly z dlužních úpisů, a to dvojím způsobem. Banky začaly vydávat své speciální dlužní úpisy (bankovky) jednak na základě vkladu zlata do banky, jednak na základě prodeje (eskontu) obchodních směnek bance. Bankovky byly původně emitovány řadou soukromých obchodních bank. Byly směnitelné za zlato kdykoliv na požádání doručitele, podmínkou bylo alespoň částečné krytí emise bankovek zlatem. Byly tedy rovnocenným zástupcem zlata.
Další formou papírových peněz jsou státovky. Jedná se o peníze emitované z rozhodnutí státu ke krytí jeho finančních potřeb, zlatem nekryté a za zlato nesměnitelné. V minulosti docházelo k „explozím“ v emisi státovek např. v souvislosti s válkami či hospodářským rozvratem. V současnosti je emise státovek výjimečná.
Papírové peníze – bankovky známe i ze současného peněžního oběhu. Jejich charakter je však podstatně jiný než dříve, a to v souvislosti se změnami ve fungování zlata. Vyspělou podobu peněžního oběhu se zlatem nazýváme zlatý standard. Ten fungoval v rámci vnitřních peněžních oběhů zhruba jedno století a postupně zanikl v první polovině 30.let 20.století. V mezinárodních ekonomických vztazích se určité prvky zlatého standardu udržely až do začátku 70.let tohoto století.
V klasické formě zlatého standardu obíhají zlaté mince (postupně jejich význam klesá), bankovky jsou neomezeně směnitelné za zlato, mezinárodní pohyb zlata nepodléhá kontrole. Klasická forma zlatého standardu byla postupně modifikována. V modifikovaných formách zlatého standardu je např. vymezeno určité minimální množství zlata při jeho směnitelnosti za bankovky nebo je směnitelnost bankovek za zlato nepřímá, prostřednictvím zahraniční měny.
Zánik zlatého standardu byl způsoben nedostatkem zlata ve srovnání s rozvojem výroby a směny, nerovnoměrným rozdělením zlata mezi zeměmi, potřebou regulace peněžního oběhu státem, potřebou centralizace zlata do rukou státu k financování deficitu platebních bilancí.
Zlaté mince mizí z oběhu, zaniká směnitelnost bankovek za zlato. Zlato tedy nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo (tj. prostřednictvím svých zástupců – bankovek směnitelných za zlato a částečně krytých zlatem). Z teoretického hlediska je tedy v současnosti zlato nepeněžním zbožím.
Přesto mu stále bývá přisuzováno do jisté míry zvláštní postavení – je předmětem spekulace, vlády jej zahrnují do svých měnových rezerv, domácnosti i institucionální investoři v něm spatřují více méně spolehlivou formu uchování majetku. Na soudobé peníze však již zlato žádnou vazbu nemá.

Soudobé peněžní formy
Soudobé peníze mají tři formy:
1. Drobné mince: mají stejný ekonomický charakter jako státovky.

2. Bankovky: jejich současná emise probíhá tak, že centrální banka buď poskytne úvěr komerční bance nebo od ní odkoupí (reeskontuje) dluhopis, který předtím komerční banka koupila (eskontovala) od svého klienta.
Tento proces lze schematicky znázornit takto: osoba A poskytne úvěr osobě B. Osoba B toto stvrdí dluhopisem na své jméno, který vystaví osobě A. Pokus osoba A potřebuje hotové peníze, prodá (eskontuje) dluhopis komerční bance. Ta jej se srážkou (s diskontem) od ní odkoupí. V den splatnosti dluhopisu se obrátí na emitenta (osobu B) a obdrží od ní dlužnou částku spolu s úrokem.
Pokud však i komerční banka potřebuje hotové peníze přede dnem splatnosti dluhopisu, odprodá (reeskontuje) jej centrální bance a ta jí proti němu vydá (opět s diskontem) hotové peníze. Tak dojde k emisi bankovek, tedy k vydání hotových peněz a k jejich uvedení do peněžního oběhu.
V den splatnosti úvěru se pak obrátí na osobu B centrální banka a nechá si vyplatit dluh i s úrokem. Touto operací dojde ke stažení peněz z oběhu.
Pro současné bankovky je charakteristické, že zlaté krytí bankovek není nezbytné, postačí ono krytí „ostatními aktivy“ (tj. aktivními úvěry centrální banky a dluhopisy v její správě). Jedná se tedy o zlatem nekryté peníze (fiat money). Vláda stanoví tyto peníze zákonným platidlem, které musí být přijímáno. Výlučným emitentem bankovek je centrální banka.

3. Bankovní (depozitní) peníze: mají formu bezhotovostních peněz (zápisů na účtech) a jsou kvantitativně v peněžním oběhu převládající. Součástí bankovních peněz jsou tzv. depozita na požádanou, tj. peněžní fondy v bankách, které e možno kdykoliv bez omezení čerpat a převádět např. pomocí šeků – proto bývají též zjednodušeně označována jako šeková depozita.
Součástí bankovních peněz jsou též vklady s určitou výpovědní lhůtou. Tato aktiva bývají označována jako „skoro-peníze“, stejně jako i určité druhy likvidních cenných papírů. K zařazení těchto cenných papírů k peněžním prostředkům nás vede následující úvaha. Jejich vlastník (domácnost, podnik, vláda) s nimi sice nemůže vykonávat běžné platební operace, může je však snadno přeměnit v hotové nebo depozitní peníze tím, že je může předložit k proplacení nebo prodat na volném trhu. V úvahách o svých bilancích proto s těmito prostředky počítá, jako by se jednalo o „běžné“ peníze.

Peněžní agregáty
Na základě hlubšího rozlišení jednotlivých forem peněz jsou konstruovány tzv. peněžní agregáty.
M1 Mince a papírové peníze v oběhu, šekové účty
M2 M1 + termínovaná depozita do určité výše
M3 M2 + velká termínovaná depozita
L M3 + určité cenné papíry, zejména státní obligace a krátkodobé pokladniční poukázky

Vztah domácího (národního) produktu vyjadřuje rovnice směny. Ta vyjadřuje skutečnost, že se na trzích vyrovnávají toky výrobků a služeb s tokem peněz, určených na jejich nákup.
P . Y = M . V
M… množství peněz v oběhu
V… rychlost obratu jedné peněžní jednotky
P… cenová hladina
Y… reálný produkt

Rychlost obratu peněz „V“ udává, kolik koupí a prodejů zprostředkuje v určitém období jedna peněžní jednotka. Jestliže vynásobíme reálný produkt úrovní cenové hladiny (tj. Y . P), získáme nominální produkt. Rychlost obratu peněz lze vyjádřit, když dělíme nominální produkt množstvím peněz v ekonomice.
Z rovnice směny lze odvodit, na čem závisí úroveň cenové hladiny. Závisí:
– přímo úměrně a množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz
– nepřímo úměrně na objemu reálného produktu.
Analogicky lze z rovnice směny odvodit, ke kterým základním veličinám musíme přihlížet, pokud chceme zjistit množství peněz potřebné k hladkému chodu ekonomiky. Množství peněz závisí:
– přímo úměrně na nominálním produktu
– nepřímo úměrně na rychlost obratu peněz

Trh aktiv a trh peněz
Veškerá aktiva se rozdělují na 1) finanční aktiva, 2) hmotná aktiva. Finanční a hmotná aktiva drží jednotlivci, resp. domácnosti v různých formách (peníze, akcie, obligace, pozemky, domy, šperky). Jednotlivec činí rozhodnutí o formě (skladě), v níž drží svá aktiva (peníze, akcie, obligace): jde o tzv. rozhodnutí portfoliu. V dalších úvahách budeme mít na mysli jen finanční aktiva jednotlivce, resp. domácnosti a finanční aktiva země. Při dané úrovni finančního bohatství domácnosti, resp. jednotlivci tím, že se rozhodnou držet určité množství tohoto bohatství v penězích , fakticky se implicitně rozhodli, v jaké výši i držet ostatní finanční aktiva. Z toho plyne, že součet poptávky jednotlivce, resp. domácnosti po penězích a ostatních formách finančních aktiv se musí rovnat celkovému bohatství domácnosti, resp. jednotlivce.
Stejně tak platí i identita, že celkové bohatství země se rovná celkové poptávce po penězích a po ostatních finančních aktivech (v reálném vyjádření). Tedy:

L…………poptávka po penězích (po reálných peněžních zůstatcích)
DOFA …. Poptávka po ostatních finančních aktivech v reálné hodnotě
WN/P……nominální finanční bohatství země WN dělené souhrnným cenových indexem P, tj. reálné bohatství
M/P…….nabídka reálných peněžních zůstatků
SOFA…..nabídka ostatních finančních aktiv v reálné hodnotě

WN/P = L + DOFA
WN/P = M/P + SOFA
L + DOFA = M/P + SOFA
(L – M/P) + (DOFA – SOFA) = 0

Poptávka po penězích
Poptávka po penězích je poptávkou po reálných peněžních zůstatcích (L), tj. nominální poptávkou po penězích dělenou cenovou úrovní. L závisí na úrovni reálného důchodu a na úrokové sazbě. Čím vyšší je reálný důchod, tím více je potřeba reálných peněžních zůstatků pro financování výdajů na nákup spotřebního zboží a služeb, apod. Poptávka po reálných peněžních zůstatcích závisí i na nákladech držby peněz, tj. na ušlé úrokové sazbě v případě držby peněz místo držby ostatních finančních aktiv. Čím vyšší je úroková sazba, tím nižší je poptávka po penězích, a tím vyšší je poptávka po ostatních finančních aktivech.
L = kY – hi
k….citlivost poptávky po reálných peněžních zůstatcích na důchod
h…..citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu.

Keynesiánská teorie poptávky po penězích
John Maynard Keynes zavedl tři motivy preference likvidity – transakční, opatrnostní a spekulační motiv, čímž zformuloval teorii poptávky po penězích.

Transakční poptávka po penězích
Peníze jsou prostředkem směny a jednotlivci drží peníze pro provádění transakcí. Peníze umožňují překlenout, resp. přemostit časovou mezeru mezi přijetím důchodu a výdaji tohoto důchodu. Výše peněz držená a tedy poptávaná pro transakční účely je „korelována“ s objemem transakcí, které jednotlivec bude, resp. plánuje během daného období vykonávat. Vychází se z toho, že úroveň důchodu a jeho změna je dobrým měřítkem objemu transakcí a jeho změn, a tak se předpokládá, že transakční poptávka je závislá v pozitivním směru na úrovni důchodu.
Peníze získané v určité transakci mohou jednotlivci použít ke koupi obligací, které opět po určité době prodají, potřebují-li peníze k platbám. S ohledem na výnosy a náklady držby obligací je zřejmé, že transakční poptávka po penězích bude tím menší, čím vyšší bude úroková sazba a naopak. Transakční poptávka po penězích je pozitivně závislá na důchodu a negativně na úrokové míře.

Opatrnostní poptávka po penězích
Keynes vycházel z toho, že subjekty poptávají peníze nejen pro plánované transakce, ale že tyto subjekty mají i další motiv pro držbu peněz a pro poptávku po penězích. Opatrnostní motiv. Subjekty drží dodatečné peníze pro případ nezbytných (nutných) dodatečných výdajů, jež nejsou plánovány. Keynes předpokládal, že částka držená z tohoto důvodu je pozitivně závislá na důchodu. Stejně jako u transakční poptávky, i tato poptávka může být ekonomizována, roste-li úroková sazba, subjekty budou mít tendenci držet méně peněz z transakčního i opatrnostního důvodu.

Spekulační poptávka po penězích
Proč jednotlivci drží a tedy poptávají větší objem peněz, než je objem peněz držený a poptávaný z transakčního a opatrnostního motivu, když obligace vynášejí úrok a držba peněz ne. Tyto peníze jsou drženy v důsledku nejistoty o pohybu budoucích úrokových sazeb a v důsledku vzájemného vztahu mezi úrokovou sazbou a tržními cenami obligací. Jestliže se očekává, že úrokové sazby porostou, potom tento rst úrokových sazeb vyvolá kapitálové ztráty z držby obligací, jež převáží rostoucí úrokový výnos z držby obligací a investoři budou proto držet a poptávat peníze místo obligací.

Nabídka peněz
Pod pojmem nabídka peněz budeme rozumět tvorbu peněz. Hlavní součástí peněz v oběhu jsou depozitní (bankovní) peníze.

BANKOVNÍ SOUSTAVA
Bankovní soustava má v tržních ekonomikách dva okruhy: centrální banka, obchodní banky.
Centrální banka mže mít podobu jedné banky nebo systému bank. Je to instituce zřízená vládou, v řadě zemí je však ve svém rozhodování samostatná. Mezi její funkce patří provádět finanční operace vlády, emitovat bankovky, poskytovat úvěry obchodním bankám, spravovat měnové rezervy a zejména regulovat činnost obchodních bank.

Obchodní banky vykonávají operace aktivní (poskytují úvěry), pasivní (přijímají vklady, vydávají obligace a akcie) a zprostředkovatelské (služby klientům, jako vedení účtu, směnárenské služby, atd.).Obchodní banky jsou zpravidla soukromé podniky hospodařící podle ziskového kriteria. Jejich činnost je však výrazně ovlivňována ze strany vády a CB, a to za dvojím účelem:
1) Zabezpečovat stabilitu bankovní soustavy
Smyslem této regulace je vytvořit jistotu vkladatelům, zabránit masovému vybírání vkladů a hromadným bankovním bankrotům.K tomu slouží předpisy i vzniku bank, povinné pojištění depozit do určité výše a zákonem určené minimální rezervy.
2) Regulace tvorby bankovních (depozitních) peněz
Při této regulaci má významnou funkci povinná rezerva.

Za normálních okolností je vyloučeno, že by všichni vkladatelé vyzvedli naráz své vklady. Banka tedy může se svěřenými vklady určitým způsobem disponovat. Část z nich musí držet jako výše zmíněnou povinnou rezervu u CB. Velikost těchto rezerv je stanovena jako podíl na depozitech, jako tzv. míra rezerv. Existují různé výše míry rezerv v závislosti na výši a druhu vkladu. Zbylou část využívají banky k poskytování úvěrů a k finančním investicím.

D = 1/r * R
r…míra rezerv
D..přírůstek depozitních peněz
R…přírůstek rezerv
Proces multiplikace depozitních peněz